Festival RespondART – O nemocech společnosti i porodních bolestech demokracie

Who is Frau Troffea? Foto: Vojtěch Brtnický.

Autor Clara Zanga

Utančit se k smrti

Je mrazivé nedělní odpoledne, ani psa by nevyhnal… Po Veletržním paláci přesto korzují lidé: spořádané rodiny, které vedou své děti k umění, mladé páry, ale i turisté, kteří „veletržák“ našli někde v průvodci. Jen málokoho z nich vytrhne z nedělního galerijního přešlapování neobvyklá taneční intervence Who is Frau Troffea? turecké tvůrkyně Ceren Oran, která ve výstavním paláci sama tancuje. Performance se totiž moc nepodbízí a je docela dobře schovaná. Ne každý, kdo do paláce vejde, si jí všimne. Po chvíli chápu koncept, tanečníci mají poutat pozornost hlavně z vyšších pater, z typických ochozů, Veletržního paláce. Záměr se však naplňuje pramálo. Většina těch, jež chtějí přihlížet, sedí jako já v přízemí. Neorganizovaně a na zemi. 

Oran si zvolila pozoruhodné téma. Pokusila se o repliku události zvané taneční mor, který zachvátil v roce 1518 francouzský Štrasburk. Dodnes je to tajemná a neobjasněná událost. Žena známá jako Frau Troffea začala bez zjevného důvodu tancovat v ulicích Štrasburku. Není to až tak šokující, jenže dáma tancovala hodiny a dny. Během měsíce se údajně přidalo dalších 400 osob, každým dnem jich kolem 15 zemřelo, nejčastěji vyčerpáním nebo na infarkt. Prozřetelné autority se rozhodly své občany vyléčit z domnělé horkokrevnosti a usoudily, že ji potřebují zkrátka vytancovat. Povolaly proto kapelu a zajistily pódium. Situace se tím pochopitelně jen zhoršila a tanečníci byli ještě odhodlanější.

V holešovickém Veletržním paláci je tanečním morem postiženo šest osob – tři muži a tři ženy. Provozují repetitivní pohyby, které nejsou nijak zvlášť vyumělkované, a provází je taktéž repetitivní elektronická hudba. Občas se přimotá nepříjemný zvuk připomínající zkoušku sirén. Chvilku mi trvá, než mě performance pohltí. Přeci jen je to vystoupení způsobující trans, a dostat se do transu chce čas. Jakmile ale přistupuji na zážitek na hranici martýria a extáze, zhypnotizovaná hledím půl hodiny, pak hodinu…

Ze všeho nejvíc mě zajímá drobná tanečnice asijského původu. Připadá mi, že se jako jediná skutečně propadá někam do hlubin nevědomí. Sleduji její vyčerpání, které prohlubuje extázi. Dostává se do oné paradoxní smyčky, která je dodnes nevyjasněná. Jak to, že „postižení“ nepadali dehydratací a vyčerpáním jako mouchy? Proč namísto toho tancovali se stále větší vervou? Myslím, že tanečnice je na prahu tohoto zjištění. Nutno dodat, že tanečníci se na place střídali dlouhých sedm hodin.

Ne všichni účinkující se dostávají mimo čas a prostor. Někteří kloužou po povrchu této dimenze nebo z ní utíkají dřív, než je schvátí příliš velké vyčerpání. Občas však vznikají pozoruhodné obrazy. Každý z tanečníků bez jakékoliv domluvy vykresluje jednu vrstvu elektronické hudby. Vznikají momenty, kdy se skládá celý scénický obraz a hudba je rázem vizualizovaná. Přichází moment, kdy mám pocit, že hudbu nyní slyší i neslyšící. A pak se ten moment zase rozpadá v jiné pohybové sekvenci.

Politici se tance nebojí

Existuje několik teorií, které se snaží vysvětlit zdánlivě neexistující příčinu tanečního moru. Podle Johna Wallera byla příčinou stresová psychóza způsobená nesnesitelnými životními podmínkami ve Francii na počátku 16. století: hladomor, nemoci a celková krize. Mělo se tedy jednat o ryze fyzický projev jakési sociální choroby. Co způsobuje taneční mor nakaženým v budově Národní galerie? To nikdo neví, ale každý si do nich může promítnout vlastní sociální chorobu. Co kdybychom místo demonstrací propadli tanečnímu moru?

Vím, jaký byl prvotní „morový“ impuls pro vytvoření takové intervence. „Myslím, že jako taneční komunita selháváme ve schopnosti dostat se k širokému publiku. Už jsem byla unavená z přesvědčování, žádostí o peníze a představení pro velice limitované publikum,“ říká autorka představení Who is Frau Troffea? Ceren Oran. Tato skutečnost ji dohnala ke znovuoživení tanečního moru, který několikrát vypukl v německých ulicích, kde choreografka působí. Když se Ceren zamýšlí nad otázkou angažovaného umění, která je leitmotivem celého festivalu RespondART, opět naráží na otázku úzkého publika. Turecké politiky prý nikterak netrápí poselství jejích inscenací, neboť nemají na rozdíl od televize nebo populárního filmu dosah.

Porodní agónie

Týden angažovaného umění pokračuje představením Head first aneb Kontrakce expandujícího času ve Studiu Alta. Toto je revoluce z úplně jiného, mnohem konkrétnějšího soudku než taneční mor zapříčiněný sociálními chorobami. Jak je důmyslně zakódováno v titulu inscenace, maďarské uskupení The Symptoms se vrhlo do detabuizace a naprostého obnažení porodu. Po dlouhé době sleduji taneční komedii, která sama sebe nebere moc vážně, a taky po dlouhé době vidím taneční představení s funkčně využitou scénografií. Z celého kusu mám příjemný dojem od začátku do konce, nejen díky čtveřici sympatických Maďarek s prořízlou pusou i drzým tanečním projevem.

Představení není nikterak jinotajné a vede diváka příběhem ženy od zázraku početí až po poporodní vyčerpání. Trojice tanečnic se nejprve lascivně svíjí na podlaze. Vržení míčku do plastového trychtýře symbolizuje početí – jediný správný zásah z mnoha pokusů. A tanečnice, které se tento mistrovský kousek podaří, jako by se stala obletovanou hrdinkou maminkovských webů. Začíná zmatečný a překotný těhotenský čas, alespoň tak působí nelogický pohyb interpretek po scéně. Jeho smysl však ospravedlňuje komentář, který doprovází každý jeden pohyb. Vzniká zmatení jazyků. Děje se toto snad v hlavě nastávající matky?

Krom tří tanečnic má ve vyprávění o porodu zvláštní trojjedinou roli žena, která na sebe bere roli mile ironické vypravěčky, podivné mentorky karikující předporodní kurzy i internetové babské rady, a také dýdžejky, která ledabyle sedí na kraji scény, pouští z notebooku písničky a občas se zakousne do banánu. Marně přemýšlím, jaká je vlastně její úloha (zvlášť když se při svém zvukaření dopustila několika neprofesionálních kiksů), zároveň mi je ale jasné, že do představení patří. Jen si snad mohl tvůrčí tým odpustit její vycpané břicho, na vtipu to nepřidává a myslím, že každý pochopil, o čem představení je.

Choreografie Réky Szabó v sobě má málo tanečně ohromujících momentů. Pokud ano, vykresluje je Dóra Furulyás, jednoznačně nejsilnější z tanečnic, která má zároveň klaunství v krvi. Její taneční výkon představující předporodní agónii bere dech, připomíná divé zvíře uzavřené v kleci, které neustále naráží do jejich stěn. Její bolest a vyčerpání jsou skutečné, pohyb precizní a přesvědčivý. Trojice tanečnic je koherentní a skvěle se doplňuje různými výrazy a způsoby humoru, Furulyás jim však jednoznačně vévodí.

Fyzičnost života

Head First je pevněji zakotveno ve slově než v pohybu a těží z komediálně-vypravěčského talentu všech účinkujících. Performerky hovoří v pohybu, ve stoji na hlavě nebo v jiné „vhodné“ porodní pozici, s hlavou v kostce s čalouněním, které připomíná ženské přirození. Vyprávějí porodní příběhy, které jsou tak skutečné, že musí být snad jejich vlastní. Odhalují téma, které se scvrkává jen na to, zda se dítě narodilo hlavičkou napřed a zda porod proběhl bez komplikací. Vytahují všechno to, co už do „slušné společnosti“ nepatří. Třeba že je rodička otevřená teprve na dva prsty, i když má pocit, že je to nejméně na čtyři.

Skvělá je karikatura „ezomatek“, kdy tanečnice pod červeným osvětlením přijímají sílu od „matky země a matky luny“, díky čemuž bude jejich porod bezpochyby vstupem do nirvány. Tato část působí jako video z porodního YouTube kanálu a obsahuje řadu pohybových inovací, kdy tanečnice proplouvají coby lesní víly a divák už čeká jen duhu a jednorožce. Emočně působivý a vyvedený je také závěr inscenace, kdy ženám „praskne voda“ a ony se pak vyčerpané kloužou ve spodním prádle po mokré podlaze. Další příklad skvělé práce se scénografií. Škoda jen, že závěrečná scéna moc nepasuje na tu předchozí, kdy tanečnice v euforii a s igelitovými pytli kolem pasu brázdily scénu na píseň Let It Go z pohádky Frozen.

Odcházím jako fanoušek tohoto představení už jen proto, že takováto detabuizace „ženských“ záležitostí je podle mého důležitým a zásadním tématem (snad důležitějším než platová rovnost). Ostatně, jak řekl německý choreograf Micha Purucker, zásadní je, abychom přijali fyzičnost života.

Psáno z festivalu RespondART 10.–13. listopadu 2019.

Who Is Frau Troffea?
Koncept: Ceren Oran
Choreografie: Ceren Oran, Daphna Horenczyk, Dante Murillo, Jaroslav Ondruš, Roni Sagi, Karolína Hejnová
Tanec: Daphna Horenczyk, Dante Murillo, Jaroslav Ondruš, Ceren Oran, Michaela Kadlčíková, Jin Lee, Jovada Zelenovic, Jean Baptiste Charlot, Sati Veyrunes, Akira Yoshida
Hudba: Hüseyin Evirgen
Dramaturgie: Jean-Baptiste Charlot
Produkce: Rat & Tat Kulturbüro, danceWATCH
Premiéra: 16.–26. 5. 2019, DANCE 2019

Head first aneb Kontrakce expandujícího času
Režie a choreografie: Réka Szabó
Asistentka choreografky: Viktória Dányi
Účinkují: Dóra Furulyás, Csilla Nagy, Melinda Virág, Viktória Dányi / Juli Huzella
Hudba: Zsolt Hammer, Ádám Jávorka
Dramaturgie: Sára Gábor
Vizuální design a technologie: Glowing Bulbs, Bence Samu, Tóbiás Terebessy
Konzultant: György Árvai
Světla: Attila Szirtes, Máté Bredán
Kostýmy: Edit Szűcs
Premiéra: 2. 2. 2018