Labutí jezero - kombinace přepjatého dramatu a impresionistické něhy

Není pochyb o tom, že taková scéna, jakou je Národní divadlo v Praze, nemůže existovat bez nejpřitažlivějšího baletního titulu. Labutí jezero, nazývané mnoha vznešenými synonymy, se opět navrátilo na naši přední scénu, aby dál lákalo konvenční diváky, nechávalo zasnít malá děvčátka a okouzlovalo svým pohádkovým příběhem lásky, která přemůže nástrahy a intriky. Příběh v novém?
Premiéra 12. a 13. února 2009 nové verze v choreografii a režii Kennetha Greva z Dánska ctí tradici podle Maria Petipy a Lva Ivanova, nicméně upravuje původní libreto do jakési atraktivnější podoby. Ta působí v některých okamžicích velmi osvěžujícím dojmem. Bohužel po režijní stránce má vývoj některých scén spíše klesající tendenci a určité výstupy tak postrádají svou logiku. Na druhou stranu, jasnějším definováním jednání některých postav se celý příběh přibližuje divákům a udržuje napětí. Celkové zkrácení jen přispělo k lepší stravitelnosti díla pro diváka dnešní doby. Celý balet otvírá více mimovaný než tančený prolog v předehře. Obraz z dětství prince Siegfrieda po smrti jeho otce, kdy mu chůva vypráví pohádku o labutí princezně, kterou princ zachrání zastřelením čaroděje, je spíše zbytečnou a rušící záležitostí, bez které by se divák jistě obešel. Mohl by pak vnímat živou hudební interpretaci předehry, která by jej příjemně naladila. Prolog nevysvětluje, dalšímu ději nijak nepomáhá a motiv sám ani není rozvinut. První scéna je následně pojata v tradičním duchu tančící mládeže, pas de trois princových přátel, jakési zobrazení princovy melancholie, jež pramení především z nedůvěry k příteli královny von Rothbartovi. Nedůvěra se ukáže být oprávněnou, von Rothbart je totiž ten, jehož zkušený divák jinak zná pod jménem Rudovous. Čaroděj, který začaroval Odettu do labutě. Je to právě ona, kdo ve chvíli své lidské podoby Prince zachrání, když  jej von Rothbart svrhne do jezera v druhém obraze stále prvního jednání. Děj opět pokračuje konvenčním způsobem včetně známých pas de deux, pas de quatre (pas de trois je vynechán) až do konce obrazu, kde ovšem vývoj dalšího děje netradičně naznačuje proměna princova přítele Benna do černé labutě Odily. Druhé dějství naštěstí už začíná předehrou. Je ještě více "osekáno", čímž ubylo pro děj nepodstatných tanců na plese.  Po začátku se jde rovnou na věc. Představí se tři nevěsty v charakterních tancích: španělském, maďarském a ruském, a již přichází von Rothbart s Odilou. Slavné " černé" pas de deux zůstává na první pohled zachováno ve své známé podobě. Scéna, kdy princ pod tíhou okamžiku slíbí lásku Odile je však velice zmatená a vyžaduje od diváka velkou dávku pozornosti, kterou musí rovnoměrně upírat na všechny zúčastněné, aby se vyznal v jejich patetičnosti. Právě zde stejně jako v závěrečné scéně baletu souboje Prince a von Rothbarta je znát nedostatečné propracování režijního záměru, kdy se ve vrcholu odehrává tolik akcí, že celková dramatičnost okamžiku mírně zaniká. Krása klasického tance
Ač Keneth Greve má ještě určité rezervy ve své režijní a dramaturgické práci, jako choreograf je velice invenční. Jeho taneční slovník je bohatý, pohyb plyne a přechází bez krkolomných předělů. Protože jeho autorskou prací jsou především sborové scény, nelze než konstatovat, že v jeho rukou se staly důležitým prostředkem pro tvorbu atmosféry. Variace nejsou překrokované, nechávají vyniknout jednotlivé detaily krás klasického tance. Nekonvečně pojaté port de bras především u labutí dává tanci svěžest, střídání formací mu přináší obsah a prostor. Potom nevadí ani velmi stylizované charakterní tance (španělský i ruský je u sólistek "sur la pointe"). Choreograf dává klasickému tanci v klasickém díle opravdu nový rozměr, snad jen škoda, že jej neuplatnil i v mimovaných částech, ve kterých je možná zbytečně patrná zkušenost bournovillovské tradice. Scéna sama nejeví nijak velké známky experimentu, otázkou snad jen zůstává "Karlštejn" na horizontu v prvním obraze. Záměr umístit celý děj do českého prostředí? Proč ale cizí jména postav? Vzhledem k tomu, že ostatní obrazy jsou scénicky zpracovány velmi čistou formou, nelze toto označit jinak než lehký úlet, který je možné u cizinky Karin Betz omluvit, zvlášť proto, že kostýmy jejího návrhu jsou velmi vkusné. Nepřečechrané a široké "baleriny" labutí ve 2. a 4. jednání úžasně spolupracují se světlem a stávají se spolu s tancem nádherným uměleckým dílem evokujícím lehce impresionistickou náladu obrazů tanečnic Milana Meda. Light design se konečně v Národním divadle stal opravdu rovnoprávnou složkou představení.
Jiné obsazení, jiný balet?
Dojem představení umocňuje samozřejmě interpretace. Ta určuje  úspěch a jak se bylo možno přesvědčit při obou premiérách často i srozumitelnost celého příběhu. Nelze než jednoduše konstatovat, že obsazení 2. premiéry bylo v celkovém dojmu lepší, a to po stránce výrazové i technické. Zatímco v tváři Odetty / Odily Zuzany Susové (1. obsazení) se z nepochopitelných důvodů značilo patetické utrpení, které kromě dokonalých piqué pirouettes nedalo vyniknout technickým kvalitám tanečnice, Nikola Márová jen potvrdila, že cena Thálie za tuto roli v Státní opeře je oprávněná. Dokonalý aplomb, citlivé port de bras nádherná souhra s partnerem Michalem Štípou. I ten tančil svůj part s lehkostí a elegancí. Jeho alternace Jiří Kodym byl ve výrazu zarytě urputný a nepřesvědčivý. Rozdíly v dokonalosti interpretace bychom jen těžko hledali u Alexandra Katsapova a Richarda Kročila, kteří oba pojali svůj part von Rotbarta po svém, ale vždy ve výborném technickém i výrazovém provedení. Role Benna, princova přítele, se stala v této verzi jakýmsi hybatelem děje, což klade vysoké nároky na herecké schopnosti interpreta. Karlu Audymu (1. obsazení) velké jeviště Národního divadla po Brně tanečně jen prospělo a směle se svými skoky dotahuje na první sólisty souboru. Bohužel postihnout charakter role se mu nepodařilo. Jeho Benno je do prince přímo zamilován opičí láskou, která působí nevěrohodně a skoro až směšně. Jiří Vaňka sice ve výrazu nepřehání a nachází míru svého vztahu k princi, nicméně tanečně tolik nevyniká. V menších rolích pas de trois (1. jednání), pas de quatre (2. jednání) jsou síly vyrovnané stejně jako u nevěst ze Španělska (Edita Raušerová / Adéla Pollertová), a Maďarska (pas de deux - Klára Kutilová, Pavel Pišan / Klára Jelínková, Viktor Konvalinka). Nutno však podotknout, že obě 2. obsazení byla jistější ve výrazu a tanečně zářivější. U Ruského tance naopak vynikla svou krásou a jistotou Zuzana Šimáková (2. obsazení) oproti Michaele Wenzelové (1. obsazení). Nelze nepochválit sborové scény, které upoutávají překvapivou souhrou a citlivostí v interpretaci a to jak u labutí, tak při plese či charakterních tancích. Je znát individualita každého jednotlivce, která tvoří harmonický celek pěkného představení, které v této podobě určitě není zbytečným dramaturgickým krokem. Psáno z obou premiér 12. a 13. února 2009

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

červen 2019

Po Út St Čt So Ne
27
28
29
30
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: