Jungle (Pink Mama Theatre). Foto: Darja Lukjanenko.
Venku je hezky. Od Strossmayerova náměstí si to razím na přecpanou Letnou, jdu se politicky angažovat. Večer přihlížím angažovanému tanci jen o kousíček dál, v Holešovicích. Politická situace zajímá tři sta tisíc lidí, tanec třicet. Nacházím se v průsečíku těchto nesrovnatelně velkých skupin. Po vyčerpávající snaze najít na Letné jedinou volnou hospodu je standardně poloprázdná Alta příjemným útočištěm. V předvečer Dne boje za svobodu a demokracii si organizátoři připravili představení vskutku svobodné: vystupují v něm transžena, feministka infikovaná kulturou Instagramu, traumatizovaný voják a misionářka kdo ví čeho.
Citová džungle
Představení Jungle polského Pink Mama Theatre mě přitahuje svou surreálností. Ta je díky skvěle zvolenému kostýmu i projekcím vizuální, hudební, ale i dějová. Středobodem jsou zmíněné charakterově výrazné figury, na první dobrou rozpoznatelné právě díky kostýmu. Je však škoda, že jejich charakter se až tak výrazně neprojevuje a zejména úloha „ztracené misionářky“ vychází naprázdno. Stejně tak feministka se neprojevuje nikterak feministicky, ačkoliv na sebe během představení strhává velkou část pozornosti. Pozoruhodnou postavou je venezuelská transžena Carmen, která exceluje stylingem, výrazem i tancem. Do poslední chvíle obdivuji Tomka Pomersbacha, který si naprosto osvojil lascivně ženský pohyb, který nebyl karikaturou, jak se často stává. Vyzařoval onu radost z ženství, jakou bych čekala právě u transsexuální ženy. A také obdivuji, že celé představení odtancuje na jehlových podpatcích.
Inscenace má vyprávět o masové a individuální identitě v postkoloniálním bezčasí. Hlavní dějovou linkou je však vztah mezi transsexuální Carmen a americkým vojákem Billym, stiženým post-traumatem. Billyho psychický rozklad se projevuje v jeho telefonátech s Carmen, kdy se snaží o hluboká vyznání, nedovede to však jinak než monotónním hlasem. Carmen se při každém telefonátu vrtí blahem jako patnáctileté děvče na prvním rande, zároveň však nechává Billyho trpět bez odpovědi. Motivace jejího jednání zůstává otazníkem. Na mě působí, jako by se autoři snažili dát najevo, že technologie zplošťují naše citové vnímání. Že člověku do posledního momentu nedojde, že svět v jeho telefonu nemusí být „jenom jako“, stejně jako bytost, s níž interaguje.
Jungle baví několika přitažlivými momenty, kdy celá čtveřice tancuje choreografii připomínající videoklipy ze začátku tisíciletí. Pohyby jsou načichlé estetikou současného tance, zůstávají pravidelně rytmické, což podtrhuje i hudba ve stylu tropic house, kterou občas protne skřehotání papoušků. Uvítala bych však lepší vykreslení jednotlivých charakterů, jejichž potenciál nebyl naplněn. Postavu popsanou jako „ztracená misionářka Teresa“ příliš nechápu, v celém díle zaniká. Feministka Viky zase výrazná je, nicméně nerozumím tomu, kde a jak se její feministické cítění projevuje. Působí spíš jako zmatená mileniálka, která své tápání životem maskuje příliš vřeštivým smíchem, bezobsažnými příspěvky na Instagramu a rebelskými videoklipy ve stylu zpěvačky MØ.
