Handa Gote z tanečního pohledu

V týdnu od 5. do 10. února proběhla v divadle Alfred ve dvoře malá přehlídka tvorby výzkumné a vývojové skupiny Handa Gote. Název nezasvěcené tancemilce nijak neoslovuje, dokud nenarazí na jméno Veroniky Švábové. Ihned se dá vytušit, že v tomto představení tanec jen Popelkou nebude. A to minimálně ve dvou částech trilogie Body and technology a Noise a Silence, které jsem zhlédla. Handa Gote research & development, skupina, jejímiž dalšími členy  jsou Tomáš Procházka (hudebník a zvukový designér), Robert Smolík (scénograf a výtvarník) a Jakub Hybler, je spíše projektem, který se snaží obohatit scénické umění o nové možnosti vzešlé z experimentů s technologií, pohybem a jednoduchostí obyčejnosti všedních předmětů. Sami se přirovnávají k jakémusi syntetickému divadlu. Vnímají detaily tvarů, věcí, zvuků, jejich reakce a reakce jimi vzbuzené. Balancují na pomezí pohybového divadla a happenningů se zcela jasným účelem vytvoření nových možností performance. Veronika Švábová je tou, která jakoby zprostředkovává ten přímý kontakt s divákem. Vytváří onu interakci, na které je projekt stavěn. Z pohledu tanečního je tou hlavní postavou, je objektem, který diváci sledují. Ona je tanečnice. I kdyby divák opustil v kontextu veškerý experiment začleněný do těchto dvou představení, stačí mu jen se kochat přirozeností tance. Zvlášť v Noise, kde pevná stavba choreografie vypracovala pohyby tanečnice k naprosté dokonalosti a jistotě, která se odráží na výrazu tváře. Zcela sebejistá emancipovaná dáma (stále se mi vybavuje Eliška Junková) na sebe strhává veškerou pozornost. Evokuje, snad i kostýmem naschvál, právě pozdní období -ismů, symbolizující uměleckou otevřenost  společnosti, ve které se práce Handa Gote pohybuje. Jakési pokračování té doby, která hledá nové vyjadřovací možnosti zachovávající staré zákony.  To vše podpořeno tancem, který je zcela současný, minimalisticky úsporný, ovšem se zcela jasným významem. To, že je pohyb napojen na zvukové snímače a optické senzory, se stává jakousi třešničkou, která prostůrek, jenž je tanečnici vyhrazen, zvětšuje tak, že obsáhne celé divadlo. Krátká koncentrace všech faktorů této performance z ní vytváří ojedinělou akci, kterou po skončení dovršuje remix Noise v podání Vojty Švejdy a Jana Beneše Mc-Gadie. Možná ze začátku trochu rozpačitý, nicméně něco takového, jako je remix divadelního představení, už opravdu překračuje hranice jakékoliv všednosti. Další představení z trilogie Body and technology je experimentální ještě více. Použití elektronické alternativní hudby, která však není slyšet, protože diváci ji mají ve sluchátkách. Tanečnice tančí v tichu a představení má příznačný název Silence. Zde působí slety pohybů více náhodně, jako by chtěly naznačit, že tady už jeviště není tím hlavním. Důležitým zážitkem je zde pocit diváka. Jeho uspokojení z naplnění představ o hudbě, kterou si měl možnost vybrat (divákům byly nabídnuty čtyři hudební soundtracky k představení, vytvořené autorskou elektronickou hudbou), trochu zvědavost, co asi poslouchá jiná řada (každá řada měla svou barvu a svou hudbu) nebo co slyší tanečnice v tichu. O tom, že jiná hudba evokuje jiné nálady a dává tanečním pohybům i gestům zcela rozličný význam, následně debatovali tvůrci s diváky v moderované diskuzi. Prožít  divadelní experiment takovéhoto druhu se stává zcela zásadním zážitkem diváka jinak navštěvujícího více či méně konvenční představení. Tvorba Handa Gote ovšem z tanečního pohledu není zajímavá jen ve své experimentálnosti, ale i tím, že ojedinělým způsobem nachází nové dosahy tance a zdůrazňuje jeho možnosti v divadelním světě.  Tam ho jinak často vídáme jako právě tu již zmiňovanou Popelku.

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: