Ohlédnutí za 15. ročníkem brněnského festivalu Natřikrát

8. 11. 2013 reportáže

Autor Lucie Břinková

Autor Sylva Tománková

Festival Natřikrát je už patnáct let jedinou stabilní přehlídkou současného tance v moravské metropoli; tvoří tak jakýsi malý opěrný bod mezi Tancem Praha a ImPulsTanz Vídeň. Za ta léta se stal součástí brněnské nekomerční kultury, má svůj okruh příznivců a dnes vlastně určuje charakter moderního tance v Brně a okolí. Hlavní iniciátor festivalu Natřikrát je taneční soubor Filigrán (založen Veronikou Kolečkářovou v roce 1995), který je velmi svérázným a originálním uskupením, jež přináší svěží, neotřelý a nekonvenční pohled na současné taneční umění. Festival Natřikrát již od začátku svého vzniku přináší vždy tři taneční večery a doprovodný program, jako jsou přednášky o tanci či jiné performance na ulici. První taneční večer patnáctého ročníku Natřikrát patřil 17. října 2013 v divadle Barka Petře Fornayové s představením Všetko, čo mám rada. Petra Fornayová se v současnosti věnuje zejména autorské tvorbě. Připravila taneční projekty Hlbinné porušenie epidermy, Anjel 2, Kto je Annik, Dievča z morského dna a další, jež byly uvedeny na různých festivalech (Jamais Vu! Paris, Tanec Praha, Divadelná Nitra, Mediawave Győr, Confi.Dance Siena, Bratislava v pohybe). Organizuje festival Nu Dance Fest, účinkuje v představeních divadla SkRAT, působí jako dramaturgyně, pedagožka a publicistka, je členkou redakce časopisu Vlna. Všetko, čo mám rada je sólové představení z roku 2012. Úvodní mluvené slovo vystoupení je směsicí dojmů, v nichž převažuje vtipná kritika konzumní společnosti, následně se střídají krátké taneční etudy na jednotlivá témata – tanec v červených šatech s žehličkou, dynamická variace současného tance – s videoprojekcí převážně dětí, které s rodiči dovádějí na hřišti, na houpačkách, hrají si na pískovišti, pečou koláč nebo sledují matku při jejích domácích povinnostech. Představení je o tom, co má Petra opravdu ráda. Reaguje tak na situaci, kdy jsou lidé kolem zamračení a negativně naladění z důsledků nepříznivých vlivů společnosti. Celé vystoupení je uzavřeno citací Národní strategie trvale udržitelného rozvoje SR, schválené usnesením vlády SR č. 978/2001, jež velmi nápadně připomíná plány komunistických pětiletek. V pátek 18. října 2013 měli možnost návštěvníci Natřikrát vyslechnout v kavárně Trojka přednášku MgA. Zuzany Smugalové na téma Meziválečné Brno a jeho pohyb, rytmus, výraz: rytmika Elišky Bláhové. Zuzana Smugalová je nezávislá taneční teoretička a publicistka, která v současné době připravuje publikaci o osobnosti a významu Elišky Bláhové¹, pedagožky, teoretičky, propagátorky a tvůrkyně brněnské rytmiky, jejíž přínos zůstal skryt nejen v její málo známé knize Pohyb – rytmus – výraz.
Přednáška nastínila nejenom život moderní ženy na začátku 20. století, kterou okouzlil tanec – a kultivace pohybu – jako možnost výchovného prostředku natolik, že mu věnovala celý život, ale dotkla se i terminologie oboru, významu „moravské“ státní zkoušky pro učitele rytmiky zavedené v roce 1926 a nemohla opomenout rozdílnost přístupů k tanečnímu umění a taneční výchově v tehdejší době v Praze a Brně. V neposlední řadě se mluvilo i o přesahu do přítomnosti a dnešní podobě a charakteru brněnské taneční scény, ve které lze vysledovat stopy vlivu aktivit Elišky Bláhové, a to ať přímo, či nepřímo, skrze její žačky, pokračovatelky. Osud a činnost Elišky Bláhové budou moci zájemci nalézt v připravované knize, která by měla vyjít v příštím roce u příležitosti 130. výročí narození této propagátorky tance, přičemž součástí publikace má být i nové vydání textu Pohyb – rytmus – výraz. Druhý taneční večer patřil Evě Klimáčkové, tanečnici, performerce a pedagožce, která v současnosti působí ve Francii. Tomuto jubilejnímu ročníku Natřikrát nadělila choreografii move/, jež pojednává o tématu archetypálnosti muže a ženy v budoucnosti. Poslední večer každoročně patří domácímu uskupení Filigrán. Ani letos tomu nebylo jinak. Filigrán tentokrát uvedl site-specific projekt v prostorách bývalé textilní továrny Vlněna, který zaštítil citát Ewalda Murrera: Minulost se nevrací, běží podél přítomnosti. Na tváři má masku. Vystoupení Filigrán představil v létě 2013 a mělo být jediným uvedením tohoto projektu. Druhá prezentace s drobnými úpravami byla nakonec součástí patnáctého ročníku Natřikrát. O představení si můžete přečíst recenzi, která je k dispozici zde:

http://www.tanecniaktuality.cz/filigran-ve-vlnene/. Jen je třeba zmínit, že tentokrát se o hudbu postaralo 5 hudebníků: Tomáš Jenček, Martin Mynář, Jennifer Helia De Felice, Petr Antoš, Ivan Palacký. Osvětlovač Petr Kačírek byl zbaven své původní role, byl více vtažen do tanečního dění a o světla se tedy postarali postupně všichni tanečníci. Zážitek z tohoto představení byl však stejně intenzívní. Při této příležitosti bychom Natřikrát popřáli ještě mnoho takto úspěšných a tancem naplněných let! Těšíme se na Natřikrát v roce 2014. Psáno z festivalu Natřikrát v Brně, 17.–26. října 2013. Všetko, čo mám rada / Súkromná stratégia trvalo udržiteľného rozvoja
Koncept, režie a interpretace: Petra Fornayová
Dramaturgie a výběr hudby: Peter Šulej
Rodinná videa: Adam Hanuljak
Texty: Peter Šulej, Petra Fornayová
Scéna: Ján Ptačin
Světelný design: Milan Slama move/
Choreografia/tanec: Eva Klimáčková
Hudba: James Brown a Un escargot vide? (aranžmá Ayel Ramos), Chostakovitch: 24 Préludes et Fugues, Robert Piéchaud: Variations Kol Nidre
Světla: Yann Le Bras Filigrán ve Vlněně
Hudba: Tomáš Jenček, Martin Mynář, Jennifer Helia De Felice, Petr Antoš, Ivan Palacký
Tanec (a světla): Veronika Kolečkářová, Eva Navrátilová, Michaela Ondrašinová, Marie Kuncová, Jan Ondruška, Petr kačírek

[1] Eliška Bláhová (roz. Sedláčková) se narodila v roce 1884, v době, která se nesla ve znamení nástupu moderního věku. Moderní bylo i její manželství s významným meziválečným sociologem, stoupencem Masaryka a „profeministou“, univerzitním profesorem Arnoštem I. Bláhou. Bláhová ještě za svobodna patřila mezi první ženy, které směly navštěvovat přednášky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, následně se angažovala v oblasti zrovnoprávnění žen a především zkvalitnění jejich života včetně moderního způsobu výchovy dětí skrze pohybovou kultivaci. Ve dvacátých letech 20. století, v období všeobecného rozmachu rytmiky a taneční výchovy, prosadila pro Moravu státní zkoušku pro učitele rytmiky (1926), založila Svaz moravských učitelek rytmiky, který se následně spojil s českým svazem Tanec – Rytmika – Gymnastika založeným Emanuelem Siblíkem o něco později. Významná je i její publikační činnost, v níž se věnovala jak metodice, tak teorii oboru. Zemřela v roce 1966.