Celkově se jedná o přitažlivou, vizuálně poutavou a v lecčem dekadentní podívanou, avšak hlavní poselství se ztrácí ve změti obrazů, které jsou jen provokativní, bez obsahu. Všeho všudy z inscenace vyplývá hlavně naděje v něžné emocionální spojení, které reprezentují voják Billy a jeho láska Carmen. Toto spojení však nastává až tehdy, odhodíme-li bariéry v podobě displejů a masky, kterými se snažíme zakrýt svou pravou tvář. Tehdy nastává nejkrásnější a nejcitlivější část „džungle“, kdy se oba tanečníci proplétají v působivých ornamentech a jejich citové spojení působí opravdově. Jungle uzavírá krásné sólo již zmíněného Tomka Pomersbacha, který je pro mě nejsilnějším tanečníkem skupiny.
Rozhovor, před nímž není úniku
Během „revolučního týdne“ přihlížím také dvěma vystoupením jediného tanečníka pod souhrnným názvem Dark Angels. Choreografie německého tvůrce Michy Puruckera jednak až tolik nezapadá do tematického konceptu RespondART, jednak myslím, že pro jeho záměr není hodinové sólo ideálním formátem. Obě sóla jsou tanečním interview s konkrétním umělcem. V první části jej, ztělesněného Michalem Heribanem, naléhavě zpovídá ženský hlas z reproduktorů. Výstup působí jako bolestivá rekapitulace vlastního života, kdy by respondent rád předstíral, že je s ním spokojen. Nicméně hlas není hmotný a nelze před ním uniknout.
Heriban tancuje v pomalém tempu, rozvážně se odhaluje okrouhlými vleklými pohyby. První půle představení mi však nepřipadá tanečně nijak inovativní. Většina choreografie je z kategorie toho, co už jsem viděla jindy a jinde. Sledovat, jak se vyrovnaná osoba vrací ve svém životě a mění se v pošramoceného trosečníka, je pozoruhodné. Nicméně půlhodina je pro toto meditativní sólo přespříliš, kratší by mělo větší sílu. Ostatně, některé diváky v publiku vidím usínat.
Nezvládám ani postřehnout, kdy se první sólo mění ve druhé, které má vyprávět o francouzském spisovateli Jeanu Genetovi. Večer ze dvou choreografií se slévá v jednu, na změnu mě upozorňuje jen starší muž v kšiltovce, který z publika vpadne na pódium a po scéně rozmístí reflektory. Jeho akce vzbuzuje mezi diváky pobavení.
Druhé sólo je o něco dynamičtější, a to včetně hudby. Také osvětlení v chladné zelenkavé barvě mě baví mnohem víc. Okrouhlý pohyb se mění v hranatý, taneční řešení je neotřelejší. Některé sekvence vyžadují od Heribana hodně koordinace. Někdy připomíná pohyb postaviček z The Sims nebo jiné hry. Tanečník zpodobňuje život spisovatele, který se stylizoval do společenského vyloučení, nejen kvůli své homosexualitě. I toto vystoupení evokuje zkázu a degradaci, životní i uměleckou krizi. Hodinové sólo je však na toto zamyšlení příliš a myslím, že autor přecenil buď téma, nebo svou choreografii.
Stolen Dance
Správně společensky angažované téma tak, jak si ho představuji, zosobňuje představení Situace s dvojníkem pod hlavičkou německé skupiny Hauptaktion. Znásilňování afrických tanců komerčním či zesměšňujícím způsobem, otázka autenticity a práva na cizí kulturní dědictví, to je téma aktuální, celospolečenské (či dokonce globální), přitom málo probírané. Nemá jednoznačnou odpověď a vede k zamyšlení. Chceme-li angažované umění, nechť je mu toto představení inspirací.
Autorská dvojice Julian Warner a Oliver Zahn vyšli mimo jiné z jednoho z mnoha kontroverzních vystoupení americké popstar Miley Cyrus. Ta v roce 2013 na soutěži Video Music Award twerkovala spolu s afroamerickými tanečnicemi mezi nevkusnými plyšovými medvědy. Způsobilo to pobouření jednak pro vulgaritu tohoto vystoupení, jednak proto, že se jednalo o zcizení původně černošského tance. Zároveň to však twerk zpřístupnilo široké veřejnosti a stal se nebývale populárním.
Z dnešní perspektivy se odsuzování takové „kulturní krádeže“ může zdát nesmyslné. Performeři Warner a Zahn nás však provádějí historií znásilňování afrických tanců. Divák si záhy uvědomuje, že historie to není vůbec hezká a že „století páry“ bylo pro černochy vykořeněné z jejich kontinentu stoletím ponižování, kdy jejich tance byly zneužívány na kabaretních scénách v rámci tehdy populárních karikatur zvaných „blackface“.
Warner a Zahn otevírají představení rekonstrukcí podivné události z první poloviny 19. století, kdy mezi sebou soutěžili bělošský a černošský tanečník o to, kdo je lepší černošský tanečník (je to stejně nesmyslné, jak to zní). Tento model si dvojice propůjčila pro celé představení, což funkčně ilustruje bizarní myšlenku „lepšího černocha“ od začátku až do konce. Absurditu dobře podtrhují i pokyny z reproduktoru, které tanečníky ukázňují v tom, jak přesně mají u toho kterého tance stát a vypadat, aby se mohli stát vítězem klání.
Tanečníci nepřinášejí zážitek estetický, nýbrž filosofický. Jejich performance není pastvou pro oči, ale dráždí divákovu mysl. Jedná se vlastně jen o ilustraci původně afrických tanců, každý z nich vypráví jeden příběh, ať už dvě stě let starý nebo současný. Z těch aktuálnějších zmíním taneční vystoupení v jedné německé vesnici, kdy měli bílí Němci poctít Baracka Obamu černošským tancem. V Situaci s dvojníkem vyčnívá bílý Oliver Zahn svou technikou nad černým Julianem Warnerem. Je cennější černošská autenticita nebo bělošská vyumělkovanost svázaná pravidly? A máme právo vykrádat cizí kulturu? To je otázka, kterou si divák odnáší domů. Nevýhodou tohoto přebírání je často také vyprázdnění původního významu.
Celý „revoluční“ týden se na půdě Studia Alta diskutovalo o tom, co je na tanci politické a proč. Většina umělců spojuje politizaci hlavně se způsobem financování kultury. Já marně přemýšlím, proč došlo k záměně slov „angažovaný“ a „politický“. Být angažovaný pro mě znamená aktivně se vyjadřovat k jakémukoliv celospolečenskému tématu. A takový festival RespondART je. Někdy více, někdy méně.
A co že je to ta svoboda? Přece možnost psát o současném tanci a nemuset se přitom schovávat.
Psáno z festivalu RespondART 14.–16. listopadu 2019, Studio Alta.
Pink Mama Theatre: Jungle
Koncept, režie, scénografie, kostýmy: Sławek Bendrat a Dominik Krawiecki
Choreografie: Sławek Bendrat
Dramaturgie: Dominik Krawiecki
Hudba: Valentin Markus Oppermann
Účinkují: Charlotte Mclean, Valentin Markus Oppermann, Izabela Orzelowska, Tomek Pomersbach
Host: Marek Wieczorek
Video: Patrycja Płanik
Produkční: Angelika Rohrer
Premiéra: 14. 12. 2017
Micha Purucker: Dark Angels
Koncept a choreografie: Micha Purucker
Účinkující: Michal Heriban
Hudba: Robert Merdzo
Světla: Michael Kunitsch
Video: Hans Batz, Micha Purucker
Premiéra: prosinec 2018
Hauptaktion: Situace s dvojníkem
Autoři a performeři: Julian Warner, Oliver Zahn
Hlas: Tinka Kleffner
Taneční coaching: Quindell Orton
Zvuk: Udo Terlisten, Matthias Schaaf
Světla: Fabian Eichner
Technický design: Jonaid Khodabakhshi / Dennis Kopp
Produkční: Hannah Saar
Asistentka: Sara Tamburini
Produkce: HAUPTAKTION ve spolupráci s Theaterakademie August Everding, Hochschule für Musik und Theater München a Ballhaus Ost Berlin
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?