Festivalové poznámky ze Zlaté Prahy

Od soboty třináctého do středy sedmnáctého října 2012 probíhal v pražském paláci Žofín 49. ročník Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha, jehož pořadatelem je Česká televize. Již dvacet let se festival specializuje na pořady o hudbě a tanci. Na programu se objevují dokumenty o významných osobnostech a institucích, záznamy koncertů i představení. Festival byl otevřen sobotním slavnostním koncertem, na kterém vystoupili vedle špičkových českých komorních těles i sólisté baletu pražského Národního divadla - Zuzana Šimáková, Radka Příhodová, Viktor Konvalinka a Adam Zvonař.
Hlavním bodem festivalu je tradiční a dnes velmi prestižní mezinárodní soutěž televizních pořadů o hudbě a tanci. Na letošní ročník bylo přihlášeno 94 filmů, které soupeřily o sedm cen. Všechny soutěžní filmy bylo možno po dobu trvání festivalu shlédnout ve videotéce zřízené ve Velkém sále paláce Žofín.
Nejpůjčovanějším filmem o tanci se stal záznam baletu Šeherezáda v podání Lines Balletu Alonza Kinga ze San Francisca. Choreograf se inspiroval starými sbírkami perských, sanskrtských a arabských příběhů Tisíce a jedné noci. Originální zpracování těchto příběhů podtrhuje nová partitura mistra hry na tabla Zakira Hussaina, který nově interpretuje původní hudbu Rimského-Korsakova a zakomponovává do ní jak tradiční perské, tak západní hudební nástroje.
Cenu si ovšem z festivalu odnesl jiný snímek. Český křišťál v kategorii Performing Arts porota udělila britskému snímku Svět Matthewa Bournea. Jedná se o jakousi filmovou koláž poskládanou z děl tohoto světoznámého choreografa, který s oblibou přetváří po svém tradiční baletní díla, rád provokuje, ale má i specifický smysl pro humor. Snímek skutečně ukazuje to nejlepší z jeho tvorby, včetně verze Labutího jezera, kde labuť tančí muž, Popelky umístěné do válečného Londýna, Louskáčka ze sirotčince či The Car Man, kde děj baletu podle známé opery zasazuje do Ameriky 60. let. Film podle poroty dokonalým způsobem oslavuje tohoto mistrovského choreografa a za pomoci projekcí, animací a intimního způsobu natáčení stylově a poutavě představuje to nejlepší z jeho díla.
Dalším zajímavým snímkem ze světa tance byla například dvacetiminutová choreografie Ajo (Sbohem) od Matse Eka, kterou vytvořil pro stále bezkonkurenční tanečnici Sylvii Guillemovou. Něžná hudba, úžasná fyziognomie tanečnice a expresivní choreografie na téma odcházení v kombinaci s promyšlenou projekcí tvořila dokonalou podívanou. Z dokumentů o tanci byl velice zajímavý film o Odkazu Merce Cunninghama, jednoho z nejvýraznějších moderních choreografů, který zemřel před dvěma lety. Pojednává o tom, jak sám choreograf naplánoval ještě před svou smrtí osud taneční skupiny po svém odchodu a to, jak se má zacházet s jeho odkazem. Film Danza, Le Miracle de Cuba byl zase velice energickým dokumentem o skupině současného tance z Havany, o specifickém nadání jeho tanečníků a o velice těžkých podmínkách za jakých musí fungovat.

Pocta Darie Klimentové
Mezi doprovodný program patřilo rovněž již tradiční večerní promítání spojené s prezentací významných osobností a institucí. I letos byla pozornost zaměřena především na baletní umění. V neděli 14. října bylo promítání věnováno slavné české baleríně působící v Anglickém národním baletu  Darie Klimentové. Hvězda současného baletního nebe při této příležitosti přijela do Prahy a vzala s sebou i svého nového tanečního partnera, mladičkého Vadima Muntagirova. O studiích a profesionální kariéře tanečnice ovšem nehovořila ona sama, představil ji ředitel Taneční konzervatoře hlavního města Prahy Jaroslav Slavický, režisér a kameraman Martin Kubala, který o ní natočil dvoudílný dokument a další významný host, předseda Spolku tanečních kritiků pro Velkou Británii a Irsko, Graham Watts. Během večera mohlo početné publikum shlédnout nejprve sestřih ze snímku Martina Kubaly, kde sama Klimentová vypráví o svých začátcích, kariéře i o svém vztahu k baletu. Hlavním programem byl poté první díl britského dokumentu Agony and Ecstasy A Year with English National Ballet, který sleduje přípravu nové verze Labutího jezera v podání Anglického národního baletu. Soubor jde zde zobrazen v celé své šíři, od ředitele přes choreografa, sólisty až po členy sboru, můžeme sledovat velice komplexní proces tvoření technicky i organizačně náročného baletu. Vše musí být naprosto dokonalé a to stojí mnoho úsilí, nervů a dokonce utrpení. Je to obraz reálného života v baletním světě, který zdaleka není tak růžový, jak si to může laik představovat. Zároveň dokument zachycuje první setkání Darji Klimentové a Vadima Muntagirova, kteří spolu nakonec tančili první premiéru této verze Labutího jezera a vzápětí se z nich stal nový taneční pár, který je přirovnáván k slavnému tanečnímu partnerství  Margot Fonteynové a Rudolfa Nurejeva. Jejich souhra od té doby působí ve světě dodnes senzaci. Daria Klimentová, která předtím již ohlašovala svůj odchod, jako by chytila druhý dech a tančí snad ještě lépe, než kdy předtím. Pocta Borisi Eifmanovi
Také večer v pondělí 15. října patřil významné osobnosti ze světa tance – do Prahy přijel Boris Eifman (nar. 1946 na Sibiři), který, jak sám sdělil, začal s choreografií již ve svých jedenácti letech během studií tance v Petrohradě. V šestnácti už měl své tanečníky a v čele vlastního souboru stojí od roku 1977. Eifmanův petrohradský balet je soukromým tělesem, kterému jeho zakladatel dal do vínku originální tvarování – Eifman pracuje s akademickou taneční technikou, ale pronikavě ji rozvíjí v souladu s tím, co postavy jeho baletů prožívají. A tak jsou Eifmanovy pohybové kompozice poutavé nejen obtížnými technickými prvky, ale především sytým tanečně-hereckým výrazem. Sám svá díla označuje za psychologické balety, ve kterých hledá „únik od dnešních moderních technologií, v nichž se vytrácí naše duše a mizí lidský puls“. A právě toto krédo šlo vyčíst i z krátkých ukázek dokumentu, který o Eifmanovi a jeho souboru natočila Zoja Beljajeva. Přestože uvedené pasáže z baletů se nemohou srovnávat s prezentací celého představení, i z ukázek si laik mohl udělat představu o síle inscenací (škoda, že ani dokument nebyl uveden celý, nebo že se nepodařilo dát do programu jiné  „nekouskované“ dílo).  Eifman rád zpracovává velké dramatické  příběhy a důsledně se vyhýbá abstrakci. V jeho baletech se roztančil Molière ve stejnojmenném titulu, Hamlet v Ruském Hamletovi; vedle toho Eifmanova tvorba obsahuje díla ruské literatury jako například Bratry Karamazovy, Annu Kareninu a Idiota. Eifman sahá i po klasických titulech, a tak jsou na repertoáru souboru Rudá Giselle či  Don Quijote. Na Zlaté Praze bylo z jeho projevu cítit velké zaujetí, se kterým se do svých děl pouští. Jak sám uvedl, „za svou tvůrčí energii vděčí Bohu“a v lidském těle nachází „hluboké, starobylé emoce“. A právě pocity, schované v našem nevědomí, se snaží odkrývat v postavách hrdinů svých baletů. Eifman je stále plný plánů, i když během kariéry musel překonávat nejednu překážku: „Vždy jsem musel tvořit navzdory okolnostem. Poprvé, když jsem zakládal svůj soubor, podruhé