Pražské Quadriennale – Inspirace, údiv, zamyšlení či zážitek číhající na každém rohu

Pražské Quadriennale – Inspirace, údiv, zamyšlení či zážitek číhající na každém rohu

Pražské Quadriennale – Inspirace, údiv, zamyšlení či zážitek číhající na každém rohu

Červen současnému tanečnímu a pohybovému umění v Praze přál. Potkalo se tu najednou hned několik festivalů, které měly ve svém programu zařazen tanec. Různě se prolínaly, což občas mohlo zmást diváka, který by snad chtěl stihnout všechno. Ale především to díky „spojení sil“ poskytlo možnost zhlédnout v metropoli mnohá význačná díla během několika dní. Pojítkem festivalů se stalo především Pražské Quadriennale scénografie a divadelního prostoru (PQ). Pozvalo do Prahy ohromné množství zahraničních milovníků divadelního umění a odborníků, takže se chopilo příležitosti ukázat pražské kulturní dění v co největším rozsahu. Do svého programu zařadilo představení Tance Praha, který zase díky festivalu Dny Jeruzaléma v Praze například uvedl první hostování Batsheva Dance Company v ČR; dále bylo PQ spojeno se studentským festivalem Zlomvaz a poslední červnový víkend uvedlo také performance ve Veletržním paláci zorganizované festivalem KoresponDance od sdružení SE.S.TA. Co všechno tedy zažil tancechtivý divák na PQ 2015? Nejprve totální přehlcenost bohaté nabídky festivalového programu. A poté příjemnou úlevu při zjištění, že pokud se bude pohybovat v oblasti Starého Města, je jisté, že ho festival nemine. A že, s výjimkou večerních představení, nemá příliš význam se zdržovat snahou o plánování útoku na všechny nabízené akce, které by mohly souviset s tancem. Výhodnou strategií se zdálo připojení k dočasné „komunitě“ plnící jako zvláštní, čerstvý druh, centrum Prahy, s červenými visačkami na krku a modrými brožurami v rukou, nadšením ve výrazu tváře a podle outfitu většinou neuznávající přílišnou formálnost. Vydala jsem se s nimi na zahájení na Staroměstském náměstí a pak se nechala dále unášet proudem pádícím od jedné instalace modrých židlí (značka PQ) k dalším. Režie slavnostního zahájení se ujal Viliam Dočolomanský, spojený se souborem fyzického divadla Farma v jeskyni. Tato akce na Staroměstském náměstí v sobě však neobsahovala žádnou pohybovou složku a, kupodivu, ani žádné okázalé scénografické řešení. Byla krátkým koncertem originálně spojujícím lidové nápěvy se současným zvukem, instalací hudebníků v krojích i stroze působících sakách na plošinách nákladních aut. Posloužila spíše jako entrée k proslovu ředitelky festivalu Pavly Petrové a ministra kultury Daniela Hermana. Vstup do světa představení Stěžejní součást Quadriennale tvořily výstavy v různých lokacích (stojících za návštěvu už i samy o sobě), které představily scénografické práce rozdělené podle jednotlivých zemí a regionů. Takže záleželo na kurátorech, jaké nejzajímavější práce renomovaných tvůrců, anebo v některých sekcích studentů, vybrali k prezentaci na festivalu s velmi otevřeným tématem Sdílený prostor: Hudba, Počasí, Politika. Scénografie, kostým a performance jdou často ruku v ruce se současným tancem. A tak jsme mohli na mnoha videoukázkách spatřit v tomto směru velmi inspirující díla, ať už čistě taneční choreografie se zajímavým řešením divadelní scény (např. Tchaj-wan), pohybové site-specific projekty (Řecko), či záznam představení, kdy choreografie byla oživením kostýmu spíše než důrazem na pohyb těla (Švédsko). Intenzivní zážitek pak přinášely instalace, které nebyly pouze reprezentací vytvořených děl na panelech či obrazovkách, ale které návštěvníka přímo zvaly do určitého scénograficky vytvořeného prostředí a často vybízely i k interakci. Ocitli jste se tak za jedněmi dveřmi v Shakespearově hře a hned za druhými v podivném světě Kafky, za dalšími na vás čekal autentický zakouřený bar a pak vám pod nohama křupaly dlaždičky, abyste se stali součástí projekce řítící se skály. Neskutečně rychlé putování různými divadelními světy poskytla kanadská výstava, sestávající z deseti latrín, z nichž každá po zaklapnutí dveří skrývala jedno představení. Živé instalace Mnozí tvůrci také pojali prezentaci na PQ jako živou performanci. Svým jednáním v reálném čase většinou formovali prostor kolem sebe, sledovali jsme pohyb jejich těl a specifické nastavení mysli, kdy věděli, že jsou sami vnímáni jako umělecký objekt, a to mnohdy po dobu několika hodin. Nezapomenutelné performance pak vznikaly v galerii U Betlémské kaple, kde měly různé umělecké skupiny za úkol přetvořit své dílo do přípravy pokrmu, který poté divákům naservírovaly. Například salát souboru Flesh System vzniklý z tříhodinového manifestu a zároveň parodie na tanztheater byl opravdu chutnou porcí současného umění. Živou performanci s reprodukovanou hudbou jste také mohli každý den sledovat na prostranství před Rudolfinem, které se proměnilo v plochu pokrytou štěrkem. Dva performeři do něj po vzoru zenových zahrad velkými hrably vykreslovali nejrůznější vzorce, pohybujíce se při tom v přesně daných drahách. Ač to zřejmě netvořilo účel živé instalace, bylo zajímavé sledovat osobnosti dvou mužů, jejichž rozlišné pohybové návyky (domnívám se, že jeden byl klasicky školený tanečník, kdežto druhý nikoli) se v pomalé chůzi naprosto odkrývaly. Poskytli tak dvě různé prezentace přítomnosti před divákem. Pocta Janu Nebeskému Česká expozice se odehrávala v prostorách a na piazzetě Nové scény Národního divadla a byla věnována Janu Nebeskému. Součástí bylo představení s názvem Sweet, Sweet, Sweet, které bylo jakýmsi defilé Nebeského scénografických a režijních nápadů. Kromě herců se v něm představili tanečníci 420People. Byli součástí skupiny manekýnů předvádějících ty nejbizarnější a genderově smíchané modely kostýmů či holé části těl anebo tvořících poetické obrazy, jako byl výjev lukostřelců. Obrazy se výtvarně doplňovaly a prolínaly až do absurdních kontrastů, spojeny suchou nadsázkou, Nebeského svérázným pojetím humoru a originální živou hudbou. Občas se 420People ze skupiny vydělili a poskytli taneční vsuvky, většinou pojaté jako zábavný výstup, kupříkladu komiků v kombinézách pokrytých suchým zipem. Na premiéru této „expozice na scéně“ navázala repríza představení 420People pod režijním vedením Jana Nebeského a mluveným slovem Davida Prachaře a Lucie Trmíkové. V díle Peklo tak diváci mohli zhlédnout kompaktní a o trochu (ale opravdu jen o trochu) méně vulgárně bláznivou poetiku Nebeského práce.  (Recenze z premiéry zde.) Není možné zmínit celé ohromné množství instalací, performancí a dále také diskusí i odborných přednášek, které se v rámci PQ odehrály. Inspirace, údiv, zamyšlení či zážitek na vás zkrátka číhaly na každém rohu. A to i na rohu ulice, když se zpoza něj zrovna vynořil „Kmen“ tvořený umělci nebo studenty, kteří byli svým kostýmem transformováni do roztodivných stvoření nebo objektů a kteří pravidelně procházeli Prahou po celou dobu festivalu. Workshop podle Forsytha Významnou část PQ tvořily také akce pro studenty spojené s festivalem Zlomvaz, který se odehrával převážně v prostorách DAMU. Prezentovala se studentská představení a byly pořádány workshopy vedené významnými  osobnostmi spojenými s divadelním prostorem a dalšími souvisejícími tématy. Tak se v Praze například na jeden den ocitl Christopher Roman, který poslední dva roky jakožto zastupující umělecký ředitel Forsythe Company soubor prakticky vedl a udržoval poté, co William Forsythe kvůli vyčerpání odstoupil. (Rozhovor s Christopherem Romanem si budete moci brzy přečíst v Tanečních aktualitách.) Christopher Roman na workshopu seznámil studenty scénografie, kostýmního designu a divadla s improvizačními Forsythovými technologiemi. Účastníci, kteří pracují s řešením divadelního prostoru většinou pomocí vnějších materiálů, byli naprosto uchváceni objevováním možností prostoru, který vytváří pohybem svého těla.  Během pětihodinového bloku se ponořili do tvorby tance, vznikajícího na základě zadání pro hledání linií pohybu a křivek okolo nich. Vytvářeli několik „generací“ pohybu, jak Forsythe nazývá svůj postup. Vychází například z jednoduchého pohybu paže a postupně ho transformuje do stále nových podob různými operacemi, jako je změna v prostoru, obkreslování křivek okolo linií partnerova těla anebo třeba zakreslení pohybu na papír a následného zpětného přenesení opět do pohybu. Podle reakcí účastníků jim workshop otevřel naprosto nový pohled na pohyb vlastního těla v prostoru a čase. Jejich koncentrace, nasazení a zvídavost byly opravdu výjimečné. A právě takováto atmosféra připravenosti vnímat a zkoumat umění se nesla, evidentně z velké části právě díky hojné účasti studentů ze všech koutů světa, celým PQ. Na představení v rámci Tance Praha (recenze si můžete přečíst v příslušných článcích v Tanečních aktualitách) tak zavítalo nové publikum, mezinárodní účastníci PQ, dychtiví po tom vidět, co se na pražských jevištích odehraje. Následné diskuse po představení se tím staly živější, podpora v hledišti větší, sedět vedle diváka, který dokonce čerpá inspiraci z představení k tomu, aby si dělal náčrtky scény do skicáku, bylo příjemnější. Bravo spolupráci všech, kteří spojili své záměry rozvíjet a prezentovat současné umění do jednoho mocného proudu červnové kulturní nadílky. Psáno z Pražského Quadriennale, mezinárodní přehlídky divadla a scénografie, 18.–28. června 2015.

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: