Krize v Baletu Národního divadla

Národní divadlo. Foto: Archiv ND.

Autor Lucie Hayashi

Náročný start sezony

V souboru Baletu Národního divadla se už delší dobu něco děje. Chtě nechtě to již měsíce prosakuje zdmi, ale dostat se jako novinář na kobylku seriózním a faktickým informacím není snadné. Členové souboru, kteří se svěřili, chtěli zůstat v anonymitě, což redakce plně respektuje. „Nechci se k tomu vyjadřovat, bojím se následků.“ – „Nechci pošpinit Národní divadlo, instituci, které si vážím a která je národním symbolem.“ – „Nechci šířit negativní emoce směrem k divadlu, které má být o radosti a lásce ke kvalitnímu umění. Má za úkol kultivovat tanečníky, tvůrce i diváky.“ – „Napřed chceme postupovat korektně a seriózně. Je to interní záležitost a chceme se ji pokusit vyřešit interně.“ Takové byly důvody, které udávali dotázaní tanečníci během listopadu a prosince loňského roku. Vzedmuté emoce veřejnosti pak vyvolala zpráva o výpovědi prvního sólisty baletu Ondřeje Vinkláta.

Že je situace kritická, si tanečníci uvědomili na začátku sezony, kdy byli nuceni pracovat pod zbytečným stresem. Šesté představení Labutího jezera skončilo jen několik hodin před odletem velké většiny souboru na měsíční turné do Číny. V důsledku špatné organizace nedostala většina tanečníků dostatečné podmínky, aby se připravili na vystoupení v rámci zájezdu. Tam byla plánovaná představení a s nimi spojené zkoušky Bajadéry, ale navíc i zkoušky na tři chystané premiéry: Sametové baletní gala, Kyliánův program Mosty času i Leonce a Leny. Zkoušelo se i v neděli do večera, přestože tanečníci byli ujištěni, že pravidla na turné zůstanou stejná, jako jsou zapsána v kolektivní smlouvě. Pocit nedostatku respektu a nedůvěra v seriózní plánování sílily. Některé kusy se nazkoušet nestihly tak, jak by si tanečníci přáli, na zájezdu ani po příletu se zbytkem souboru, a na výsledku to někdy bylo znát.

K náročnému startu sezony a plánování Filip Barankiewicz říká:

„Byl to výjimečný souběh věcí. Ani s cestou do Číny, ani se zařazením nové choreografie jsme při sestavování sezony dva roky předtím nepočítali. Sametové gala vzniklo na žádost ministerstva kultury. Prostě šlo o výjimečné příležitosti. Mnoho tanečních souborů ve světě má na programu týdenní festivaly, během nichž je na repertoáru, který se každý den mění, několik různých představení. V takovém případě si ani já nemyslím, že je možné udržet požadovanou kvalitu. Naše situace byla výjimka. A ačkoli to byl velký úspěch, nehodlám podobné akce v blízké budoucnosti opakovat. V budoucnu neplánujeme tři premiéry do měsíce, ačkoli diváci byli nadšení a tanečníci podali nesmírně kvalitní výkon.“

Své argumenty pro nutný stres podporuje čísly, která ovšem neodráží vždy kvalitu:

„Fakta hovoří sama za sebe. V uplynulých letech jsme měli návštěvnost 94,9 procenta a v roce 2019 už 95,9 procenta. Je jasné, že když je návštěvnost našich představení takto vysoká – diváci se skládají z baletních nadšenců a fanoušků, starších diváků, dětí a rodin, předplatitelů i zahraničních turistů –, musíme stále tvrdě pracovat, abychom svou pověst první baletní scény udrželi. Zvu zahraniční pedagogy a choreografy, ale nezapomínám ani na kontinuální práci našich domácích baletních mistrů.“

Tanečníci si stěžovali na stres, přepracovanost a špatné plánování. Šéf souboru argumentuje především dobrými úmysly:

„Náš denní, týdenní a měsíční program pečlivě kontroluje několik zodpovědných osob. Když se sejde více představení nebo hostování, je tu více choreografů a inscenátorů, tanečníci jsou požádáni, avšak nikdy nuceni proti své vůli, aby pracovali nad rámec běžného času. Zástupce odborů vždy informujeme. Ve velmi ojedinělých případech dostávají tanečníci příplatky, spíš si ale v takovém případě řeknou o den volna. A vždycky, když taková situace nastane, spolu komunikujeme.

Do přípravy každého představení zapojuji celý soubor. Když je v představení 36 tanečníků, mohli bychom jich nechat právě tolik a nepřidávat druhé, třetí, čtvrté obsazení sólových rolí a dalších postů. Věříme ale, že tanečníci se mají rozvíjet, a tak se někdy stává, že třetí obsazení předstihne to první. Pro vývoj tanečníků je to jen dobře. Do plánování vstupují však ještě další aspekty: někteří tanečníci dostanou šanci na hostování (což podporuji), zaměstnají je rodinné důvody (snažím se jim vyhovět), přijdou zranění nebo nemoci, které pak jako domino mohou pohnout plánem i na poslední chvíli (naše profese se podobá povolání vrcholových sportovců a nebezpečí zranění musíme čelit každý den, je to běžná součást našich životů). Nyní je v našem souboru 80 tanečníků a plánujeme nejen v Čechách více než 130 představení. Jednodušší by bylo plánovat méně představení a nezahrnovat do nich všechny tanečníky, ale projevilo by se to negativními důsledky: mohlo by dojít k redukci počtu tanečníků (velikosti souboru) a jen malému rozšíření repertoáru. Tanečníci, kteří nedostávají práci, nejsou spokojení, a když dostávají práce moc, stěžují si. Je to typické chování, které zažívají všechny umělecké instituce na světě. Prostě chci dát šanci všem.“

Velká zátěž se projevila také v nepřipravenosti souboru při příjezdu zahraničních choreografů, kdy tanečníci museli mnohdy sami „zachraňovat situaci“ tím, že tajně a přes zákaz studovali inscenace z videa. Bylo by jim trapné předstoupit před hostující choreografy naprosto nepřipraveni. Dokonce na zkouškách Leonce a Leny je sám choreograf musel učit kroky. „My to nakonec nějak odtančíme. Jsme profesionálové, ti, kdo pak na jevišti musí podat ten nejlepší výsledek, ať se v zákulisí děje cokoliv. Na diváka to nemůže mít dopad. A dobrý výsledek se téměř vždy podaří. Ale chtěli bychom dostat šanci to dělat lépe. Kvalitněji. Mít možnost se roli naučit, pochopit ji a vložit do ní kousek sebe. A ten zážitek by mohl být dvojnásobný. Víme, že na to máme,“ řekl redakci Štěpán Pechar.

Zranění a odchody 

Nedotažené plánování má za následek především větší riziko úrazů členů souboru. Pohybový aparát je pro ně přitom jediným nástrojem pro výkon tohoto krásného, ale krátkého povolání. Nestěžují si, že většina z nich nedosáhne na průměrný český plat, zatímco náplň dne připomíná kariéru vrcholových atletů. Přesto je současná péče o udržení zdraví tanečníků nedostatečná, na což apelovala i hlavní mecenáška baletu a členka správní rady Národního divadla Dadja Altenburg-Kohl v rozhovoru pro Artzónu ČT (zde). Na otázku, co dělá divadlo pro to, aby tomuto nebezpečí zamezilo a aby zvýšilo péči o zdraví tanečníků, ředitel baletu odpovídá:

„V naší profesi nám prostě zranění hrozí! Než jsem se stal ředitelem, někteří tanečníci byli nemocní (na neschopence), ale vrátili se a byli v lepší formě než dřív. V této chvíli, vzhledem k velikosti souboru, máme zraněných tanečníků velmi málo. Vytvořili jsme nové pracovní místo a rozšířili tým fyzioterapeutů. Plánujeme otevřít nové fyzioterapeutické centrum, a to na žádost tanečníků i terapeutů. Dnes nejen následná, ale i preventivní péče patří ke standardům fungování tanečních souborů, je to stejná praxe jako ve vrcholovém sportu, potřebujeme prostě stejnou odbornou péči. Snažím se o vybudování takového centra v Národním divadle. Zdraví tanečníků mi není lhostejné. Neposíláme tanečníky na jeviště, pokud toho nejsou schopni, vždycky máme v zásobě alternace. Jsme velký soubor, a tak si můžeme dovolit ten luxus, že nerušíme představení, pokud se jeden tanečník zraní.“

Divadlo uprostřed sezony opustila řada tanečníků i administrativních pracovníků. Co o tom soudí umělecký šéf?  

„Tanečníci si někdy chtějí splnit sen a odejít do jiného souboru, nebo jim někde zkrátka nabídnou lepší podmínky. Je to případ od případu, nelze zobecňovat. Většinou je nechám odejít. Není smysluplné držet tu umělce, kteří jsou nespokojení nebo nezapadají. Ať už je to moje, nebo jejich rozhodnutí. Děje se to přirozeně, zvlášť v tak náročné profesi, kariéra tanečníka není bohužel dlouhá. Myslím, že je dobré, že tanečníci, kteří u nás zůstávají, mají příležitost dostat se do kontaktu s mladou krví a třeba chytit druhý dech, je to zdravá soutěživost. Co se týče administrativních pracovníků, je to jiná situace: celému týmu jsem dal příležitost, protože jsem od svého nástupu v roce 2017 dělal v tomto směru minimální změny.“

První sólista baletu Ondřej Vinklát nicméně popírá, že by motivem k jeho odchodu byla lepší nabídka. „K rozhodnutí odejít z Baletu ND mě postrčilo několik impulsů – nejen momentální situace v souboru. Samozřejmě mě trápí, jakým způsobem se věci odehrály… ale je potřeba jít dál! Jak lidsky, tak umělecky. Od mé první sezony do té předposlední jsem tančil v každé premiéře a převážně hlavní role. Jsem nesmírně vděčný za všechny tyto příležitosti, které mi přinesly mnoho zkušeností – pozitivní i negativní. Několik lidí mi tvrdilo, že jsem se k ‚velkému tancování‘ dostal příliš brzy. Možná… Ale já bych za nic na světě neměnil!

A zkušenost je nepřenosná. Pravdou je, že jsem na sobě začal pociťovat únavu, která se podepisovala i na mém osobním životě. A být zdravý (nejen fyzicky) je přeci základ! Svět divadla není vždy přátelský a je dobré si z toho tolik nedělat, ale je nezbytné, aby se vedení souboru pokusilo pro umělce vytvořit takové podmínky, které jim umožní se při tak rizikovém povolání, jakým tanec na profesionální úrovni je, ve zdraví realizovat! Na Baletu ND mi záleží a byl bych nerad, aby se v prostředí, kde se má kultivovat umění, šířila negace. Ovšem pokud bych v souboru zůstal, byl bych jedním ze článků této pro soubor zhoubné energie,“ komentuje na svém facebookovém profilu svůj odchod první sólista Ondřej Vinklát.

Baletní gala v sametových rukavičkách

Před více než půl rokem dostali mladí choreografové ze souboru příležitost k uvedení svých děl na Sametovém baletním gala. Byli a jsou rádi za příležitosti, které jim šéf dává, možnosti realizovat se jinde než v ND i v choreografii. Své záměry svému nadřízenému sdělovali, konzultovali s ním. Vysvětlovali dopad a význam této akce, sám Barankiewicz prý chtěl v gala reagovat na současnou politickou situaci. Přesto několik již připravených choreografií nebylo do výsledného programu zahrnuto. Polský rodák, dlouhodobě působící v Německu, však vnímá situaci jinak:

„Velvet gala byl jedinečný projekt, který byl založen částečně na již existujících choreografiích, částečně na nových dílech. Můj dramaturgický záměr byl: vyjádření svobody v tanci a také láska jako nejdůležitější lidská hodnota. Některé choreografie, které jsem si objednal, měly jiný záměr, než byla moje dramaturgie. Satiře jako takové se však vůbec nebráním. Nedávno nám do repertoáru přibylo nové představení a šlo o jasnou politickou satiru. Myslím, že z něho lze vyčíst vzkazy, které se současné situace v České republice – i jinde ve světě – týkají. Nikdy bych choreografům nezakazoval svobodně se vyjádřit, nicméně i já mám právo dostát svému konceptu. A mou prioritou je vyjadřovat baletem tvořivou krásu, která lidi propojuje. Můj záměr je být vlídný, neagresivní, nechovat se emotivně – a především zůstávat v lásce věrný té neskutečné umělecké formě, které se říká tanec. Tanec mluví univerzálně srozumitelným jazykem, je vždy svobodný a měl by mezi lidmi stavět mosty. Nepochybuji o kvalitách baletního souboru Národního divadla, nepochybuji o svých tanečnících a o kráse, pravdě a upřímnosti, kterou na cestě za svou vizí krok za krokem uplatňujeme.“

Praha jako druhý Stuttgart?

Když nastupoval Barankiewicz do funkce, nechal se slyšet, že udělá z Baletu ND soubor světové úrovně. Řada tanečníků, choreografů i odborníků ale začíná pochybovat, zda k ní soubor skutečně směřuje. Zeptali jsme se Filipa Barankiewicze, jakými prostředky chce své vize dosáhnout. 

„Jiří Kylián jednou řekl, že vedení baletního souboru je něco, co se člověk nemůže naučit. Všichni jsme amatéři. Jeho slova mám vždycky na mysli. Některá rozhodnutí děláme spontánně, jiná na základě zkušeností, které jsme za více než čtyřicet let ve ‚snovém baletním světě‘ nasbírali, ještě jiná vycházejí z každodenních poznatků, které jsme získali na základě chyb a úspěchů nebo na základě intuice a lásky, kterou k této výjimečné profesi chováme. Některé mé odpovědi na vaše otázky se mohou normálním lidem, nebo divákům zdát málo pochopitelné, přestože jsou to právě diváci, na nichž nám záleží nejvíc. Faktem však je, že jsme nejúspěšnější část Národního divadla a nejúspěšnější baletní soubor České republiky. Ale zpět k vaší otázce. Odpovím na ni citací své umělecké vize, se kterou jsem do Baletu ND vstoupil a kterou naplňuji:

Národní divadlo, Státní opera, Stavovské divadlo a Nová scéna už dvě stě let zásadním způsobem přispívají ke světové baletní tradici. Mým cílem je umožnit Baletu Národního divadla další pokrok, aby se stal jedním z nejlepších evropských souborů. Chci toho dosáhnout rozvojem chodu této instituce, a především rozšířením repertoáru. Zároveň chci ve všech směrech zachovat profesionální úroveň. Můj programový koncept vychází z baletních děl, která znám, a je spojen s choreografy, s nimiž jsem osobně pracoval nebo k nim mám osobní vztah, ale také respektuji balety, které už na repertoáru našeho souboru jsou. A záleží mi také na spolupráci se souborem. V prvním roce jsem se snažil soubor poznat, seznámit se s představeními a také dát příležitost tanečníkům a zaměstnancům, aby poznali mně a moje cíle a očekávání. Ve druhém roce jsem souboru předložil výzvy a začal uplatňovat své vize. Ve třetím roce a dalších letech bych chtěl soubor vyzvednout na mezinárodní úroveň, aby se mohl měřit se světovými soubory díky interpretaci skvělého repertoáru. Půjde o klasická, neoklasická i současná díla. Zároveň se budu snažit dát příležitost mladým českým i světovým umělcům, aby se mohli divákům představit. Každý z nich vidí umění jinýma očima, podle toho, odkud pochází, jaké má kulturní zázemí, a tato diverzita přispěje k úspěchu Baletu ND. Myslím, že je důležité hledat místní talenty (choreografy, hudební skladatele, scénografy, výtvarníky), aby Balet také odrážel českou identitu a posílil její prestiž. (Dal jsem příležitost Ondřeji Vinklátovi jako choreografovi {vznikla Dumka ve Slovanském temperamentu}, byla také vytvořena nová scénografická i kostýmní výprava pro Labutí jezero, jejímiž autory jsou Martin Černý a Josef Jelínek.) Jako umělecký ředitel jsem přesvědčen, že je mou zodpovědností, abych zajistil nejvyšší možnou kvalitu v klasickém tréninku a vzdělání, aby interpretace představení byla na co nejvyšší úrovni. Je to základem práce každého tanečníka a je to naše tradice a dědictví. Kromě toho je důležitý pestrý repertoár, v němž mají místo různé styly, protože právě to je známkou baletního souboru, který chce ve dvacátém prvním století na světové scéně uspět. Díky takovému repertoáru se všichni tanečníci mohou rozvíjet, zlepšovat své interpretační schopnosti, mohou jako umělci růst, a nejen jako umělci, ale – a to především – jako osobnosti. Pro tanečníky je neocenitelné, když mají možnost osobně pracovat s choreografy. Soubor tak rovněž osloví širší diváckou základnu. Mám rád citát: ‚Dobré věci přicházejí k těm, kteří věří, lepší věci k těm, kdo jsou trpěliví, a ty nejlepší k těm, kteří se nevzdávají.‘

Fond baletních děl je tak rozsáhlý, že ve chvíli, kdy v rámci Baletu ND proběhlo 9 premiér (českých nebo světových), je příliš brzy na to repertoár Baletu jakkoliv přísně posuzovat. S ohledem na tanečníky jsem vybral díla, o nichž si myslím, že nás posunou kupředu, a soubor je připraven je interpretovat na té nejvyšší úrovni.“

Češi považují Zlatou kapličku za něco víc. Je symbolem české kultury již od svého vzniku, od doby, kdy téměř polovina Pražanů česky nehovořila. Veřejnost i tanečníci by rádi od šéfa slyšeli češtinu, viděli české umělce. Při posledních konkurzech se však do souboru nedostali žádní Češi. Zajímalo nás proč, jaké mají čeští absolventi oproti ostatním slabiny.

„Tato otázka by měla směřovat k ředitelům pražských tanečních škol. Z velmi malého počtu studentů se stanou profesionálové, což je skutečnost, se kterou se potýká nejen Národní divadlo. I ve všech dalších českých tanečních souborech ředitelé najímají zahraniční umělce. Nicméně jsme rádi, že čeští tanečníci, kteří získali zkušenost v cizině, se do Baletu Národního divadla vrátili. V uplynulých letech nás o místo baletních tanečníků žádalo velmi málo absolventů českých škol. Bohužel se ukazuje, že v tvrdé konkurenci s absolventy zahraničních škol nejsou mladí lidé vycházející z českých vzdělávacích institucí dostatečně připraveni na to, aby zvládli náš náročný repertoár. Pokud dostaneme 300 žádostí a jen tři z nich jsou od Čechů, nemůžeme tyto tanečníky přijmout jen proto, že jsou Češi a že chodili do místních škol. Vybíráme podle schopností, ne podle národností.“

Další otázka mířila na dramaturgický plán či vize souboru s aktuálně neobsazeným postem dramaturga baletu.

„Jsem v divadle obklopen lidmi, kteří jsou velmi schopní, a radím se s nimi. Můj výběr inscenací a dramaturgie je založena na vlastních osobních zkušenostech. Takto jsem vybral například Gata, Kajdanovského, Bigonzettiho Proces a další projekty až do roku 2022. Když probíhají baletní konkurzy, baletní mistři mají právo vybírat do souboru nové členy. Naši baletní mistři a hosté otevírají nové dveře k různým stylům, ale tanečníci si musí svou cestu vyšlapat sami.

Mým cílem je vytvořit baletní soubor dvacátého prvního století, spočívající na třech tanečních pilířích: akademický klasický balet, neoklasický tanec a současný tanec. V průběhu pěti sezon se dramaturgie bude tímto cílem řídit, každý vybraný titul bude mít v rámci daného vývoje své místo. Sezona 2020/2021 bude (spolu se sezonami Činohry i Opery) oficiálně představena na tiskové konferenci 14. března v Národním divadle.“

K největší slabosti souboru, jehož vedením byl pověřen, pak dodává:

„Staré postupy neotevřou nové dveře. Balet ND jako součást instituce Národního divadla potřebuje reformu struktury a pravidel, která pocházejí z minulého století.“

Na schůzkách s ředitelem souboru i Národního divadla, které tanečníci na podzim postupně vyvolali, si tanečníci přáli především lepší plánování a férovou komunikaci se svým šéfem. Dostávat odpovědi na e-maily, možnost promluvit s ním, slyšet odpovědi a návrhy na zlepšení. Potřebují v něj mít důvěru, vědět, že jsou pro ně dveře vždy otevřené, jak jim kdysi opakovaně sliboval. Po přednesení svých požadavků se však jen dočkali proslovu, v němž byli požádáni o to, aby se podobné schůzky již nekonaly, aby si tanečníci přestali stěžovat a začali efektivněji pracovat. Přesto, že si na chodbách zákulisí neváhali na potkání stěžovat, většině musela být redakcí zaručena anonymita. Někteří z nich volili raději odchod, než aby vyvolali konflikt. Balet Národního divadla ale není soukromá firma. Je to státem zřizovaná instituce, placená z kapes daňových poplatníků. Ti mají nárok na kvalitní kulturu hodnou hlavního stánku české kultury včetně relevantních informací. Spolu s celým souborem Baletu ND věříme, že loňský podzimní stres byl snad jen výjimečným obdobím a situace se s novým rokem uklidní. Bez spokojených zaměstnanců, kteří se denně potí na sálech, scénách i za zdmi kanceláří z lásky a vášně k tanci, totiž nebudou spokojeni ani diváci, pro které Národní divadlo stojí.