jsem o přežití mého souboru bojoval při perestrojce a nyní si mohu splnit třetí sen. Tím je otevření vlastního divadla, které možná bude stát za čtyři roky a kde soubor najde své stálé zázemí“. Vedle toho Eifman plánuje založení Akademie tance v Petrohradě nesoucí jeho jméno. Škola by měla být přístupná všem bez ohledu na finanční možnosti. Studium se plánuje na jedenáct let (žáci by začínali v sedmi letech) a Eifman by zde rád vychovával tanečníky nové generace, kteří by byli schopni vnímat tělo jako univerzální prostředek pro vyjádření rozmanitých technik a stylů. Tak jako jeho „company“ je alternativou klasickému baletu, tak i jeho škola by nabízela nové možnosti vzdělání ruským tanečníkům. Boris Eifman je plný energie, miluje své autorské divadlo, které slaví úspěchy jak doma, tak v zahraničí.  U nás jsme měli možnost naposledy vidět Eifmanův soubor v roce 2004 v Rudé Giselle. Můžeme jen doufat, že někdy opět zakusíme silný umělecký zážitek, kterým díla tohoto choreografa bezesporu jsou. Pocta Rolandu Petitovi
Předposlední večer festivalu patřil Poctě Rolandu Petitovi, velkému francouzskému choreografovi. Na úvod promítání promluvil ředitel festivalu Vítězslav Sýkora, který popsal okolnosti této Pocty. Původně měl prý Roland Petit přijet do Prahy osobně a přivézt s sebou dokonce celý svůj soubor, aby v průběhu festivalu vystoupil. Všechny přípravy se začaly rozbíhat již před téměř dvěma lety, avšak Roland Petit zemřel náhle 10. července 2011. Ředitel festivalu se tedy rozhodl věnovat na letošním ročníku této osobnosti vzpomínku v podobě ukázek nejvýznamnějších děl z tvorby choreografa, který byl oceňován především pro svou schopnost vyprávět baletem příběhy, ale také za své umění bavit lidi a popularizovat taneční umění.
Čestnými hosty byli blízký spolupracovník Rolanda Petita Denis Morlière a producent filmů o hudbě a tanci Reiner Moritz, který připravil výběr filmových ukázek. Moderátorem večera byl ředitel Tanečního centra Praha Antonín Schneider. Mezi nejzajímavější filmové ukázky patřil jistě záznam představení z roku 1992 Le chemin de la création, kde sám Roland Petit vypráví o své dlouhé kariéře tanečníka a choreografa, o svých začátcích v poválečné Paříži a o spolupráci s takovými osobnostmi avantgardy jako byl Jean Cocteau, Jacques Prévert, Joseph Kosma či Pablo Picasso. Z jeho baletů jsme měli možnost vidět ukázky z Le Rendez-vous, Mladý muž a smrt, La Chambre, Ballet Pink Floyd či Zvoník Matky Boží, ale také díla vytvořená pro Hollywood a pro Freda Astaira. V několika choreografiích jsme měli možnost spatřit i jeho manželku a celoživotní múzu, tanečnici Renée Zizi Jeanmaire a také několik dalších úžasných interpretů, jako je například Rudolf Nureyev, Sylvie Guillemová, Isabelle Ciaravolová, Nicolas le Riche a Kader Belarbi. Ocenění festivalu
Mezinárodní festival Zlatá Praha skončil ve středu 17. října slavnostním koncertem a předáváním cen vítězným snímkům. Grand Prix Golden Prague si v soutěži vybojoval dokument německé televize ZDF Lang Lang – umění být virtuosem. Porota ocenila zejména vynikající filmové řemeslo – kameru, střih a prolínání jednotlivých rovin v celém filmu. „Divák je vtažen do zvláštního světa Lang Langa a prožívá s ním jak chvíle osamění, tak i lesk života světové superstar,“ okomentoval rozhodnutí předseda mezinárodní poroty Arild Erikstad.
Cenu České televize převzal z rukou generálního ředitele Petra Dvořáka režisér Christian Berger za svůj snímek Schumann v divadle Pier 2. Český křišťál v kategorii Performing Arts porota udělila britskému snímku Svět Matthewa Bournea. Mezi dokumenty zvítězil a Český křišťál vybojoval německý snímek John Cage: Cesty zvuku. Ocenění Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97 získal koprodukční snímek České televize Giuseppe Scarlatti: Kde je láska, je i žárlivost režiséra Ondřeje Havelky. Zvláštním uznáním porota ocenila film SoundbreakerLamač zvuku, jenž sleduje dobrodružství jednoho z nejodvážnějších umělců světa, finského akordeonisty Kimma Pohjonena. Britský snímek Macbeth získal Cenu diváků.

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: