Montpellier Danse 2012

Montpellier Danse 2012

Montpellier Danse 2012

Mezinárodní taneční festival Montpellier Danse se letos konal od 22. června 2012 do 7. července 2012. Ideální podmínky Agory tance, sídla mezinárodního tanečního festivalu Montpellier Danse v původním klášteře des Ursulines, dovolují každoročně pozvat velké množství zahraničních i domácích souborů. Jsou chloubou i prestiží tohoto jedinečného univerzitního města v jihofrancouzském kraji Languedoc Roussillon. Festivaly patří k letní atmosféře a jsou pro mnohé i společným tématem prázdnin. Vlivný i politicky velmi schopný ředitel festivalu Jean Paul Montanari je skalním pilířem, zakladatelem a v jistém smyslu i mecenášem řady festivalových hostů. Samozřejmě že má své oblíbence. O některých by se dalo pochybovat, zvláště z hlediska umělecké kvality, ale to se asi žádnému řediteli tohoto formátu a vlivu nemůže vyčítat. Letošní téma nebylo nikterak nové, mělo „Chuť Středozemního moře“. Týkalo se tedy zemí i jejich problematiky, které jsou geograficky v bezprostřední blízkosti, avšak z hlediska politického i náboženského zcela odlišné. Pro jednotlivce i malé skupiny je to rozhodně šance se představit, ale ve srovnání s vysokou kvalitou minulých ročníků festivalu, jeho hostů i jedinečných nápadů se to letos celé dost vymklo dobré tradici. Íránský choreograf Hooman Sharifi předvedl dva různé programy. Nebýt výjimečně dobré hudební kapely, představení Now the field is open v Opéra Comique by se sotva dalo vydržet do konce. Amatérské, ne-li diletantské předvádění zdlouhavých sólových pasáží asi deseti velmi rozdílných tanečníků bylo opravdu strašné. I když Írán má se Středozemím málo společného, hodilo se Montanarovi politicky zařadit do programu preferovaného íránského umělce, žijícího v Oslu. Podobně „dávnověké“ bylo expresionistické vystoupení To B. - The Real Tragedy španělské tanečnice Germany Civery. Tunisan Radhouane el Meddeb, herec i tanečník, předvedl zajímavé sólo o životě tuniských žen – Sous leurs pieds, le paradis. Kvalitní bylo představení Ha! Bouchry Ouizguenové. Tanečnice pochází z Maroka, kde tančila hlavně orientální tance, ale studovala ve Francii a spolupracovala s významnými choreografy Bernardo Montetem, Mthildou Monnierovou i Borisem Charmatzem. Jejich vliv se na její práci zřetelně odráží. Miláčkem publika je Merzouki Pro publikum nejcennější byla představení Merouda Merzoukiho, vynikajícího choreografa a stále i aktivního tanečníka hip hopu. Premiéry dvou rozdílných představení Yo Gee Ti a Käfig Brasil vystřídalo v druhém festivalovém týdnu starší dílo Boxe boxe. Hříčka veselých a šťastně sestavených nápadů i situací hip hopácké a vysoce kvalitní pohybové kultury je doprovázena živě smyčcovým kvartetem. Čtveřice klasických hráčů /Quatuor Debussy/ je živelně zapojena do hry. Hrají odděleně, ve stoje, v ringu i na posuvných židlích. Sekundují přímým tanečním sólovým i skupinovým partům. Vlastní pohybový projev tanečníků i jedné hip hopové tanečnice je v Merzoukiově choreografii zmírněn v typicky svalovém a tvrdém efektu, na kterém je tento street dance původně vystavěn. Choreograf fascinuje právě určitou plastičností i divadelností, kterou v postupu své kariéry do hip hopu přidává a tak jej kultivuje. Výkonnost, rafinovanost a vzácný smysl pro humor předváděného diváky ohromuje a sám Merzouki se stává jakýmsi novodobým „Béjartem“, za kterým prostě publikum jde a zdá se, že nadále půjde. Podobný úspěch mělo představení Mazút celého kolektivu umělců. V Divadle Grammont excelovala artistka a tanečnice Camille Decourtyeová a Blai Mateu Trias. Naivní příběh je jen záminkou k bravurnímu artistnímu výkonu. Všední situace dvou partnerů se odehrávají doma, v kanceláři, na cestě a nenásilně vložené prvky z cirkusového prostředí je rozbíjí a stupňují do surrealistických obrazů. Křehký a tajemný Teshigawara Poněkud chladně působí vedle těchto zábavných večerů představení Skinners - Dedicated to evaporating things křehkého tvůrce Sabura Teshigawary. V evropské premiéře uvedl poněkud dlouhou suitu tanečních sól i skupinových čísel. Jako vždy bez dotyku a fyzického kontaktu se ubírá Teshigawarovo pohybové mistrovství. Ve znázorňování elementů, jež jsou si stále poněkud podobné, jako je vzduch či vítr, jakési lomení času, zrychlování trhavých až filmově zkratových smyček, se pohybují všichni zúčastnění tanečníci. Nejdokonaleji však působí jemná a bravurní Rihoku Sato, kterou jsme mohli vidět v Praze na letošním festivalu Tanec Praha. Celý projekt je scénicky doladěn bočními bílými dlouhými závěsy či záclonami, do kterých duje vítr, v jevištním světě samozřejmě fukar. Kombinuje tak křehkost a nezachytitelnost Teshigawarových lomených gest s hladkým a kluzkým pohybem bíle průsvitných šál. Možná jen, že obrovitost scény i odstup od diváků v Opeře Berlioz ubraly na intimitě a detailnosti japonského prožitku i perfekcionismu. Černoši bodovali svou energií Salia Sanou zaujal především svým energickým polem, kterým spolu se svými tanečníky a hudebníkem disponuje. Venkovní scénu Divadla Agora zcela ovládli energií a dynamikou. V rozmanité letošní přehlídce to bylo možná nejsilnější představení. Vyváženost tématu, choreografie, hereckého i hudebního projevu se mísila se silou sdělení. Sanou se spolu s autorkou textů, herečkou Odile Sankarou, snažil přiblížit nesnadnost přecházení hranic, skutečných hranic i potupnost celních kontrol a tím i podkopávání osobní sebedůvěry a důvěry samé. I určitý pocit ohrožení a strachu pociťujeme z možného pádu „funambula“, provazochodce, který nejen přechází vysoko vypjaté lano, ale tanečními kroky osciluje mezi vzdušným prostorem a diváky. Jeho křehkost bytí i excelentní výkon nás přivádí ke společnému boji o přežití i obhájení identity každého z nás. Škoda jen, že tento černošský choreograf z Burkiny Faso, který má ve Francii velké renomé, nespolupracuje nadále s tanečníkem i hercem Seydou Boroem. Bývalá nerozlučná dvojice Salia ni Seydou i v nesnadném obhajování kultury na africkém kontinentu byla již legendární. Nezdařená Cherkaouiova produkce Určitým zklamáním bylo představení Cedar Dance Company z New Yorku. Vynikajících šestnáct tanečníků mladé taneční skupiny pod vedením francouzského tanečníka Benoit Swan Pouffera se jakoby ztrácelo v přemíře pohybových variací, byť již velmi charakteristického tanečního slovníku Sidi Larbi Cherkaouie. Zdálo se, jako by choreografii předváděl a tančil Cherkaoui sám, jako by ztrácel jistotu v práci s kolektivem. Dílčí taneční výkony byly skvělé a technicky jisté, zůstaly však utopené a zašifrované do laciného přetavení Orbo nuovo podle literárního díla My Stroke of Insight Jill Bolta Taylora. Téma rozdvojování, nevědomého používání dvou hemisfér mozku. To vše bylo odrazovým můstkem k vyprávění o nejrůznějších partnerských situacích i o stavu roztěkané mysli. V počátku až trapně dlouhé deklamování textu, kterému stejně nebylo rozumět, působilo nudně a naučně. I kostýmy působily zřejmě záměrně zastarale, jakoby z amerického venkova 19. stol. Hudba Szymona Brzósky, která měla být nedílnou součástí tvůrčího procesu, byla zbytečně zatěžkaná až klasicky vážnými tématy v interpretaci smyčcových nástrojů. Jediným dynamickým a efektním prvkem byla dekorace znázorňující klec, vězení nebo mantinely, v kterých se tanečníci omezeně pohybují, přelézají je, vypadávají z nich, chtějí je rozbít či zdolat. Tato Cherkaouiho produkce pro newyorskou skupinu rozhodně nepatří k jeho zdařilým kusům.  Foto: archiv festivalu

Témata článku

Zahraničí

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: