Čas mezi produkcemi ideálně stačil na přesunutí do S-Clubu, kde probíhalo další z tanečních představení – projekt Mono norské choreografky Mii Habib. Vizuálně fascinovalo utopením se v tyrkysu – tyrkysová scéna, tyrkysová světla, tyrkysové hudební nástroje a také jednolité tyrkysové overaly překrývající i obličej, ve kterých byli oděni všichni aktéři včetně kapely (jediná zpěvačka měla na sobě ještě paruku). Naprosté smazání rozdílů mezi účinkujícími mohlo být narušeno jen po bedlivém a detailním zkoumání tanečníků, kdy bylo možné rozpoznat, že interpreti pocházejí z různorodého tanečního prostředí. To však inscenaci na působivosti ještě přidávalo. Rozehrávání vztahů a veškeré náznaky příběhů, které se do choreografie promítaly, zůstaly v obecné rovině, změny tempa i charakterů působily jako přirozené přelévání. Po inscenaci následovala beseda s performery, kde se diváci dozvěděli, že tanečníci vidí během inscenace pouze matné obrysy ostatních, netuší, kdo z nich stojí zrovna vedle nich, proto nemohou připustit žádnou improvizaci.

V sobotu i v neděli se v překrásných prostorách Divadla na cucky a jeho freskovém sále konala konference Visegrad Dance Platform, která se ve třech panelech pokusila nalézt odpovědi na otázky, zdali funguje spolupráce mezi jednotlivými zeměmi a jaký je potenciál této spolupráce, a také se snažila zmapovat úspěšné projekty podobného charakteru. Velkou inspirací pro tento projekt byl network Kedja, jenž funguje ve Skandinávii a který v Olomouci uvedla Susanne Næss Nielsen. Během diskusí a prací ve skupinách (v neděli se účastníci rozdělili do panelů Needs of mobility within V4, Mapping within V4 a V4 Visibility) padlo mnoho podstatných názorů, které pojmenovávaly problémy, s nimiž se ve všech zemích setkáváme – například malou diváckou základnou či potížemi s financováním, potřebou zlepšení infrastruktury, vzájemné spolupráce, sebereflexe. Dlouhá debata se vedla i nad označením Visegrádská čtyřka. Co pro koho V4 znamená a zda lze vůbec tento pojem odloučit od politiky, jejíž současná podoba a kupříkladu postoj V4 k uprchlické krizi jsou pro mnoho účastníků konference nepřijatelné. Jednu z debat zakončila Joanna Leśnierowska z poznaňského Stary Browar Nowy Taniec úvahou, proč neustále přemýšlíme nad tím, co má svět pro nás, když bychom se měli zamyslet nad tím, co tanec může udělat pro svět.

V průběhu konference jsme položili několik otázek dramaturgovi sekce Tanec a hudba Janu Žůrkovi.  

Jakým způsobem jste vybíral inscenace pozvané na tento festival? Viděl jste je předtím všechny naživo?
Viděl, tedy kromě inscenace Godt og ondt, která v Olomouci měla premiéru. Už pátým rokem je součástí visegrádská sekce, kde jsme se letos snažili zaměřit na mladé umělce, kteří prezentují hodně vymezený přístup k tvorbě. Nechci říkat vyloženě radikální, ale mají velice čitelnou, vyhraněnou poetiku. Bylo zajímavé je postavit vedle sebe tak, jako se vedle sebe staví visegrádské země. Tak hrajeme vedle sebe inscenace Grace z Budapešti, polský Emergency Plan a Česko a Slovensko reprezentující Let Me Die In My Footsteps. Snažili jsme se vybrat z daných zemí to, co nás zaujalo. Zároveň zde vrcholí celoroční projekt Nordspirace, chtěli jsme v rámci festivalu uvést norské produkce. U Mono i Praeambulum je velice důležitá zvuková stopa. U druhého jmenovaného zní hudba soudobého norského skladatele, která je pro většinové publikum velice náročná. V představení Mono hraje živá kapela, kostýmovaná stejně jako tanečníci, a má velice důležitou roli.

Téma tance a hudby mi přišlo velmi nosné, jakkoliv obecně a široce zní. Hledal jsem produkce, kde má hudba v souvislosti s tancem významnou roli. V inscenaci Untitled jde sice o práci choreografky, ale jedná se o performance u jednoho stolu, choreografované je chování jednotlivých performerů. United-C v inscenaci Burn pracují s hudebníkem Ralphem Timmermansem a vytvářejí v představení živý biotop – prostor je něčím mezi taneční inscenací, koncertem a výstavou. Divák může putovat a strávit tam třeba tři hodiny. To mi připadalo jako zajímavé podání živého umění, ve kterém je divák svobodný. Přímá konfrontace hudby s choreografickým přístupem. Visegrádská sekce je tak trochu upozaděná sekcí Tanec a hudba a Nordspirací.  

Jak vznikl nápad na uspořádání konference?
Letos máme 20. výročí Divadelní Flory, visegrádská sekce byla zařazena již popáté. Je ale omezena zdroji i vhledem do scény. Ne v každé zemi se dá precizně zmapovat dění, pokud není úzká spolupráce s dalšími partnery. Základem byla snaha zjistit, zdali vůbec má smysl rozvíjet visegrádskou spolupráci. Dalším impulzem byla naše studijní cesta do Norska, kde bylo součástí i setkání networku Kedja v Hammerfestu. Bylo nesmírně inspirativní ukázat, jak může takový network stavět a fungovat na teritoriální blízkosti, jako je tomu ve Skandinávii, ale i ve visegrádských zemích.    

Pád Antikrista
Režie: Jan Antonín Pitínský j. h.
Hudební nastudování a dirigent: Miloslav Oswald
Sbormistr: Lubomíra Hellová
Pohybová spolupráce: Ján Váh
Scéna: Tomáš Rusín j. h.
Kostýmy: Zuzana Rusínová j. h.
Asistent režie: Petr Hloužek
Hudební příprava: Milada Jedličková a Lucie Kaucká
Eurytmie: Nataša Kraus

Mono
Choreografie: Mia Habib
Scéna a kostýmy: Olav Myrtvedt
Světelný design: Ingeborg Olerud