Ohlédnutí za 17. ročníkem Biennale Val-de-Marne / Francie
Letošního tanečního bienále Val-de-Marne se zúčastnilo na 250 tanečníků a tvůrců z Francie, Belgie, Itálie, Holandska, Portugalska, Srbska, Slovenska a České republiky. Prezentovali se na jednadvaceti místech, v divadlech či tanečních sálech. Diváci viděli klasická představení i zpola improvizované performance, měli možnost diskutovat s umělci, účastnit se mnoha workshopů a navštívit výstavu fotografií Charlese Fégera nazvanou Wilder Mann.
Dramaturgie festivalu se zaměřila na téma: bestiář a fantasmagorie. Diváky pozvala na cestu od mysteriózních kostýmovaných mužů Josepha Nadje, k choreografickým halucinacím Karine Ponties, k bizarním čarodějným postavám Pedra Pauwelse, přes šílené fantazie Christiana Bourigaulta, vize Miti Fedotěnka, chiméry Hervé Diasnase, k intimním zpovědím Maxence Rey, Sofyie Fitas ad. Ve druhé dramaturgické lince, kdy předmětem zájmu byl člověk, gesta, tvorba a tvořivost, hra, se například představili Ambra Senatore, Peter Jaško, 420PEOPLE – Nataša Novotná a Václav Kuneš, Angelin Preljocaj a Sylvain Groud, a také Carlotta Ikeda a Ko Murobushi. Závěrečné performance, s humorem a nadhledem reflektující letošní téma bestiáře, se ujala Claudia Triozzi.
Bienále bylo slavnostně zahájeno premiérou inscenace OZOON Josepha Nadje. Choreograf vytvořil dílo inspirované fotografiemi Charlese Frégera na téma Wilder Mann. Fréger během dvou let procestoval Evropu od severu na jih, aby v 18 zemích nafotil postavy, masky, tradiční loučení se zimou, vítání jara, období masopustu. Navštívil i Českou republiku a zachytil naše tradiční masopustní masky. Joseph Nadj akceptoval zakázku od ředitele Briqueterie / CDC Val de Marne – nového tanečního centra, Daniela Faviera, a bez nadsázky stvořil úchvatné představení. OZOON se odehrával na vyvýšeném kruhovém jevišti o průměru 8 metrů, diváci seděli kolem dokola. Po celou dobu byli na jevišti přítomni dva hudebníci, seděli obklopeni bicími, řadou zvonků a dalšími hudebními nástroji. Nadj a další dva tanečníci vešli do sálu v plastových maskách kryjících obličej a mohutných kostýmech, které z jejich těl vytvořily neforemná monstra. Hráli na housle. A i když vyměnili kostým za pánský oblek a ať už tančili či vyluzovali na různé nástroje zvuky, jako by jejich těla stále nesla masku – udrželi obraz mystéria až do konce. Nadj choreografii vystavěl na zkoumání zvířecích stránek v člověku, na vnímání a postavení muže v dnešní době, na karnevalu a jeho tradicích, opřel se o originální, živě interpretovanou hudbu a rytmus. Hudební mistrovství předvedli multiinstrumentalisté Akosh Szelevényi a Gildas Etevenard.
Za rozbor stojí
všechny inscenace tanečního bienále Val-de-Marne, zmíním ještě Un coup de don tvůrčí dvojice Carlotta Ikeda a Ko Murobushi. Tvůrci se inspirovali filmem
Hiroshima, moje láska (Alan Resnais a Marguerite Duras), aby reflektovali tragické události – Hiroshimu a Fukushimu. Technika Butoh umožnila tanečníkům v bílých plátěných kostýmech prožít na jevišti současně smrt i oslavit život. Choreografie vedle sebe postavila silné obrazy, například šílený třes lidských těl, vibrující hudbu a ostrá světla v kontrastu s tichým příchodem lva k ležícímu, ale pulsujícímu tělu.
Bienále zakončila zpola improvizovaná performance italské zpěvačky a tanečnice Claudie Triozzi Pour une thése vivante. Závěrečný počin byl pojat jako absurdní syntéza všech motivů spojených s letošním téma bestiáře. Na jevišti se tak objevila nejen bizarní zpěvačka, ale i řezník, osel, sochař, nahý model, zavěšený kus hovězího a loutkář. Právě zpěvačka byla spojovatelkou všech přítomných aktérů, kteří svou akci – například porcování masa či tesání do kamene – vykonávali v reálném čase před zraky diváků. Čas ale pro diváky plynul čím dál pomaleji. Claudia Triozzi sice výborně zpívala, komentovala dění, vedla rozhovory, navazovala kontakt s oslem, uváděla filmové vsuvky – dokonce i jeden rozhovor přes skype o funkci umění, světě umělců v dnešních dnech, ale performanci chyběl spád. Začala silnou rezonancí hlasu o kovové desky, ale končila útlumem znuděného publika. Je otázkou, co tvůrci zamýšleli tím, aby na scéně bylo živé zvíře, které pozoruje, jak se čtvrtí zabité. Absurdní tečkou za více jak dvěma hodinami strávenými v hledišti byla fronta diváků na právě nařezané bifteky.
T
aneční bienále Val-de-Marne letos nabídlo pestrou škálu tanečních kreací, mnoho zajímavých setkání a v neposlední řadě otevřelo široké veřejnosti zrekonstruované prostory tanečního centra Briqueterie ve Vitry sur Seine.
OZOONRežie, choreografie, scénografie: Josef Nadj
Hudební kompozice: Akosh Szelevényi
Tanečníci: Josef Nadj, Ivan Fatjo, Eric Fessenmeyer
Hudebníci: Akosh Szelevényi, Gildas Etevenard
Hlavní technik: Steven Le Corre
Světelná kompozice: Christian Scheltens, asistence Matthieu Landré
Zvuk: Jean-Philippe Dupont
Kostýmy: Aleksandra Pešći
Psáno z premiéry 21. 3. 2013, Fontenay-sous-Bois v rámci 17. tanečního bienále Val de Marne Coup de don
Umělecké vedení: Carlotta Ikeda
Choreografie: Ko Murobushi
Interpreti: Carlotta Ikeda, Christine Chu, Pierre Darde, Maï Ishiwita, Corention Le Flohic, Olia Lydaki, Emanuela Nelli
Světelná kompozice: José Victorien
Premiéra: 2012
Psáno z reprízy 19. 4. 2013, Theatre de Deux Rives de Charenton-le-Pont. Pour une thése vivante
Koncepce, scénografie, interpretace: Claudia Triozzi
Nasvícení: Yannick Fouassier
Zvuková režie: Samuel Pajand
Řezník: Pascal Buffard
Sochař: Lucien Maze
Nahý model: Quentin Dewilde
Univerzitní pracovník: Philippe Zourgane
Umělkyně: Claire Buisson
Loutky: Thierry Evrard
Psáno z představení 20. 4. 2013 v Briqueterie, Vitry sur Seine
Jana Novotná
Myslím, že recenze a její závěrečné otázky dokonale odpovídají na to, nakolik je tento už sám o sobě ND naprosto nehodný…Puppet, Dos soles solos – Dvojitá sázka na jistotu?