Sami se přirovnávají k jakémusi syntetickému divadlu. Vnímají detaily tvarů, věcí, zvuků, jejich reakce a reakce jimi vzbuzené. Balancují na pomezí pohybového divadla a happenningů se zcela jasným účelem vytvoření nových možností performance. Veronika Švábová je tou, která jakoby zprostředkovává ten přímý kontakt s divákem. Vytváří onu interakci, na které je projekt stavěn. Z pohledu tanečního je tou hlavní postavou, je objektem, který diváci sledují. Ona je tanečnice. I kdyby divák opustil v kontextu veškerý experiment začleněný do těchto dvou představení, stačí mu jen se kochat přirozeností tance.
Zvlášť v Noise, kde pevná stavba choreografie vypracovala pohyby tanečnice k naprosté dokonalosti a jistotě, která se odráží na výrazu tváře. Zcela sebejistá emancipovaná dáma (stále se mi vybavuje Eliška Junková) na sebe strhává veškerou pozornost. Evokuje, snad i kostýmem naschvál, právě pozdní období -ismů, symbolizující uměleckou otevřenost společnosti, ve které se práce Handa Gote pohybuje. Jakési pokračování té doby, která hledá nové vyjadřovací možnosti zachovávající staré zákony. To vše podpořeno tancem, který je zcela současný, minimalisticky úsporný, ovšem se zcela jasným významem. To, že je pohyb napojen na zvukové snímače a optické senzory, se stává jakousi třešničkou, která prostůrek, jenž je tanečnici vyhrazen, zvětšuje tak, že obsáhne celé divadlo. Krátká koncentrace všech faktorů této performance z ní vytváří ojedinělou akci, kterou po skončení dovršuje remix Noise v podání Vojty Švejdy a Jana Beneše Mc-Gadie. Možná ze začátku trochu rozpačitý, nicméně něco takového, jako je remix divadelního představení, už opravdu překračuje hranice jakékoliv všednosti.
