Emerging Dancer – Nejmladší generace britského baletu

Emerging Dancer 2019. Foto: Laurent Liotardo.

Emerging Dancer 2019. Foto: Laurent Liotardo.

Každoroční udílení cen Emerging Dancer letos uzavřelo první dekádu své existence. Jedná se o projekt slavného britského souboru English National Ballet, v němž jsou vybíráni mladí a talentovaní členové tohoto tělesa, kteří se následně mohou zviditelnit a získat nové taneční  zkušenosti. Celá akce se koná formou soutěže a zajímavostí je, že do finále vybírají šest finalistů samotní členové souboru mezi sebou. Letošní finální šestka se zúčastnila společného tanečního klání 7. května 2019 v proslulé londýnské taneční mece Sadler’s Wells.

Ocenění Emerging Dancer udílí odborná porota, v níž i letos zasedly významné osobnosti britského tanečního světa: Tamara Rojo (umělecká vedoucí English National Ballet, bývalá první sólistka Royal Ballet a mimo jiné i protagonistka v Giselle choreografa Akrama Khana), Gerald Dowler (taneční publicista Dancing Times), Mavin Khoo (spolupracovník a rehearsal director v Akram Khan Company), Sarah Wildor (bývalá první sólistka Royal Ballet), Michael Coleman (hostující charakterní tanečník English National Ballet) a Carrie-Anne Ingrouille (choreografka). Večerem diváky provázel Adam Cooper, neméně slavný tanečník a choreograf, který se do historie zapsal zejména ztvárněním hlavní role ve známé verzi Labutího jezera britského choreografa Matthew Bourna (recenzi na nedávné obnovení tohoto slavného opusu si můžete přečíst zde).

 

Výňatky z klasických baletů

Program samotné soutěže se skládal ze dvou částí. Účastníci měli za úkol prokázat svou zdatnost ve vybraném klasickém pas de deux a zároveň v současném repertoáru. V první, klasické, části se představili finalisté Alice Bellini a Shale Wagman v Grand Pas Classique Viktora Gzovského z roku 1949, Emilia Cadorin a Rhys Antoni Yeomans v pas de deux z romantického baletu Coppélie Arthura Saint-Léona z roku 1870 a Julia Conway a Rentaro Nakaaki ve známém duetu z díla Plameny Paříže Vasili Vainonena z roku 1932.

English National Ballet se profiluje z valné části svého repertoáru jako soubor baletní, a proto není překvapením, že klasické variace zvládla šestice bravurně. Je skvělé pozorovat, že i sbor má technickou laťku nasazenou tak vysoko. Občasná zaváhání byla nevyhnutelná, způsobená nadměrnou nervozitou. Není se ale čemu divit, pro každého z účastníků představovalo dané vystoupení první příležitost zatančit nejznámější pasáže baletního repertoáru na jevišti velkého divadla před početným publikem. Navíc před publikem, které bylo složeno převážně z lidí z branže (tanečníků, choreografů, vedoucích jiných souborů a dalších odborníků). I proto je výběr samotných variací překvapivý; všechny obsahují velmi náročné technické prvky, na kterých si občas „vylámou zuby“ i první sólisté. Tamara Rojo tak svým svěřencům připravila skutečný křest ohněm.

Po zhlédnutí klasické části si diváci mohli vytvořit poměrně kvalitní obrázek o stavu sborové složky English National Ballet. Dominuje výjimečná pánská skoková technika. Všichni tři tanečníci oslňovali svým vznosem publikum, které je zaslouženě odměňovalo nadšenými ovacemi. Disponují hbitým odrazem, dlouhými, táhlými, šlechtěnými liniemi dolních končetin a úspěšně se jim daří i magické „zpomalení“ ve skoku.

Naopak dámská technika poněkud zaostávala, interpretkám se nedařilo zejména zastavení v pózách attitude nebo arabesque, viditelně opět z důvodu trémy. Problém spočíval také v nevýraznosti, neprůbojnosti, ale i herecké nevyzrálosti a nedostatku suverenity, na což nejsme v těchto variacích určených pro první sólisty běžně zvyklí. Dívky dobře zvládaly techniku točivých prvků, až na výjimky se jim dařilo udržet všechna fouettés na jednom místě, což je jednou z pomyslných, nepsaných „oborových zkoušek“ primabalerín.

Ze všech tří párů je však nutné vyzdvihnout pas de deux Julie Conway a Rentara Nakaakiho z Plamenů Paříže. Výchozí pozice tanečníků rozhodně nebyla jednoduchá, posledních několik let se nejenom on-line prostředím šíří videozáznam geniálního výkonu Natalie Osipové a Ivana Vasiljeva z inscenace Velkého divadla v Moskvě. Tím se však soutěžící nenechali znejistit a položili se do svých rolí s veškerou vervou, jejich energie najednou odvanula prach z baletních klenotů. Tanečníci si svůj tanec užívali, byli precizní ve výrazu a dotvářeli tak každý pohybový moment do smysluplného, významotvorného celku. Zaujal mě hlavně výkon Nakaakiho, jehož odhodlanost, se kterou se pouštěl do náročných skoků, ale i točivých prvků, byla zkrátka nakažlivá.

Emerging Dancer 2019 (Julia Conway, Rentaro Nakaaki). Foto: Laurent Liotardo.

Předstírání současného tance?

Nemilé překvapení představovala druhá část programu nazvaná Contemporary solos. Každý ze soutěžících (až na jednu výjimku) měl vlastního choreografa, který jim vytvořil krátký sólový výstup na míru. Další stupeň zkoušky tedy sestával ze schopnosti ustát veškerou pozornost přítomných diváků upřenou na jediného adepta.

Do druhé poloviny nás uvedl Shale Wagman v choreografii Peculiar mind tanečnice Norimberského baletu Sofie Vervaecke. Vše začalo působivou a sebejistou chůzí na podpatcích napříč jevištěm, což zůstal zároveň jediný silný moment výstupu. Fádní, dnes téměř již uniformní pánský „kostým“, tedy obyčejné kalhoty a nahé torzo, přesně vystihl choreografii jako takovou – sólo ve stylu tanečních soutěží So you think you can dance, v němž Wagman sice ukázal perfektní techniku a velké rozsahy dolních končetin, zato však výrazově „klouzal po povrchu“ ztrápeného, o zem se bijícího mladíka.

Program pokračoval podle mého soudu nejslabší částí večera, a to choreografií Clan B v podání Alice Bellini z dílny mladého dánského tvůrce Sebastiana Kloborga. Zřejmě se mělo jednat o parodii na romantické balety, když byla na začátku z tanečnice stržena mušelínová sukně... S jakým záměrem bylo dílo vytvořeno, tedy kromě čistě praktického důvodu nutnosti tančit i současnou choreografii, jsem, bohužel, neodhalil. Naopak kompozice upozornila na slabou stránku tanečnice, a to na neschopnost obsáhnout svou přítomností celé jeviště.

Rhys Antoni Yeomans naopak sáhl po osvědčeném kusu In the middle, Somewhat elevated Williama Forsytha. Výňatek ze slavné choreografie interpretoval Yeomans s přesností jeho tělu vlastní. Forsythovo dílo balancuje na pomezí současného a klasického tance, zdařilý výběr tak akcentoval jeho taneční kvality blízké estetice klasického tance a nesnažil se předstírat současný tanec jako někteří jeho kolegové. 

Daniel McCormick - Emerging Dancer 2018. Foto: Laurent Liotardo.

První sólista English National Ballet Fabian Reimair vytvořil sólo pro svou kolegyni Emilii Cadorin s názvem BAM!. Zpočátku choreografie v kontrastních světlech vyzdvihovala dlouhé linie paží, v momentu světelné změny se dojem zdařilého kusu rozplynul jako pára nad hrncem. Tvůrce chtěl vytvořit protipól k předchozí ladné části, tedy staccatový pohyb, při kterém vždy některá část těla jako by přestala fungovat. To vše na hudbu (rovněž Fabiana Reimaira) připomínající house nebo techno. Vrcholem kompozice pak měl být náhlý odchod tanečnice v nenápaditém zářícím černém trikotu z jeviště...

Svěží vítr přinesl na jeviště Rentaro Nakaaki ve výstupu Own portugalského tanečníka a choreografa Nuno Campose. Na jeho tvůrčí práci bylo patrné, že má za sebou školení v současném, nikoliv klasickém tanci. Campos tak rozpohyboval Nakaakiho tělo a využil jeho přirozené plasticity, běžně svázané kodexem akademické taneční techniky. V často využívaných nižších, přízemních polohách se projevila i tanečníkova schopnost techniky floorwork, tedy splynutí a spolupráce s podlahou. Po tomto výstupu se i z reakcí diváků zdálo, že o držiteli letošního titulu Emerging Dancer je již rozhodnuto.

Soutěžní program uzavřela Julia Conway v práci kubánského choreografa a tanečníka, aktuálně člena Rambert Company Miguela Altunagy Untitled Code. Choreografie měla od prvotního momentu odehrávajícím se za ticha jasně vystavěnou dramaturgickou stavbu. Až s přechodem do prostoru se rozezněl hudební doprovod a rozplynulo se i napětí a nervozita v hledišti z nečekaného zážitku. Podobně jako v případě Reimarova BAM! dominoval sekaný pohyb tanečnice připomínající rozbitou dětskou panenku. Ačkoliv nebylo sólo nijak zvláště převratné, nutno podotknout, že tanečnici slušelo. Prokázala v něm velký výrazový talent, čímž jen stvrdila svůj výkon z klasické části.

