Montpellier Danse 2013

Ve Franci proběhl od 22. června do 6. července již 33. ročník prestižního mezinárodního tanečního festivalu Montpellier Danse. Rezidentním choreografem byl letos Emanuel Gat, izraelský choreograf, který získává ve Francii a ve světě velké renomé. Pro festival vytvořil tři kompozice a každá z nich vznikala odlišným způsobem. Čerstvý vítr Emanuela Gata První choreografie The Goldlandbergs byla zkomponována na Bachovy Goldbergovy variace a nebyla nijak zvláště odlišná od předchozích Gatových abstraktních a ryze tanečních choreografií. Naopak přínosem pro jeho tvorbu i diváky byl odlišný způsob komponování ve skladbě Corner Études. Vznikala během jednoho týdne zkoušení, a to za přímé asistence diváků ve zkušebně. Základním tématem pro deset tanečníků byla slova a výrazy, které se zpočátku týkaly lidského těla, poté jmen tanečníků, nápěvu písní, časomíry, rytmu a tempa pohybových sekvencí. Každý z tanečníků na základě spontánního nápadu vymýšlel své taneční vazby, krokové variace a z individuálního pojetí prostoru se posléze všichni dostávali do kontaktu, dialogu a vytvářeli malé skupiny. Tento princip není nikterak nový, ale rozhodně posiluje identitu tanečníků i celé skupiny a zasahuje přímo i do invence diváků. Postupně diváci mohli vytrvale sledovat, jakým způsobem je možné dojít do závěrečné jevištní etapy. Ve vymezeném a spoře nasvíceném prostoru obří scény Opery Berlioz seděli diváci kolem na zemi a sledovali z bezprostřední blízkosti výsledek tanečníků a Gatova kompozičního řešení. Myslím si, že je patrné, že Emanuel Gat studoval zprvu skladbu a dirigování a do současného dění rozhodně přináší čerstvý vítr. Podstatné je, že tanečníci svobodně a skvěle tančí v autorových intencích a na scéně se odvíjí vzrušivý akt energie, ne zcela nepodobné slovníku Williama Forsytha. Hold osvědčeným kvalitám Ředitel festivalu, Jean Paul Montanari, pozval letos Trisha Brown Dance Company. Dílo Trishy Brownové, americké postmodernistky, ovlivnilo celou generaci tanečníků a choreografů, ve Francii především v 80. letech. Na festivalu v Montpellier bylo uvedeno vícekrát, dnes již s historicky cennými skladbami. Letos poprvé bez Trishy Brownové, jelikož se její zdravotní stav bohužel horší. Skupinu předala svým dlouholetým tanečnicím a asistentkám, Carolyn Lucasové a Dianě Maddenové. Pro světové turné, které začalo v lednu tohoto roku, nastudovaly jedenáct choreografií, z nichž tři byly uvedeny na otevřené scéně v Théâtre Agora. Na scéně Roberta Rauschenberga a s hudbou Johna Cage, dlouholetých spolupracovníků, byla vidět preciznost a čistota původní taneční tvorby. V Astral Convertible z roku 1989 vytvořil Rauschenberg stříbřité hliníkové světelné věže, které reagují na dotyk interpretů a jsou spouštěčem pro tok Cageovy hudby, složené pouze pro dechové nástroje. Ve výsledku působilo vše skutečně trochu „hliníkově“ a  studeně,  pohyb zůstával však výsostně jedinečným ve své abstraktnosti. Dívčí sólo If you couldn´t see me z roku 1994 s hudbou a  scénickým řešením Roberta Rauschenberga změnilo pro mnohé úhel pohledu na tanec, především ve smyslu směřování akce. Celý průběh tanečního sdělení šel - proti vší tehdejší konvenci - zády k divákům. I´m going to toss my arm - if you catch them they´re yours, jedna z posledních choreografií Brownové, ovlivnila kaligrafie a sochařství. Plasticita pohybu a dotyku v popředí, násobená hrou fukarů, obrovských větráků připomínajících turbíny, se pohybová invence nechává nést větrným proudem, odnášejícím unikající, leckdy nedokončený pohyb i části kostýmů.  Maguy Marinové vzdal festival hold znovu inscenovaným dílem May B z roku 1980, kterým Marinová oslnila i burcovala tehdejší estetické normy. Inspirována texty a dílem Samuela Becketta i přímým setkáním s dramatikem dala vzniknout neuvěřitelně nadčasovému, tanečně divadelnímu představení. V době vzniku, zařazované do „danse théâtre", se podařilo autorce vylíčit všechny každodenní a bezmezně existenciální lidské starosti se všemi potřebami - láskou, touhou, sexem, starostí o děti, starostí o přežití a o holou existenci. Maguy Marinová vybrala archetypy - panoptikum rozlišných postav - tlustou ženu, pokřivenou dívku, hrbáče, lakomce, ženu a mladíka, úzkostné lidičky, vláčené věčným stěhováním a přesuny, nejistotami rozličných situací, válečným nebezpečím. Obavy ze samoty a osamocení, opouštění i opuštění jsou podtrženy Schubertovou tesknou hudbou. May B se stalo příkladným učebnicovým dílem nejen pro choreografy, ale pro širokou divadelní veřejnost. Hostovalo po celém světě a má za sebou nesčíslně zahraných repríz, hraje jej také již několikátá generace. Geniální dílo však nestárne! Simon Hecquet a Sabine Prokhorisová uvedli představení Elle m´avait pas dit tout ca..., jakousi reflexi ovlivněnou představením  Maguy Marinové. Sabine Prokhorisová vybrala texty, které přímo i nepřímo se situacemi i výrazivem ze zmiňovaného představení souvisí. Zcela po svém jej spolu s třemi tanečníky glosují a doplňují. Aktuální témata potřebují režiséra Israel Galván patří k vrcholovým tanečníkům flamenca. Po rodičích zdědil veškerou virtuózní výbavu. Záměrně však z tradičního flamenca uhýbá, hledá si již po několik let své specifické vyjádření. Na prahu hereckého projevu a některých prvků současného tance se snaží najít vlastní rukopis. Po několika velmi zdařilých představeních se letos snaží vyrovnat s problémy romské genocidy, pronásledováním cikánských menšin za války i v současnosti. Téma stále aktuální a ožehavé postrádá však v novém představení Lo Réal dramaturgickou stavbu příběhu. Galván úžasně vyjadřuje všemi výrazovými i tanečními prostředky, zapateada nevyjímaje, mučení, strádání, pronásledování i tragické usmrcování lidské bytosti, ať je jakéhokoli vyznání či barvy pleti. Téměř dvouhodinové představení táhnou tanečnice Belén Maya a Isabel Bayón a celá hudební kapela pod vedením slavného Pedra G. Romera. Hudební kompozice se všemi i méně typickými nástroji a zpěvem však přespříliš zavádí do typického dělení jednotlivých čísel, tanečních sól a střídání hudebníků za přítomnosti všech zúčastněných na scéně. Tím celá struktura představení zůstává ve španělské flamencové show, což by měl Galván jako autor asi více hlídat. Utrpení, na které chce poukázat, ztrácí ve vleku celé španělské ekvipáže svou sílu, i když je Galván sám neskutečně silná osobnost, která by sama ovládla i obrovskou scénu Opery Berlioz bez všech dalších komponentů. V jiném světě se pohybují Afričané Boyzie Cekwana z Jihoafrické republiky a Panaibra Gabriel Canda z Mosambiku. Žádný obal slávy je nedoprovází. Chtějí rovněž agitovat proti bezpráví a válečným zločinům, a to zcela odlišnými primitivními výrazovými prostředky. The Inkomati dis cord vyjadřuje původně první dohodu (název je podle řeky Inkomati), která tvoří územní hranici zemí v politickém tlaku aparteidu v 80. letech. Tanečníci - herci komentují důsledky porušení této smlouvy a kritizují a karikují i pomocí velkých masek politické "panáky ". Vzrušující byl výkon handicapované tanečnice bez nohou, která tak zosobňovala trvalé následky věčně neřešitelných událostí. 

Témata článku

Zahraničí

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: