More Art! Roztančená galerie jako manifest umění, které by mělo být všude a patřit všem
V členité výstavní síni renesančního Schwarzenberského paláce na Hradčanech, v níž visí jedny z nejvzácnějších a nejikoničtějších obrazů sbírky Národní galerie Praha, po vrzající dřevěné podlaze popochází početná skupinka návštěvnic a návštěvníků. Zcela různorodé uskupení působí jako každá jiná výprava, která přišla do srdce metropole obdivovat zdejší sbírkovou expozici Starých mistrů. Dokonce před ně předstupuje nenápadně oblečená žena a spouští výklad o obrazu Umučení svatého Tomáše vlámského barokního malíře Petera Paula Rubense. Její gesta se ale postupně mění v rytmické pohyby, ty zase v přesnou choreografii…
A Fancy: barokně-futuristická tour, Tanec v galerii 2025.
Hudbou je jí odborný výkladový voiceover, v němž ženský hlas popisuje okolnosti vzniku obrazu a symboliku v něm skrytou. Do něj hovoří i performerka sama a servíruje publiku několik minut v podstatě monotónní a lehce ubíjející výklad snad všem dobře známý z různých prohlídek či exkurzí. Bere to ale do hry – zvuková smyčka se po chvíli zašmodrchává, divoce vrství a stává zcela nepřehlednou. Banální konverzační gesta se zase transformují v ucelenou choreografii a performerka se více a více přibližuje ke skupině přihlížejících, až se divoce pohybuje mezi nimi a navazuje s nimi blízké oční kontakty. Poutavou a atraktivně podivnou etudou tanečnice a choreografka Hana Polanská zahajuje performanci-aktivaci A Fancy: barokně-futuristická tour.
Ta vznikla v rámci dlouhodobého interdisciplinárního cyklu Tanec v galerii, kterým SE.S.TA (Centrum choreografického rozvoje) nahlíží na složitost vztahů různých uměleckých žánrů a médií. Tvorbou site-specific projektů společně se spolupracujícími umělci, tentokrát s francouzským choreografem Albanem Richardem, zkoumají souvislosti a přesahy mezi pohybovým uměním a uměním vizuálním, především pak v kontextu galerijní činnosti.
Nejnovější projekt, v němž se kloubí fascinace barokní estetikou s úvahami nad rolemi umění a jeho pozorovatelstva, má podobu performativního průvodu zasazeného na míru do „kulis“ barokních a renesančních paláců Pražského hradu. Na úvodní část tematizující určitou vágnost verbálních výkladů uměleckých děl navazují další výstupy, které nechávají jedinečným způsobem ožívat prostory, které nám buď mohou připadat zcela běžné, nebo je vnímáme pouze v kontextu muzejního návštěvnictví.
Nádvoří Schwarzenberského paláce se rozeznívá trylkovými barokními opusy Henryho Purcella, zatímco na kamenné dlažbě se ze skupiny přihlížejících vydělují dvě postavy. Katarína Brestovanská a Viktor Černický hudbu vyplňují pohyby na pomezí tance a věrné imitace sošných póz a gest, s nimiž si můžeme spojovat období baroka a estetiku dobového, především operního divadla. Dramatickými, strojenými gesty a pohledy, různým popobíháním či štronzy lákají i kolemjdoucí, kteří nejspíš o žádné umělecké performanci nevědí.
Dav lidí, snad opravdu i větší než na začátku, pokračuje do Fortny, kláštera bosých karmelitánů, kde z kůru sestupují zpěvačky a zpěváci a odkudsi vytahují cedule jako z nějaké demonstrace. S těmi pak skupinu odvádějí ven a na Hradčanském náměstí se v demonstrující masu všichni opravdu mění. Provolávají se hesla jako „Více umění!“, „Tanec je život!“ a na cedulích se nesou názvy různých barokních děl – třeba i těch, která jsme mohli v první části vidět. Oslavnou cestu pak všichni zakončují v blízkém Šternberském paláci, rovněž budově Národní galerie.
Ve zcela prázdných, rozlehlých chodbách dochází po divokém a hlučném průvodu k přechodu do naprosto klidného stavu. Skupině je dovoleno se rozdělit a na vlastní pěst prozkoumávat prostory obsazené různými výjevy. Tu se meditativní pomalostí pohybují muži a ženy, různě sebou manipulují a navažují se na sebe, tu jsou zase lidé ve strnulých pózách pozorující na stěnách absentující umělecká díla. Proměnlivá a dynamická procházka se uzavírá momenty úplného zklidnění. V táhlých pohybech a sošných pózách plných upřených teskných pohledů a ve spojitosti s mohutnými prostory vnímám témata setrvání, úcty, pokory a nadčasovosti.
Poslední zmíněné téma se mi pak po celé performanci-aktivaci vyjevuje jako to nejjasnější. Osobně se víceméně komplexu Pražského hradu kvůli náporu turistů vyhýbám. Performance A Fancy mi ale nabídla zcela jiný pohled na zdejší prostory a umění. Spíš než o umělecká díla zde jde o filosofický a tematický přesah – o úvahu nad rolí a pozicí umění v každodenním životě a o lidech, kteří ho vytvářejí či recipují.
Tím, že všichni umělci a umělkyně byli oděni ve zcela civilním oblečení a oživovali každodenní prostory odlišnými perspektivami, otevírá projekt přesně takové otázky. A troufám si tvrdit, že otázky jsou to natolik zjevné a široké, že na ně nemusí nacházet odpovědi ihned. Stačí nad nimi dumat a uvědomovat si, že umění opravdu patří všem a na všechna místa kolem nás. Alban Richard s inscenačním týmem i publikem vytvořil pohybující se organickou masu lidí, z níž se zcela nenásilně vynořovali a do ní zanořovali umělci a umělkyně. Díky aktivizační složce celého projektu se dynamicky proměňovaly jednotlivé pozice a už je nebylo možné zaškatulkovat prostým označením jako diváctvo a účinkující. Nadčasovost pak můžeme spatřovat právě v pojetí barokního umění jako něčeho esteticky i umělecky silného a inspirativního a zároveň natolik zakořeněného, že z něho můžeme i v dnešní době vycházet.
A Fancy: barokně-futuristická tour
Umělecky vede: Alban Richard
Ve spolupráci s choreografy*choreografkami: Hana Polanská, Katarína Brestovanská, Viktor Černický
Kurátorská spolupráce: Andrea Steckerová
Koncept cyklu: Marie Kinsky
Hudba: Henry Purcell
Zvuk: Šimon Komárek