Závěrečná inspirace

Po krátké pauze, během které se porota rozhodovala, komu letošní titul přidělí, následovalo uvedení pas de deux ze třetího jednání baletu Don Quixote v interpretaci aktuálního držitele ocenění Emerging Dancer Daniela McCormicka s demi sólistkou (First Artist) English National Ballet Francescou Velicu, která za tuto roli v roce 2017 získala prestižní ocenění Olivier Award for Outstanding Achievement in Dance.

McCormickův výkon jednoduše oslnil perfektní rotací s dokonalým a bezchybným zastavením ve finální póze, lehkými skoky s precizní technikou paží i dolních končetin a hutným dramatickým talentem; to vše z něj právem dělá držitele zmiňovaného titulu. Velicu svou jevištní zkušeností dodala roli Kitri svéráznost typickou pro španělský naturel doplněnou o dokonalou techniku. Obdivuhodně točila, například v sadě sázených piruet za sebou poctivě a detailně přikládala nohu vždy do polohy passé. Skvěle zvládla i početná fouettés se zavíráním a otvíráním vějíře a s šibalským úsměvem na tváři.

McCormickova nezkušenost se sólovými party se nicméně projevila v partnerském tanci v první a čtvrté části pas de deux. Pro Velicu nebyl dostatečnou oporou v náročných prvcích na špičkách, a tak v tu chvíli všichni přítomní trnuli obavami a zatínali pěsti. Uvedené nedostatky však považuji za nedostatek příležitostí a kde jinde by měli mladí tanečníci získávat zkušenosti než na akcích tohoto typu. McCormick nastoupil do souboru teprve v roce 2017 po jednoletém angažmá v Houston Ballet. Vzhledem k jeho nepřehlédnutelnému talentu a téměř bezchybné technice lze očekávat brzký raketový vzestup na žebříčku hierarchie souboru.

And the winner is...

Na závěr večera pak už jen zbývalo očekáváné vyhlášení výsledků. Slova se ujala umělecká vedoucí pořádajícího souboru Tamara Rojo a jménem celé poroty oznámila letošní laureáty. Kromě hlavní ceny se udílí také Corps de Ballet Award, kterou získala Eireen Evrard, a People’s Choice Award, jejímž čerstvým držitelem je Rhys Antoni Yeomans. Titul Emerging Dancer slavnostně převzala Julie Conway. Nezbývá než laureátům pogratulovat a popřát mnoho štěstí do dalšího profesního života.

 

Psáno z 10. ročníku Emerging Dancer, 7. května 2019, Sadler’s Wells Theatre.


Fotogalerie

Rhys Antoni Yeomans. Foto: Laurent Liotardo.

Rhys Antoni Yeomans. Foto: Laurent Liotardo.

Julia Conway. Foto: Laurent Liotardo.

Julia Conway. Foto: Laurent Liotardo.

Shale Wagman. Foto: Laurent Liotardo.

Shale Wagman. Foto: Laurent Liotardo.

Emilia Cadorin. Foto: Laurent Liotardo.

Emilia Cadorin. Foto: Laurent Liotardo.

Rentaro Nakaaki. Foto: Laurent Liotardo.

Rentaro Nakaaki. Foto: Laurent Liotardo.

Alice Bellini. Foto: Laurent Liotardo.

Alice Bellini. Foto: Laurent Liotardo.

Témata článku

Emerging Dancer

English National Ballet

Sadler s Wells Theatre

Tanec

Re: doplnění

vložil Josef Bartoš

IP: 89.102.144.78
Reaguje na: doplnění
Já bych jen uvedla na pravou míru, že Francesca získala svou Olivier Award za roli Vyvolené ve Svěcení jara od Piny Bausch.
Děkuji za upřesnění, upravím. Mám však pocit, že při akci bylo skutečně řečeno, že ocenění má za Kitri, ale informace všude jinde ti dávají za pravdu.

doplnění

vložil ZR

IP: 109.183.37.251
Reaguje na:
Já bych jen uvedla na pravou míru, že Francesca získala svou Olivier Award za roli Vyvolené ve Svěcení jara od Piny Bausch.

Zobrazit další komentáře 2

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

červenec 2019

Po Út St Čt So Ne
1
2
3
4
5
6
7
8 9 10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22 23
24
25
26
27
28
29
30
31
1 2 3 4
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: