Konference a debata Tanec v kulturní politice zbořila mýty

Taneční obec v ČR totiž vůbec není tak nejednotná, jak se traduje. Není pravdou, že se nedokáže shodnout na prioritách oboru. Účastníci konference a následné debaty Tanec v kulturní politice ČR, konané na HAMU 3. června 2019, prokázali nejen chuť k dialogu, ale také ke společné akci. Zástupci zdánlivě vzdálených segmentů oboru pokyvovali souhlasně hlavami nad slovy svých kolegů. Přesto není jednoduché přimět taneční komunitu k semknutí a akci tak, aby všichni těžili z dosaženého cíle. Proč? 

Lucie Hayashi na konferenci Tanec v kulturní politice. Foto: Ladislav Beneš.

Lucie Hayashi na konferenci Tanec v kulturní politice. Foto: Ladislav Beneš.

Smyslem celé akce bylo pojmenovat klíčové aspekty problematiky oboru a zjištění možností konsensu odborníků v zásadních bodech, které by pak bylo možné tlumočit odborům pro tvorbu strategie daného sektoru. Právě legendární názorová roztříštěnost a neschopnost shody na zásadních prioritách je možná pomyslnou brzdou v prosazování důležitých bodů programu směrem k tanci. Vzájemné vyslechnutí a následná debata tak mohly mít pozitivní dopad – a jak se ukázalo, právě prozření, že všichni mluvíme o témže, jen možná jinými slovy, by mohlo být dobrým startem aktivizace oboru a vzájemné spolupráce.

Zakopaný pes zdánlivého nesouladu tkví totiž v nesystémovosti. Problémem se zdá zejména začlenění tance do akčních strategií kulturní politiky, do koncepce finanční podpory i nedostatečné infrastruktury; opravdové kořeny ale sahají až k nedostatkům vzdělání společnosti vůči tanci. Obor tak neustále bojuje s historickým nánosem přehlížení, volnou živností své profese a dalšími problémy. Neustálý boj za zachování holé existence subjektů způsobuje hořkost a vznik samorostů s krátkou životností. Prostředí, které vysává chuť a sílu k boji s větrnými mlýny. Tomu se nelze divit – ale je nutné to začít řešit. Alibismus, že neumíme tolik vládnout slovem, abychom byli slyšet, je planý. Pojďme tedy tanec bránit vlastními těly, dokud můžeme.

Dopolední část programu tvořily tři panely krátkých prezentací, které se zabývaly následujícími tématy: celostátní versus regionální kulturní politika pro tanec, inovace dotačního systému kulturních subjektů a strategické postupy pro lepší postavení tance v kulturní politice ČR. Prezentující vyslovili teze, které se mnohdy opakovaly, argumenty, které byly málokdy kritizovány, návrhy, které přítomní přijali víceméně za své.

Jakub Deml a Lucie Hayashi na konferenci Tanec v kulturní politice. Foto: Ladislav Beneš.

Po úvodním slovu organizátorky akce Lucie Hayashi, která prosila přítomné o odhození skepse a vzpomínek na příkoří a pokus o spolupráci a optimisticky konstruktivní pohled a naději k návrhu konkrétních změn, se ujala slova Jana Návratová. Zahájila konferenci ohlédnutím za strategickými cíli koncepce kulturní politiky a jejich stálou aktuálností. Zaměřila se především na využití potenciálu umění, tedy i tance, pro rozvoj společnosti. Připomněla nutnost zachování a rozvoje umělecké excelence a potenciálu tance, mimo jiné také jako nástroje posilující kognitivní schopnosti v učení. Poukázala na nedostatečnou teoretickou základnu oboru, personální nedostatek v manažerských funkcích i nemožnost kontinuální podpory souborů. Antonín Schneider formuloval hlavní potřebu oboru jako zvýšení povědomí o tanci v ČR, a to ideálně formou setkání s tanečním uměním, které je stále ve většině republiky dostupné například oproti činohře jen velmi omezeně. Pokud se nezlepší dosah tance celoplošně, nemůžeme vychovat společnost, která si vybuduje k tomuto druhu umění patřičný respekt – stále bude okrajovým žánrem, o němž běžný občan mnoho neví, a tak se mu raději vyhýbá. Yvona Kreuzmannová otevřela problematiku dopadů podfinancování NNO jakožto hlavních hybatelů současné scény v české kultuře vůbec. Dlouhodobý neutěšený stav způsobuje odliv talentů nebo jejich vyhoření, kumulaci funkcí či projektů v určitých obdobích. Poukázala na stále chybějící analýzu potřeb, ale také na nedostatky dotačních řízení veřejných správ (transparentnost procesů, víceleté financování, jednotná metodika, administrativní forma apod.). Jana Bohutínská uzavřela první blok snahou podívat se na předmět našeho zájmu z jiné perspektivy. Mimo věčných stížností na neutěšený stav doporučila věnovat se dobrým příkladům, uvědomit si, jakou cestu obor již ušel, a z fáze budování přejít na kroky k udržitelnosti pro taneční sektor. Připomněla vzestup ceny kreativity na trhu práce i nezbytnost budování mostů mezi tanečním sektorem, širším publikem a společností. Zdůraznila nutnost rozvoje dovedností a kompetencí ve všech vrstvách a rolích, které obor potřebuje rovnoměrně, podporu networkingu mezi jednotlivými centry/regiony i zahraničím a v neposlední řadě hledání udržitelných mechanismů finanční podpory na všech úrovních. Apelovala na zástupce taneční obce, aby přestali vnímat příkop mezi svým pachtěním a MK ČR, ale začali se více a aktivně zajímat, spolupracovat, navrhovat strategii a formulovat své potřeby jednotně a hlasitě – a to nejen potřeby finanční, ale ideálně návrhy funkčních mechanismů pro obor –, nikdo to za nás nevymyslí.

Druhý blok otevřel téma regionů, příspěvky názorně ukázaly destruktivní dopad celostátních problémů oboru, které jsou v metropoli stále udržitelné. Roman Vašek mimo všeobecného zmapování ekonomicky neutěšené situace baletních souborů v kamenných regionálních divadlech připravil alarmující fakta o nedostatečném personálním zajištění provozu souborů: tj. absence dramaturga, baletních mistrů i tajemníků. Tím vzniká nepřirozený přetlak a kumulace funkcí na pozicích uměleckých šéfů, z nichž mnoho má navíc ve smlouvě také choreografické závazky. Neslučitelná s profesionálními podmínkami tanečního zaměstnání je také nedostatečná nabídka zdravotní péče a prevence v podobě fyzioterapie, vyrovnávací rehabilitace apod., přestože Česká republika vykazuje ve srovnání s ostatními zeměmi nejvyšší procento ukončení kariéry právě následkem úrazů.Jana Návratová a Jakub Deml na konferenci Tanec v kulturní politice. Foto: Ladislav Beneš.

Petr Kiška mluvil o nekompetentnosti obecních či krajských zástupců rozhodovat o kultuře správního celku nebo o nutnosti závaznosti kulturních koncepcí i pro další volební období. Mluvil také o odlivu talentů, komplikované práci s publikem, médii i sponzory, což lze vše vnímat jako spojené nádoby – podpora a úspěch v jednom sektoru se automaticky promítá pozitivně i v ostatních. Adriana Světlíková upozornila mimo jiné také na důležitost festivalů, které zajišťují reprízování úspěšných děl, absenci hodnotících kritérií pro tvůrčí rezidence, kde vznikají nové projekty, nutnost odlišné struktury dotačních řízení pro různé subjekty, například zřizované vs. nezávislé, pražské vs. regionální aj. Poukazovala na propast v komunikaci mezi MK ČR a kraji a nutnost stanovení kulturní strategie krajů včetně rozpočtu na kulturu. Opakovala potřebu jednotné síly, kooperace, inspirace a argumentace oboru, pokud chce něco změnit.

Třetí část zahájila Jana Adamcová, která představila přítomným vize a strategie kulturního kreativního průmyslu. Uvedla také možnosti, jak by se mohl tanec lépe angažovat a upevnit své postavení, pokud dokážeme konsolidovat své návrhy a zformulovat potenciál oboru. Upozornila na sílu dobrých příkladů a možnost vlivu kreativního průmyslu na rozvoj infrastruktury, vzdělání profesionálních manažerů i zahraniční spolupráce. Dopolední blok zakončil Libor Kasík, který shrnul úvahy o tom, jakým způsobem realizovat jakýkoliv nový koncept kulturní politiky. Znovu zmínil potřebu využít kreativity, zkušeností a schopností jednotlivců v sdružení se do jediného lobbujícího organismu, který pak dokáže prosadit priority. Vyzdvihl audience development jako nejsilnější zbraň tance a pohybového umění, která dokáže přesvědčit společnost o hodnotách a emocích, jež obor nabízí. Opakovala se také narážka na fungování Art Council, ze kterého by si ČR mohla vzít příklad v oblasti financování umění a kontinuální podpory rozvoje kultury.

V odpoledních hodinách proběhla debata u kulatého stolu nad klíčovými otázkami, které vzešly z dopolední konference. Moderátor celého dne Jakub Deml konfrontoval přítomné otázkou, co jim nejvíce utkvělo z dopoledního bloku. Přítomní se shodli na nutnosti emancipace tance v rámci umění i kultury i na tom, že je nutné na ní pracovat společnými silami na více frontách najednou. Připustili skepsi plynoucí z déja vu z podobných akcí, které však dokázaly změnit jen nepatrný zlomek. Vinili historický kontext z nedostatku národního uvědomění vůči tanci, ale také potenciálu ČR jakožto kulturní velmoci, vůči němuž však zůstává vláda lhostejná. Nejdiskutovanějším problémem zůstala personální krize v oboru, tedy vyčerpání těch, kteří na setkání seděli, protože chtějí pomoci ke změně, ale postrádají kapacitu k boji. Neexistence    lídra, za kterého by se všichni postavili, administrativní základny, zoufalý nedostatek produkčních a manažerů, kteří by dokázali převzít otěže. Z diskuze vzešla jediná možnost jednotného postupu, a to právě spolupráce stake holderů a zástupců všech organizací, kdy právě možnost přispět každý troškou do mlýna se jeví jako jediná schůdná. Nastala tedy aukce, kdo by co mohl pomoci zaštítit a vzít si na starost tak, abychom každý působili ve své známé oblasti a přitom bojovali za stejné věci. Aby obor působil jednotně.

Josef Bartoš (s mikrofonem), Daniela Machová a Yvona Kreuzmannová na konferenci Tanec v kulturní politice. Foto: Ladislav Beneš.

Dalo by se shrnout, že se shromáždění shodlo na dvou zásadních cílech:

1. Podpora již existujících souborů a organizací na profesionální úrovni – jedná se o ty, kteří již prokázali své schopnosti, kvalitu výsledků i organizace. Ti, díky nimž se daří rozšiřovat celkové povědomí, mají potenciál argumentovat, zaměstnávat, působit, vzdělávat aj. Nutná je zejména podpora jak souborů v příspěvkových organizacích, tak NNO. Ta musí být nejen finanční, ale také kontinuální. Chybí zejména prostory, administrativa, personál, systém dotací pro NNO, zaměstnanost a sociální jistoty aj.

2. Lepší infrastruktura vzdělání profesionálů – nejen interpretů, ale také dalších profesí nutných k provozu. Překonat propasti mezi ZUŠ, konzervatořemi a VŠ – každá úroveň vzdělává někoho jiného. Zároveň má systém mnoho odpadlíků, kteří by mohli fungovat v jiné oborové profesi, nepotřebujeme pouze sólisty. Úkolem i cílem by mělo být edukovat, rekvalifikovat, podpořit, propagovat jakožto investici do kreativních osobností.

Spolu s rčením, že i cesta může být cíl, je nutné začít konkrétními kroky pro zlepšení postavení tance. Mezi jinými nejvíce rezonovaly akutní potřeby:

1. Diskuze a setkávání. Potřebujeme více diskuzí, které konkrétně povedou k vytvoření nové podoby strategického materiálu, který bude jasný všem v oboru a díky němuž budeme jednotněji vystupovat i v argumentacích s vládou.

2. Analýza potřeb. Jako nositelé tanečního umění své potřeby známe nejlépe. Než je MK ČR nechá zadat, můžeme je sami sepsat, stanovit tak priority na nejbližší roky. Je třeba to udělat společně, jinak putuje k vrchnosti nespočet různých analýz viděných z různých úhlů pohledu.

3. Akceschopnost. Je nutná existence nějaké platformy, u níž se budou jednotlivé střípky scházet. Potřebuje administrátora, který bude zajišťovat a musí být za práci placen. Poté je možné komunikovat nějaký manifest, v němž by bylo skutečně jen to, pod co se budou ochotni podepsat opravdu úplně všichni. Je zde také možnost využít Norských fondů nebo Kreativní Evropy na financování lidského potenciálu – nemáme ale dobrovolníka, který by se uživil ze vzduchu a ve volném čase trávil život lobbingem za obor. Musíme mu tedy vytvořit podmínky.

4. Menší týmy pro konkrétní kroky. Je možné vytvořit několik bodů, oblastí a vytvořit menší týmy (např. edukace ve vzdělávání, osvěta, problematika školství na ZUŠ, další vzdělávání pedagogů, ale i interpretů a studentů tance v přilehlých oborech, lobbing za dům tance, za propojení rezortů MŠMT a MK ČR, oslovení dalších kulturních komunit, tlak na politickou scénu, boj za odborníky v krajských zastupitelstvech a jasnější financování regionů, schůzka uměleckých šéfů a stanovení priorit apod.)

5. Informovanost. Je nutné se navzájem informovat o dosažených úspěších, schůzkách, výsledcích, tak, abychom o sobě věděli a nedělali zbytečně totéž – k tomu je možné využít oborová média. Cílem by mělo být proklamovat dobré příklady a úspěchy tak, aby vzrostla chuť a naděje ke změně a nešířila se jen skepse.

6. Respekt a důvěra. Je nutné si navzájem věřit, že se respektujeme a nepodrážíme. Všichni zde zaujímáme potřebné místo a nepereme se nad jedním soustem, spolupracujeme pro získání celého bochníku.

 

Přestože to na první pohled může vypadat, že se diskuze zase nikam neposunula a všichni si jen přišli postěžovat, není tomu tak. Přítomní se shodovali na nutnosti jednotlivých kroků, ze všech byla cítit chuť spolu komunikovat a domluvit se i naděje na to, že se to možná podaří. Z příspěvků se jasně vyprofilovala nejslabší i nejsilnější místa našeho oboru, padaly také návrhy na způsob změny. Myslím, že není možné chtít všechno hned a že si uvědomujeme, že shoda na těch několika nejzákladnějších a nejpalčivějších problémech je nyní potřebná. Tvorba jakéhosi manifestu, který nebude mít sto stran a vypočítávat všechny problémy oboru, ale jeho hlavní bolavá místa, na nichž se všichni shodneme, je nejen na spadnutí, ale podle mého odhadu i dosažitelná. Tento odrazový můstek by pak mohl pomoci povědomí o plavbě na jedné lodi, na níž nepoletí nikdo přes palubu, ale společnou silou překonáme bouři a na obzoru spatříme pevninu.

 

Video z konference dostupné na kanálu YouTube: 1/3, 2/3, 3/3. (kamera a střih: Ladislav Beneš)


Fotogalerie

Antonín Schneider, Jana Bohutínská, Yvona Kreuzmannová, Jana Návratová. Foto: Ladislav Beneš.

Antonín Schneider, Jana Bohutínská, Yvona Kreuzmannová, Jana Návratová. Foto: Ladislav Beneš.

Yvona Kreuzmannová. Foto: Ladislav Beneš.

Yvona Kreuzmannová. Foto: Ladislav Beneš.

Foto: Ladislav Beneš.

Foto: Ladislav Beneš.

Marie Kinsky (s mikrofonem) Foto: Ladislav Beneš.

Marie Kinsky (s mikrofonem) Foto: Ladislav Beneš.

Libor Kasík, Petr Kiška, Jana Bohutínská. Foto: Ladislav Beneš.

Libor Kasík, Petr Kiška, Jana Bohutínská. Foto: Ladislav Beneš.

Jana Adamcová, Libor Kasík. Foto: Ladislav Beneš.

Jana Adamcová, Libor Kasík. Foto: Ladislav Beneš.

Petr Kiška. Foto: Ladislav Beneš.

Petr Kiška. Foto: Ladislav Beneš.

Foto: Ladislav Beneš.

Foto: Ladislav Beneš.

Jana Návratová (s mikrofonem). Foto: Ladislav Beneš.

Jana Návratová (s mikrofonem). Foto: Ladislav Beneš.

Témata článku

Tanec v kulturní politice ČR

HAMU

Tanec


Program konference Tanec v kulturní politice ČR

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

SOUVISEJÍCÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: