Festival Nová generace: studenti pražské HAMU a hosté z Brna, Bratislavy a Finska
Podruhé v této sezoně se na prknech holešovického Studia ALTA představilo talentované choreografické mládí. Projekt Nová generace již několik let pomáhá studentům katedry tance pražské HAMU uvádět jejich mnohdy první umělecké počiny, pro zkušenější autory zase poskytuje platformu, kde představit nová díla mimo povinné prezentace. Kromě studentů choreografie se zde představují i jejich kolegové z jiných oborů (v roli interpretů účinkují často studenti taneční pedagogiky i taneční vědy), někdy se na večerech Nové generace prezentují i studenti oboru pantomima a nonverbálního divadla.
Třídenní festival, který proběhl ve dnech 22. až 24. listopadu 2013, nabídl kromě studentů katedry tance jejich kolegy z pantomimy i z jiných uměleckých škol: brněnské Janáčkovy akademie múzických umění, bratislavské Vysoké školy múzických umění a až z dalekého Finska dorazilo šest studentů Academy of Music and Dance in Savonia University of Applied Sciences in Kupio.Žánrová pestrost uvedených děl byla tentokrát nebývale veliká. Diváci měli ve třech večerech možnost zhlédnout moderní tanec, jazz dance, fyzické divadlo, pantomimu, současný tanec, a dokonce tři taneční filmy, které vznikly ve spolupráci s pražskou FAMU či se zahraničními tvůrci. Temný současný tanec a hravá pantomima V prvním večeru Nové generace se představili čtyři studenti pražské HAMU, uvedeni byli ovšem hostem z bratislavské VŠMU. Studentka třetího ročníku oboru choreografie Veronika Dragonidesová přivezla do Prahy své dílo na hudbu Johanna Sebastiana Bacha, jež jednoduše nazvala podle skladatelova souboru Das Wohltemperierte Klavier. Choreografie pro tři tanečnice se snažila přímo vycházet z komplexní partitury Preludia a fugy c-moll, střídal se zde tedy společný a kanonický pohyb. Tanečně se pohybovala na pomezí mezi neoklasikou a moderní taneční technikou, výraznější choreografický slovník zde ovšem čitelný nebyl, rovněž interpretace byla poněkud nejistá.
Jako naprostý protipól prvního díla působila Chiméra Heleny Šťávové, studentky pátého ročníku choreografie na HAMU. Tanečnice a choreografka Helena Šťávová v sobě nezapře formování konzervatoře Duncan Centre. Její pohyb je čistě v duchu současného tance, stejně jako vážná až temná tematika. Chiméra je „přelud číhající v hlubině fantaskna“, připlíží se na jeviště za velmi sporého osvětlení, je tajemná a uzavřená, tělo křiví do podivných tvarů... Cítíme z ní napětí a zadržovanou energii. Ta narůstá a narůstá, až konečně vybublá na povrch, Chiméra se rozletí prostorem a skoro až do diváků v krátké, ale intenzivní taneční sekvenci, jež je vyvrcholením celého díla. Poté se opět stáhne kamsi do hlubin. Postupná gradace v podání Heleny Šťávové na jevišti skvěle funguje, stejně jako spolupráce s hudebníkem Jakubem Ratajem, který je přítomen na jevišti a živě doprovází tanečnici. Spolupráce hudby a tance je v tomto případě extrémně zdařilá, hudba je přímou ilustrací pohybů, dokonale vytváří atmosféru představení.
Po temné Chiméře opět nastal obrat o 180 stupňů, když na jeviště vtrhly dvě studentky pantomimy Barbora Debnárová a Valeria Radzová (své duo nazývají Mime Marmelade). Jejich pantomimická groteska z prostředí slovenského venkova Chlieb náš každodenný byla svěží, vtipná, výtečně provedená a měla překvapující pointu. Příběh dvou farmářek, které se živí prodejem vajec na trhu a jejichž život je plný každodenních starostí, je podkreslen lidovou hudbou. Interpretky se ke všemu po scéně pohybují většinou trojkročkou, čímž se vtipně odvolávají na slovenský folklor. Jejich život se ovšem otočí vzhůru nohama, když v jejich vesnici otevřou supermarket a na ně dolehne
komerční způsob života. Obě interpretky a autorky libreta dobře vystavěly jednotlivé výstupy a gagy, jejichž provedení bylo výtečné (nutno vzpomenout například jejich imitaci slepic, která vyvolala hlasitý smích publika).Po přestávce následovalo dílo další absolventky konzervatoře Duncan Centre, studentky druhého ročníku choreografie Moniky Částkové. Closer Distance neboli Blízká vzdálenost se nese ve znamení minimalismu jak hudebního, tak pohybového. Jedna postava v popředí a dvě v pozadí se pomalu přesouvají a přebírají si navzájem jednotlivá gesta a pohyby, které jsou nejčastěji v kruhovém tvaru. Po celou dobu choreografie je jasně dominantní postava dívky vpředu, na níž je také namířeno bodové světlo, je jím ale též izolována. Muž a žena v pozadí jako by se jí chtěli přiblížit, to se jim ovšem nedaří, a tak spíše dochází k jejich vzájemné interakci. Celá choreografie se pohybuje v monotónním rytmu, plyne bez výrazných střihů či dynamických změn a stejně „do ztracena“ rovněž končí, aniž by bylo poskytnuto nějaké řešení či rozuzlení situace.
První večer festivalu uzavřelo zajímavé dílo Markéty Jandové s názvem Vzdáleni prachu. Jako scénografický prvek zvolila autorka mouku, která byla rozsypána v geometrickém obrazci okolo tanečnice a během tance byla rozmetána po celém jevišti, aby vytvářela obrazce nové. Nápad ne nový, ale stále efektní. Dalším výrazným prvkem tohoto díla byla přítomnost hudebníka na scéně: student katedry bicích nástrojů HAMU Jan Kasal byl nejen interpretem, ale též autorem velice působivého hudebního doprovodu, který byl tanci přímo šitý na míru. Pozorovat jeho práci s všemožnými bicími nástroji bylo neméně fascinující než tanec sám. Motivem choreografie byl ambivalentní vztah muže a ženy: ona je křehká a zranitelná bytost (podržena lehkými bí
lými šaty), on drsný macho (celý v černém), který si ji chce přivlastnit a ovládat. Dívka se snaží jeho poutům vzdorovat, ale na druhou stranu ji přitahuje. Tanec nabitý emocemi, jednoduchá a krásná estetika spolu s fascinující hudbou vytvořily kompaktní a dobře fungující tvar.
Jazz dance z Finska a taneční filmy
Od roku 2007 funguje pravidelná spolupráce pražské HAMU s Akademií hudby a tance ve finském Kuopiu. Lektorka jazzového tance Sirpa Möksy každoročně navštíví Prahu a týden vede workshop jazzového tance, čímž poskytuje studentům možnost rozšířit si taneční obzory o žánr, který se v jejich škole pravidelně nevyučuje. Letos poprvé se podařilo dovézt i celé představení, které lektorka a choreografka vytvořila se svými studenty z Finska.Téměř hodinové představení Jazzin’Up uvedené ve Studiu ALTA v sobotu 23. listopadu mělo navozovat prostředí jazzového baru ze zlatých dob minulých. Rytmický jazz dance se vrátil zpátky na jeviště za doprovodu starých dobrých swingových melodií. Obvykle je představení uváděno s orchestrem Savonia Tentet, což nebylo při uvedení v Praze možné uskutečnit.
Jazzin’Up mělo patnáct částí, přesně podle počtu písní. V úvodu se představilo šest interpretů (včetně choreografky) krátkými mistrovskými výstupy, usadili se ke stolečkům jako ve skutečném baru a postupně rozehrávali různé situace vzájemného škádlení a trumfování. Ženy byly elegantní a svůdné, muži se před nimi předváděli a snažili se je „sbalit“. Podstatou jazz dance je bavit, a proto na jevišti nebylo vidět žádné smutné či zadumané obličeje. Naopak, tanečníci se snažili přenést co nejvíce pozitivní energie, jež proudí z hudby, usmívali se a navzájem se povzbuzovali. Tančilo se bez ustání: rychlost, složité krokové kombinace, skoky a piruety, dokonce i partneřina ve stylu lindy hop a trochu akrobacie. Jednotlivé variace plynuly jedna za druhou a sotva nechávaly tanečníky vydechnout. Na jejich výkonu to ale nebylo znát a stále z nich bylo cítit nadšení. Jazzin’Up byla pestrá podívaná, faktem ovšem je, že absence živého orchestru tomuto typu představení ubrala téměř polovinu efektu, jelikož právě energie jazzu je na živo nesrovnatelně silnější než ze sebelepší nahrávky.
V druhé polovině sobotního večera byly promítány taneční filmy studentů choreografie HAMU, které vznikly v posledním roce za spolupráce s různými filmaři od nás i ze zahraničí.Nejdříve to byl film Andělská pěna choreografky Markéty Jandové, natočený během jejího pobytu na Falmouth University ve Velké Británii. Osamocená žena na břehu moře se snaží vysvobodit z vlivu vln, ty ji ale k sobě neustále volají. Jejich šepot a šumění jsou zároveň jediným zvukovým doprovodem filmu.
Čistý tanec a minimalistické barevné řešení byly hlavními rysy filmu DesiRED, který byl vytvořen jako mezioborové cvičení choreografky Simony Machovičové (HAMU) a studenta kamery z FAMU Ladislava Moulise. Bílý prostor, černé kostýmy, jedna žena s červenými vlasy a dva muži, kteří o ni soupeřili. Zajímavým prvkem bylo střídání snímání pohybu shora a zepředu a rovněž skladba Jeleny Papržanové, která tvořila tanci rytmický doprovod.
Jako poslední byl promítnut velice podařený snímek Split structure choreografky Heleny Štávové. Vizuální rozdvojení obrazu navozovalo tematiku alter ega či dvou rozdílných osobností, které se perou v jednom člověku. Efekt filmu byl pozdržen podobnou tělesnou konstitucí dvou interpretek: když stály za sebou, jedna zcela překrývala druhou a náhlé zdvojení postavy i jejich dokonalá souhra byly velmi sugestivní. Tanec se odehrává ve třech odlišných prostorech: nejprve ve velice úzké sklepní chodbě, jejímž protipólem je následně velký prázdný prostor piazzetty Národního divadla. Posledním exteriérem je les, volný prostor, který je přesto plný překážek a děsivých míst. Vizuálně velice silný snímek. Mužská tvorba, mužský tanec, mužská mysl I poslední představení festivalu Nová generace bylo velmi rozmanité a opět se zde představili i hosté z jiných škol.
Choreografii, s níž absolvoval studium na konzervatoři Duncan Center, uvedl tanečník Josef Bartoš, v současné době student taneční vědy. Jeho sólo Momentum je inspirováno strachem, který v sobě skrývá každý z nás. Dílo by se dalo charakterizovat minimalistickým světelným designem spočívajícím ve vertikále a diagonále, jakož i maximalismem v tanci, který se naopak nesl ve znamení rychlých, až zběsilých kruhových pohybů jak celého těla, tak jednotlivých končetin. Tanečník jako by se snažil vymanit z ubíjejícího koloběhu života, to ale nebylo tak jednoduché... Nejvýraznějším prvkem jeho choreografie byla propracovanost pohybu, jenž byl zdánlivě repetitivní, ale přesto se neustále měnil a vyvíjel.
Teprve fragment svého připravovaného projektu Gravitace ticha představila Vendula Poznarová, rovněž studentka HAMU, oboru choreografie. V tomto úryvku, který působil dost propracovaně, vystoupila jedna tanečnice (Ivana Hannichová) a tři tanečníci. Jediným scénografickým prvkem byly reprobedny, z nichž se ovšem tentokrát linulo jen ticho. Nebyly pouhým artefaktem, ale rekvizitami, s nimiž tanečníci pracovali: nejprve na nich stáli, různě je přemisťovali a tančili s nimi. Když byla do prostoru „vhozena“ tanečnice, muži bedny vyměnili za tuto živou „hračku“. Jejich tanec byl originální, mísily se zde různé styly od moderního tance až po street dance a akrobacii, velice zajímavá a důmyslná byla především partneřina a vzájemná interakce tanečníků.
Téma mužského údělu si vybral student choreografie Martin Talaga. Absolvent soukromé taneční konzervatoře v Košicích nezapře svůj původ a cíleně s ním pracuje. Jako rámec pro své dílo BOI si vybral stylizovaný slovenský folklor: hudebním doprovodem byly lidové písně o odvodu mladého muže na vojnu, které svérázně interpretovaly dvě zpěvačky přímo na scéně, funkční rekvizitou i hudebním nástrojem byly opravdové dudy. I po přestávce jsme se měli zabývat mužskou myslí. Podruhé se pražskému publiku představila Veronika Dragonidesová z Bratislavy, tentokrát s choreografií Wo? Men’s Minds. Hlavním tématem byly emoce, které různě prožívají ženy a muži. Ženy byly fyzicky přítomné na jevišti, hlas, který jejich pohyb doprovázel, byl ale mužský (Martin Kollár). Tanečnice přímo reagovaly na obsah monologu, měly interpretovat skrze svá těla myšlenky a pocity onoho muže.
Večer uzavřel a pomyslnou třešinkou na dortu festivalu Nová generace byl Tešlon a Frkl, „pohybové setkání třetího druhu“. Absolvent Ateliéru fyzického divadla brněnské JAMU (pod vedením Pierra Nadauda) Lukáš Karásek vytvořil spolu s kolegou Florentem Golfierem duet kombinující párovou akrobacii, herectví a pantomimu. Postavy po
kryté bílým prachem byly zpočátku velice protikladné: Karásek nevydal ani hlásku a byl neustále přikrčený ve střehu, Golfier zase vedl neustálý monolog a snažil se s tím druhým sblížit. Začala vzájemná komunikace, inspirace a spolupráce, což vytvářelo zajímavé i legrační obrazy. Skvělá souhra se projevila v párové akrobacii a jejich výraz byl tak bezprostřední, že oba diváky lehce vtáhli do své hry.
Listopadová Nová generace byla velmi dobře dramaturgicky vystavěna. Každý večer poskytla publiku rozmanitou nabídku produkcí, čímž ukázala, jak pestrý a široký je záběr uměleckých škol, na kterých se vyučuje tanec, fyzické a nonverbální divadlo. Studenti na druhou stranu prokázali, že jim nechybí inspirace a nové nápady. Jako velice pozitivní hodnotím rostoucí trend mezioborové spolupráce mezi tanečníky a hudebníky nebo filmaři, což je cesta, která mladé umění velmi obohacuje a je také dobrým základem pro budoucí tvorbu.
Psáno z představení 22., 23. a 24. listopadu 2013, Studio Alta.
Festival Nová generace22.–24. 11. 2013 Das Wohltemperierte Klavier (VŠMU)
Choreografie: Veronika Dragonidesová
Interpretace: Zuzana Andelová, Zuzana Hubinská a Denisa Šedinová
Hudba: Johann Sebastian Bach (Preludium a fuga c-moll) Chiméra (HAMU)
Choreografie a interpretace: Helena Šťávová
Hudba: Jakub Rataj
Kostým: Ha Thanh Nguyen
Vedení práce: Mirka Eliášová
Premiéra: 5. 12. 2012 Chlieb náš každodenný
Mime Marmelade (SK)
Libreto: kolektiv
Interpretace: Barbora Debnárová a Valeria Radzová
Supervize: Radim Vizváry
Asistent režie: Eliáš Anton
Premiéra: 18. 9. 2013 Blízká vzdálenost (Closer Distance) – (HAMU)
Choreografie: Monika Částková
Interpretace: Adéla Judasová, Lucie Burešová a Josef Bartoš
Hudba: Philip Glass
Premiéra: 9. 9. 2013 Vzdáleni prachu (HAMU)
Choreografie: Markéta Jandová
Interpretace: Markéta Jandová a Michal Klohna
Hudba: Jan Kasal (HAMU, katedra bicích nástrojů)
Kostýmy: Hana Frišonsová
Premiéra: 23. 11. 2013 Jazzin’Up
Choreografie: Sirpa Möksy a Elina Turpeinen
Interpretace: Johanna Seppanen, Elina Turpeinen, Sirpa Möksy, Jere Jaaskelainen, Kalle Pulkkinen a Mariano Vega
Hudba: koláž jazzových a swingových písní
Premiéra: 2012 Andělská pěna (taneční film)
Choreografie: Markéta Jandová DesiRED (taneční film)
Choreografie: Simona Machovičová Split structure (taneční film)
Choreografie: Helena Šťávová
Premiéra: 24. 11. 2013 Momentum (HAMU)
Choreografie a interpretace: Josef Bartoš
Hudba: Jaroslav Kořán Gravitace ticha (HAMU)
Choreografie: Vendula Poznarová
Tančí: Ivana Hannichová
Hudba: Murcof BOI (HAMU)
Koncept a choreografie: Martin Talaga
Dramaturgie: Katarína Kalivodová
Zpěv: Katarína Kalivodová a Anna Vanacká
Light design: Michal Kalivoda Wo? Men’s Minds (VŠMU)
Choreografie: Veronika Dragoniedesová
Interpretace: Eva Priečková, Zuzana Hubinská a Monika Mareková
Hlas: Martin Kollár
Hudba: Matúš Wiedermann Tešlon a Frkl (Ateliér fyzického divadla JAMU)
Autor: Lukáš Karásek
Interpretace: Florent Golfier a Lukáš Karásek
Light design: Martin Čepec Holoubek
Scénografie: Stella Šonková Foto: Michal Hančovský
Filip
Skvelá odborná recenze! Gratuluji!Puppet, Dos soles solos – Dvojitá sázka na jistotu?