Zelená hora (Cie Fêtes Galantes). Foto: Dragan Dragin.
Městečko je v parné sobotní poledne vylidněné, jako by nic netušilo o nějakém festivalu. Průchod zámeckými hradbami mi ale situaci objasní: všichni obyvatelé jsou tady. Právě se na prvním nádvoří koná KoresponDance Battle 2023, scéna je tedy obklopená místní tancechtivou mládeží a jejich rodinní příslušníci fandí v publiku. Koutkem oka zahlédnu úryvek promyšlené partneřiny a plynulý floor work, za něž by se ani profesionální tanečníci nemuseli stydět. Improvizace streetařů nápadně připomíná contemporary dance jam session, s jediným rozdílem okamžitého hlasitého aplausu při zvlášť vydařeném momentu. Nadšení účastníků i diváků je nakažlivé a jen nerada se ubírám za cedulí průvodkyně k třetímu nádvoří, abych se ponořila do trochu jiné reality performance Šrámy/la débattue.
Stéphanie N’Duhirahe, švýcarská cirkusová umělkyně žijící v Praze, se viditelně v rámci rezidence se zámeckými zdmi sžila a nasála příběhy, které si šeptají. Během vyprávění o nejtěžších chvílích svých předků vede malou skupinku diváků různými zákoutími, které v parném dni poskytují překvapivý chlad, sbírá kameny, našlapuje na mech, vystrkuje údy z výklenků nad našimi hlavami, spouští se na laně mezi hradbami, vyhrabuje prsty kousky odpadávající omítky. Také zásluhou živého hudebního doprovodu Romana Džačara se ocitáme na půl hodiny v jiném časoprostoru našich společných pamětí. Cestou areálem zámku někdy zahlédneme jinou skupinku, která doprovází performativní procházku Ferst Dadler kráčí. Na první pohled není snadné odhadnout, kdo je performer a kdo divák, pohyby i linoucí se zvuky působí jako pozvánka k tomu, aby se k nim kdokoli přidal. Účastníky z řad veřejnosti a klubu seniorek doplňují sboristé i studenti tance. Společný zážitek z umělecké tvorby na chvíli rozezní některé z nádvoří, aby se opět posunulo dál.
Možnosti site specific, jaké zámek nabízí, nadšeně využila také holandská žonglérská skupinka Tall Tales Company. Inscenaci Square Two aktéři věnovali tentokrát ikonickému J. B. Santinimu a matematickým zákonům, které provází architekturu i žongláž. Diváky vybavili sluchátky a po úvodní komické předehře je vedli ze 4. nádvoří do útrob barokní konírny přes točitá schodiště, dlouhé chodby až po freskami vyzdobené prelatury. V každé místnosti předvedli jiné artistické číslo, precizně provedené a dramaturgicky propojené s konkrétním prostorem a vtipným audiokomentářem během přesunů. Mohli jsme obdivovat trajektorii vyhazovaných míčků z ptačí perspektivy, zadávat umělcům matematické kombinace k provedení i obdivovat choreografii žonglérského tria do rytmu znějících barokních melodií. Nálada bezstarostné hry, jakou soubor ve starých prostorech navodil, zahřála a polidštila zámecké chodby z historické zatuchlosti k labyrintu čekajícímu na nadšené prozkoumání návštěvníky.
Velkým lákadlem festivalu byl také nejnovější počin Elišky Brtnické Thin Skin. Systém lan zavěšený na dřevěných trámech zámecké jízdárny napovídal, že o závěsnou akrobacii určitě opět nebude nouze. Představení však mělo do tradiční cirkusové artistiky daleko a ohromilo dramaturgickým konceptem a jemným uměleckým tvarem, které nabízí.
Filip Zahradnický, Alžběta Tichá a Eliška Brtnická se soustředili především na jemnou práci s dlouhými, tenkými kovovými tyčemi, jejichž spleť vytvářela nejrůznější dojmy a obrazce. Myšlenky mi utíkaly od bičů, jejichž svist možná kdysi v jízdárně zněl, k proutkařům hledajícím vodu i tenkým liniím našeho osudu, od jehel bodaných pod kůži k oštěpům indiánů nebo rožni selecí pečínky i záchrannému lanu tonoucího. Připomínaly tenkou linii mezi životem a smrtí, na níž denně balancujeme jako provazochodci, křižovatky našich cest i stíny, které nás provázejí. Pomalý tok pohybů nepostrádal určitou rituální magii a light design Martina Špetlíka dodával náhodným i záměrně vznikajícím tvarům instalací výtvarnou hloubku. Se závěrečným zvratem diváci tísnící se v dusné jízdárně ani nedutali a dokázali, že nový cirkus, bez podmínky dechberoucí akrobacie, dokáže oslovit i regionální festivalové publikum.
Doba západu slunce patřila magickému výstupu na Zelenou horu, jejíž kapli rozezněly harmonie J. D. Zelenky v podání Collegia 1704 a Collegia Vocale 1704 pod taktovkou Diega Cantalupiho. Výjimečně citlivě, nevtíravě, hravě, a přitom magicky doplnila duchovní hudbu choreografickým ztvárněním francouzská choreografka, vracející se do Žďáru pravidelně, Béatrice Massin. Tanečníci ze skupiny Cie Fêtes Galantes se objevovali před oltářem i ve výklencích v prvním patře kaple a barokní spirálou v těle evokovali slavné katolické obrazy, čímž násobili dojem z hudby, aniž by jakkoli narušovali její spiritualitu.
Po sestupu z hory a svlažení hrdla místním vínem ale magie nepominula. Provizorní scénu na pivovarském nádvoří opanovalo francouzské duo Compagnie Monad, které v inscenaci Yin Zéro dalo ochutnat divákům kouzlo vířivého tance dervišů. V upnutých rolácích a dlouhých, těžkých sukních bez ustání třicet minut vířili a odhalovali kouzlo odstředivých a dostředivých sil působících na žonglérské míčky, části těla i sledující obecenstvo. To se ze zámeckého areálu, kde ještě probíhalo promítání tanečních filmů i party pod teplou letní oblohou, trousilo až kolem půlnoci.
V neděli jsem jen nerada opouštěla azyl kouzelného prostředí penzionu v kapli svaté Markéty, na jejímž dvorku jsem posnídala s francouzskou kulturní attaché. Dvacet čtyři hodin na zámku ve Žďáru nad Sázavou mě stačilo dokonale nabít pestrými kulturními zážitky, prázdninovou festivalovou pohodou i nadšením organizátorů a diváků. Už teď vím, že dva týdny po konci náročné divadelní sezony a akademického roku se sem za rok přijedu dobít zase znova.
Psáno z festivalu KoresponDance 15. a 16. července 2023, Žďár nad Sázavou.
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?