Jedinečná krása Sankai Juku

Jedinečná krása Sankai Juku

Jedinečná krása Sankai Juku

Je to téměř třicet let, kdy se se svým pojetím butó představili Evropě japonští tanečníci Sankai Juku. V jejich tanci se dodnes snoubí vizuální krása s hlubokým duchovnem. K vytvoření skupiny došlo v roce 1975 z impulzu Ushia Amagatsua, který je považován za druhou generaci tanečníků butó. Zakladateli, tzv. první generací, tanečního proudu butó jsou Tatsumi Hijikata a Kazuo Ohno. Japonský tanečník a choreograf Amagatsua při formování své skupiny začal hledat spolupracovníky mezi účastníky intenzivních stáží, které vedl. Z původních třiceti tanečníků a tanečnic vydrželi tři muži. Sankai Juku se tímto vyprofiloval jako ryze mužský soubor a zůstal jím dodnes. Ve svém názvu odráží dva základní rysy Japonska – hory a moře. V roce 1978 se skupina představila poprvé a inscenace Kinkan Shonen naznačila její směřování. Butó v jejich pojetí nabylo kosmogonického významu, transparentnější formy a jasnějšího obrazu. V roce 1980 přijeli tanečníci Sankai Juku poprvé do Evropy. Od tohoto prvního setkání s cizí kulturou vyvinul Amagatsu teorii rovnováhy mezi etnickou kulturou a hledáním univerzálnosti. Sankai Juku mají stále svou základnu v Japonsku, kde pracují na nových projektech a odkud vyráží na zahraniční turné. Také vedou masterclasses, nejčastěji ve Francii a Japonsku. Sankai Juku patří mezi nejvytíženější japonské soubory, pravidelně vystupují ve zhruba 700 městech ve 43 zemích.   Umusuna aneb jak přijít na svět Choreograf Ushio Amagatsu představil v květnu v Théâtre de la Ville v Paříži nový projekt Umusuna. Slovo, japonský archaismus, „umusu“ je možné přeložit jako začít žít, přijít na svět a příponu „na“ pak jako místo, kde jsme byli narozeni a s nímž jsme spjati. Inscenace, která vedle sebe harmonicky postavila tanec, vizuální umění a filozofii, aby vyzdvihla krásu života v jeho pomíjivosti, připomínala rituální obřad. Jeviště souměrně rozdělovaly dvě velké obdélníkové desky vysypané pískem. V zadní části jeviště po obou stranách visely, na třech kovových lankách, dvoje skleněné přesýpací hodiny. A do třetice se písek jako vodopád sypal po celou dobu představení uprostřed jeviště. Ushio Amagatsu, který se od původního butó „tance temnoty“ vydal svou cestou hledání fyzického ztvárnění primitivních stavů bytí, nepotřeboval žádné výkřiky ani výstřelky, ale v inscenaci Umusuna se inspiroval vzpomínkami a návraty do hluboké minulosti. Zaměřil se na plynutí času a v něm zaváté ztracené vzpomínky, podněty čerpal i z kolektivního nevědomí. Choreograf k pohybům, vedeným lidským dechem, postavil do kontrastu škubnutí, zkroucení a pád – lehké vyvedení z rovnováhy, neboť zemská přitažlivost a tíha byl jedním z dalších motivů Amagatsuovy choreografie. Dramaturgicky bylo představení rozděleno do sedmi kapitol, nazvaných např. Stopy, Vše se rodí, Paměti vody, Ve větru, jenž v dáli utichá, Zrcadlo lesů. Nadpozemské vzezření Jednotný vzhled tanečníků, kteří již jen svou přítomností na jevišti umocňovali pocit obřadnosti, neboť z nich vyzařoval klid a celek působil harmonicky, tvořilo klasické bílé líčení těla, vyholená hlava a specifické kostýmy. Jako první do prostoru vstoupil muž v dlouhé bílé sukni. Jeho projev byl vysoce koncentrovaný až do konečků prstů, a přitom se zdálo, jakoby ladně maloval tělem. Sál soustředěně vnímal tanečníkovy jemné vibrace, šum padajícího písku a záchvěvy dechu. S každou kapitolou na jeviště nastoupil různý počet tanečníků. Vytvářeli figurativní i abstraktní pohyblivé obrazy, kterými umocňovali dojem, že spolu s diváky zahájili pouť do hlubin, metaforicky přeneseno – do vzpomínek, k podstatě lidského bytí. Tanečníci vždy akcentovali určitou část těla, rozvíjeli specifický pohyb a vytvářeli různá seskupení. Například příběh jedné kapitoly se začal odvíjet z prenatální pozice, kdy se tanečníci schoulení v klubíčku houpali v písku a zanechávali v něm své otisky, v další kapitole pohyby v kruzích jakoby vytvářely letokruhy. Každá z kapitol byla dále odlišena barevnými doplňky na kostýmovém základu. Shodná barva (červená, žlutá nebo zelená) se pak objevila i jako světelný odstín vyplňující pruh za písečným vodopádem. Taneční projev Sankai Juku vzbuzoval od počátku velmi silné emoce. A když jejich vyprávění skončilo, jako by se v prostoru dál chvěly světelné otisky těl v pohybu. Ani obrovský aplaus neubral nic z nadpozemského vzezření tanečníků.  Psáno z pařížské premiéry 2. 5. 2013 v Théâtre de la Ville. Umusuna
Choreografie, koncept, režie: Ushio Amagatsu
Hudba: Takashi Kako, Yaskas-Kas, Yochiro Yoshikawa
Kostýmy: Masayo Iiduka
Světelná kompozice: Genta Iwamura
Zvuk: Akira Aikawa
Tanec: Ushio Amagatsu, Semimaru, Toru Iwashita, Sho Takeuchi, Akihito Ichihara, Ichiro Hasegawa, Dai Matsuoka, Norihito Ishii
Koprodukce: Biennale de la danse / Opéra National de Lyon, Théâtre de la Ville Paris, France, Kitakyushu Performing Arts Center, Fukuoka Pref. Japon, Sankai Juku, Tokyo, Japon a za podpory Shiseido

Témata článku

Zahraničí

Tanec

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: