Jarní gala 2018 American Ballet Theatre – Od Petipy k McGregorovi

Jarní gala 2018 American Ballet Theatre – Od Petipy k McGregorovi

Jarní gala 2018 American Ballet Theatre – Od Petipy k McGregorovi

Mluví-li se v evropském kontextu baletních souborů o divadelní sezóně, rozumí se samo sebou, že je řeč o časovém rozmezí zhruba od září do června následujícího kalendářního roku. Naproti tomu americké soubory fungují poněkud odlišně, jelikož svou práci dělí do výrazněji ohraničených, intenzivních několikatýdenních hracích bloků. Pro American Ballet Theatre (ABT), přední baletní uskupení Spojených států, je již několik let nejvýznamnějším obdobím tzv. jarní sezóna, která podle Newyorčanů začíná na konci května. A jste-li souborem s mezinárodní reputací, nadto sídlícím v jednom z nejatraktivnějších měst světového konzumu, není až s takovým podivem, že začátek dané sezóny otevřete velkolepým gala večerem a sociální sítě následně necháte zaplavit fotografiemi hvězd divadelního, filmového i módního světa, které poctily Metropolitní operu svou návštěvou. Ostatně převážné procento amerických baletních souborů je přímo závislé na penězích sponzorů a mecenášů, rozpočet se neptá, a dostane-li jednou ročně ABT či New York City Ballet místo na křídovém papíře předních stran společenských magazínů, je to jedině dobře (jakkoli se z nich spíše dozvíte, kdo z pozvaných dostatečně umně zkombinoval boty s kabelkou). Nepředstavujte si ale, že jsou tato gala představení jen vyprázdněným, naleštěným pozlátkem pro jedince, kteří do divadla zavítají jednou za uherský rok zlákáni prestiží, indikovanou cenou nejlepších vstupenek. Baletní soubor, jakkoli mohou být jeho intence v takovýchto případech velice komerční, je stále uměleckým tělesem a na toto poslání minimálně ABT nerezignuje. V letošním roce si pro diváky připravil trojici stylově naprosto rozdílných děl, z toho dvě ve světové premiéře, jedno dokonce uvedl pouze a jedině v ten daný večer. Residenčním choreografem americké první scény je již několik let Alexej Ratmanskij, jenž se kromě čistě autorské tvorby věnuje i uvádění historických, na dobových zápisech ve Stěpanovově taneční notaci založených rekonstrukcí petipovského repertoáru. Letos padla jeho volba na Harlequinade, balet Maria Petipy ze samého počátku 20. století (premiéra 23. 2. 1900 pod francouzským názvem Les millions d’Arlequin), který ve své ucelené podobě zmizel z jeviště v průběhu 20. let (na soutěžích, či gala představeních je dnes možné vidět jen pas de deux, patrně v redakci Fjodora Lopuchova, případně verzi George Balanchina). V rámci slavnostního večera byly jako návnada pro nadcházející premiéru uvedeny dvě části, závěrečné ballabile 1. jednání, z dramaturgického hlediska poněkud nadbytečné, a scéna z 2. dějství Hon na skřivany s velkým duetem pro Harlekýna (James Whiteside), Kolombínu (vynikající Isabella Boylston s ocelově pevnými výdržemi) a dámský sbor. Ratmanského práce s historickým materiálem je jako obvykle velmi pečlivá, zohledňující nároky dobové estetiky a jevištní praxe. Allegrové pasáže jsou opravdu bryskní, jejich tempo nepolevující, plné drobných kroků a prvků batteries v místech, kde je divák odkojený tradicionalistickým odkazem klasického baletu nečeká. Spolu s nesmírně ženskými kostýmy, které se Robertu Perdziolovi podařilo vybalancovat přesně na hranici, kde jsou historizující, ale ne zastaralé či trapné, petipovsky dekorativními a hravými sbory a opravdu dotaženou taneční technikou (jejíž některé požadavky musí být pro tanečníky odchované zejména tzv. balanchinovskou technikou úkolem téměř protichůdným) je výsledkem rozkošně malebný, svěží obraz. Uvědomíme-li si, že se díváme na rekonstrukci přes sto let starého díla, je jeho živost až paradoxní. Otázkou je, zda navozená roztomilá atmosféra vydrží Ratmanskému během celého baletu a bude dostatečnou protiváhou námětu, tíhnoucímu k prostoduchosti. Praedicere choreografky Michelle Dorrance bylo oním dílem s přívlastkem poprvé a současně naposledy. Dorrance pochází ze stepařského prostředí a rytmičnost, energii a zejména určité principy tohoto tanečního stylu se ve své první práci pokusila skloubit s klasicky školenými tanečníky. Využila a podpořila zvuk klapajících špiček tanečnic nejen zdůrazněnými údery o podlahu, ale rovněž v zadní třetině jeviště rozvinutým pásem dřevěné podlahy, který jednak dělil prostor, a jednak sloužil coby místo efektních, dlouhých skluzů na špičkách či patách. Jakkoli sama autorka není klasickou tanečnicí, pohybový slovník měl v základu blíže právě k tomuto tanečnímu vyjádření. K virtuozitě tradičního stepařského stylu se nejvíce přiblížila část se sólistou (Craig Salstein), jehož doprovázeli rytmickým vytleskáváním (na způsob tzv. clapping music minimalisty Steva Reicha) jeho kolegyně a kolegové. Událostí večera ovšem měla být poslední z uvedených choreografií. Světová premiéra AfteRite, nového zpracování ikonického Svěcení jara očima Wayna McGregora. Ten měl své Svěcení poprvé uvést již v roce 2013 ve Velkém divadle v Moskvě, nicméně dramatické události útoku na tehdejšího uměleckého šéfa souboru Sergeje Filina zapříčinily, že ke spolupráci nikdy nedošlo. Tentokrát tedy dostal druhou možnost, jen na opačné straně světa. McGregorovo pohybové tvarosloví, plasticita, dynamika, energičnost a jistá syrovost mají všechny předpoklady k úspěšnému naplnění Stravinského hudby. Jeho intelekt, osobité vidění světa, umění i možností lidského těla pak zaručují novou perspektivu, jíž chce na dílo nahlížet. Ostatně už název AfteRite (tedy řekněme PoSvěcení) naznačuje, že bychom neměli čekat žádné tradice. A důkazem budiž i velký skleník plný zeleně dominující levé části jeviště. Nesmírně silnou stránkou baletu je krystalicky čistý a svou jednoduchostí dokonale výmluvný výtvarný design Vicki Mortimer a s genialitou hraničící svícení Lucy Carter, které se v některých momentech stává samostatným aktérem dění nesoucím emoci. Už na první pohled tak McGregor přináší do Svěcení jara estetiku křehkosti a do jisté míry abstrakci. Nenechává se zajmout tématem rituálu, nezajímá ho primární animálnost a pudovost, s níž pracuje velké množství tvůrců. A po úvodním mužském duetu, který nehnutě a jakoby nezúčastněně sleduje v rohu stojící dívka (Misty Copeland), se zdá, že to může fungovat. V komorních, jen dvanáctičlenných, sborových pasážích posiluje McGregor individualitu jednotlivých tančících a s milimetrovou přesností zvládá reagovat na změny v rytmu či na objevující se nové melodické hlasy. Roztříštěnost scházející se jen v určitých momentech pak o to víc posiluje náhlé unisono, které dopadá na diváka s nesmlouvavým účinkem, podobně jako kombinace expanzivní exprese s jemnou pohybovou drobnokresbou. Jenže pak se v dobře rozehrané partii něco pokazí. Emocionálně i dramaticky naplněné momenty se čím dál častěji střídají s bezradně plytkými, otrocky metaforickými či naopak zbytečně doslovnými. Mimořádně muzikální části zapadají vedle těch, kdy hudba nekompromisně přebíjí dění na jevišti způsobem, že nemůže jít o záměr. Rozkolísanost scén narušuje jejich vzájemnou kontinuitu, choreografie ztrácí tah na branku a závěr, který by pohříchu měl vyvolat nějakou až fyzicky hmatatelnou emoci, se utápí v rozpačitosti a je zcela lhostejno, že původně vybraná oběť (Alessandra Ferri) přežívá, zatímco její předpokládaný kat (Herman Cornejo) padá k zemi. Osobně se nemohu zbavit pocitu frustrace z promarněného potenciálu a lítosti, jelikož povedené momenty, a není jich málo, jsou zářivými ukázkami toho, jak vynikající by výsledek mohl být. Jen kdyby se McGregor včas rozhodl, co chce říct a jak, a uvědomil si, že zřejmě nemůže sdělit úplně všechno najednou.   Psáno z představení 21. května 2018, Metropolitan Opera House, New York.   Harlequinade – část z 1. a 2. jednání
Choreografie: Marius Petipa
Rekonstrukce a dodatečná choreografie: Alexej Ratmanskij
Asistentka choreografa: Taťána Ratmanskij
Hudba: Riccardo Drigo
Scéna a kostýmy: Robert Perdziola dle Oresta Allegriho a Ivana Vsjevoložského
Světla: Brad Fields
Dirigent: David La Marche
Premiéra celého baletu proběhne 4. června 2018

Praedicere
Choreografie: Michelle Dorrance
Hudba: Dawn of Midi
Světla: Brad Fields
Premiéra 21. května 2018
AfteRite
Choreografie: Wayne McGregor
Hudba: Igor Stravinskij
Scéna a kostýmy: Vicki Mortimer
Světla: Lucy Carter
Video design: Ravi Deepres
Premiéra: 21. května 2018

Témata článku

Zahraničí

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: