La Sylphide ani Napoli do muzea nepatří

Na příběh Sylfidy lze nazírat jako na pověst nebo pohádku, jako na příběh o nestálé lásce, příběh o pomstě nebo o nezvratné moci osudu. Frank Andersen nabízí jako svou představu příběh mladíka, který doplatí na to, že se honí za nereálnými sny, podsouvá mu tedy problém s nádechem aktuálnosti. Většina diváků se ale asi spokojí se Sylfidou jako trochu smutnou pohádkou o víle, která odloudila cizího snoubence a padla do tenat pomstychtivé čarodějky. La Sylphide je typicky romantický balet, který vyžaduje techniku i herecký talent, a protože je v podstatě rekonstrukcí původního představení, můžeme na ní sledovat nejen samotný Bournonvillův styl, který se dá dnes chápat i jako relikt francouzské školy, ale znaky raných romantických baletů vůbec. První jednání patří reálnému světu života prostých lidí, druhé jednání světu pohádkových bytostí. Na špičkách tančí jen víly, vždyť v době vzniku tohoto baletu to byly pouhé čtyři roky, co se Marie Taglioni postavila poprvé na špičky jako Sylfida ve Francii. K tomu nákladná realistická výprava s malovanými kulisami (autorem výpravy je Mikael Melbye) dotváří iluzi, že jsme se skutečně přesunuli v čase. Do doby, kdy přirozená ladnost a zároveň pravdivost prožitku stály nad technickým výkonem. Kdy vládl lehký, vzdušný styl, který kladl větší důraz na výraz a grácii pohybu. Nutno podotknout, že tanečníci Národního divadla se vyrovnali se záludností bournonvillovského stylu na výbornou a zvláštní pochvalu tentokrát zaslouží i sbory. Kdyby s takovou pečlivostí tančili i v ostatních baletech, stouplo by renomé souboru o hodně výš. V tomto představení není velkých a malých rolí. Všem se podařilo to zásadní, tančili po svém a jejich postavy žijí vlastní přirozeností. V titulní roli Sylfidy se na premiérách představily Nikola Márová a Adéla Pollertová. Nikola jako víla s nádechem vznešenosti, nořící se z radosti do melancholie, Adéla jako éterická bytůstka, hravá i zasněná, která v roli zúročuje svůj křehký vzhled. Postava Jamese byla oficiální vstupní premiérou Richarda Kročila v ND a zhostil se svého úkolu velmi dobře (doufejme, že bude mít brzy příležitost předvést své vynikající dispozice i v klasice ruské školy). Zůstává ale trochu ve stínu Alexandra Katsapova, který kromě své příslovečné lehkosti dokázal využít naplno i poněkud omezené možnosti striktně určeného stylu hraní a mimiky a podal naprosto přesvědčivý výkon. Zklamaná Effy nachází adekvátní interpretku v na pohled melancholické Ivanně Illyenko. Jednou z hlavních postav Bournonvillova baletu je čarodějnice Medge, která se projevuje jako vlastní hybatel děje, zosobnění osudu, a usurpuje pro sebe značnou část pozornosti publika. Této zlověstné figury se ujala Michaela Černá a Nelly Danko, která se ještě víc vžila do role uražené stařeny a její vítězoslavný smích nad zhrouceným Jamesem patří k nejpůsobivějším momentům večera. Následující finále z třetího jednání baletu Napoli vrací na jeviště uvolněnou a radostnou atmosféru. Výjev z lidové svatby není ničím jiným než svěžím sledem tanečních čísel, zachycující italský temperament klasickou technikou. Právě lehkost a přirozenost bournonvillovského stylu, čirá radost z tance a pohybu jsou pro diváky tak atraktivní. Jednoduchost je ale velmi iluzorní, náročné kombinace jsou maskovány rychlostí, velké výdrže v Bournonvillovi k nalezení nejsou. V Napoli dostává příležitost téměř každý člen souboru. Oku lahodí sehrané sbory a snad jen některé detaily v pas de six by zasloužily doladit. Ve svatebním páru se střídají Zuzana Susová a Alexandre Katsapov s Klárou Kutilovou a Matějem Urbanem, lehké skoky předvádí ve své variaci Mattia Mantellato, který k sobě poutá zaslouženou pozornost. Neztratí se ani Michal Štípa nebo Viktor Konvalinka, v ženských sólech se blýskne Pavla Hrubešová, Edita Raušerová, Marta Drastíková, ovšem jmenovat by zasloužilo ještě mnoho dalších. Na scéně nechybí ani děti z baletní přípravky. Vše opět doplňuje výrazná scéna M. Melbyeho a kostýmy Deirdre Clancy. Optimistické zakončení jistí úspěch večera, neboť v naší době potřebuje divák jít z divadla spíš povzbuzen než zdeptán. Balet ND tímto představením nasadil na repertoár přitažlivý titul, divácky nenáročnou, leč vděčnou podívanou, kusem, který potěší všechny věkové kategorie. Psáno z obou premiér 21. a 22. února 2008. Fotografie: Roman Sejkot

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: