Příjemný brněnský sen o klasickém romantickém baletu

Repertoár baletu ND v Brně dostal v listopadovém čase nový dárek v podobě perly romantické éry, baletu Giselle. Dílo, které je okouzlujícím pohledem do naivity 19. století i skvělou přehlídkou tanečního umění ještě nepoznamenaného postromantickým pozlátkem virtuality. Je oknem do doby, kdy balet byl opravdovým dějovým divadlem, a přesto citlivou lyrickou záležitostí. S pocitem nostalgie si v Brně divák může vychutnat tradičně pojatou scénu, kostýmy, choreografii, vlastně celkovou koncepci inscenace. Dramaturgický záměr se jistě vydařil. „Klasická“ Giselle je divadelním titulem, který přesně reaguje na potřeby společnosti procházející jakousi formou krize. Je uvolňujícím výletem za hranice všedních dnů, vždyť není nic příjemnějšího, než se nechat unášet proudem melodické Adamovy hudby v podání živého divadelního orchestru Mahenova divadla pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra a vychutnávat si sen o tradici klasického tance. Snad by se slušelo na tomto místě připomenout historii tohoto pravděpodobně nejslavnějšího romantického baletu, který je svou strukturou dodnes synonymem toho, čemu říkáme romantická stavba baletu. Doba jeho premiéry v Paříži (1841) byla vrcholem této éry a Carlotta Grisi v titulní roli Giselle právě začínala svou až pohádkovou kariéru světové baletní divy. Přesto, že v té době vznikaly podobné inscenace jak na běžícím pásu, Giselle nebyla sériovým zbožím. Byla výsledkem výjimečné konstelace při spolupráci a vzájemné inspiraci všech zainteresovaných: hudebního skladatele Adolpha Charlese Adama, autora libreta Théophila Gautiera a obou choreografů Jeana Coralliho a Julese Perrota, kteří pracovali se schopnostmi a charismatem tanečnice C.G., na jejíž tělo byla tato role připravována. Vzácná dokonalost nemá potřebu být obměňována a bylo by zbytečné hledat něco nového tam, kde již bylo nalezeno, pokud nehledáme zcela jiný pohled na danou věc. Podle výše zmiňovaných pánů se nechal vést i Robert Strajner jako režisér a choreograf nového brněnského uvedení. Jeho pojetí ani v nejmenším nemůže urazit znalce tohoto baletu. Naopak. Navíc lze pozitivně hodnotit jeho choreografický podpis na inscenaci, který sice obral sólisty o role, ale zase ukázal možnosti souboru jako kolektivu zajímavých osobností, zvláště pak v pánské části ansámblu. Opona se otevřela. Skromné stavení, kde přebývá vesnická dívka Giselle se svou matkou, je na scéně Mahenova divadla vyšší než širší a působí až expresivně proti prázdnému víceméně jednobarevnému horizontu, ale nemá smysl dopodrobna studovat detaily, které jsou jen kulisou k tomu, co se odehrává na jevišti. Děj plyne dle daného vzorce a je vlastně zbytečné přemýšlet o časování dějových scén, které nejsou podepřeny tanečními variacemi, ale staví na výrazových schopnostech tanečníků a skrze pantomimická gesta dávají smysl pro jednání postav. V 19. století byla pantomima nepostradatelná součást baletů, a její  význam, který pro celkový dojem z představení má, je nesporný. Vzhledem k tomu, že tato recenze může hodnotit pouze první premiérové obsazení z pátku 18. Listopadu 2011, není na místě konkrétně analyzovat detaily trochu zrychleného provedení zásadních scén, jakými jsou například „počítání okvětních lístků“, „setkání Giselle s Vévodkyní“ či možná až moc přepohybovaná „scéna šílenství“.
Ovšem pravdou je, že role Giselle předpokládá u své interpretky nejen skvělou taneční techniku, ale především vyzrálost ve výrazovém či přesněji řečeno hereckém projevu. Představitelka titulní role v 1. obsazení Maiko Abe je jistě skvěle technicky vybavená tanečnice, jak nakonec bylo vidět při variacích, ale jejímu premiérovému vystoupení chyběla ještě jistota ve výrazové části role. Ano, byla neskonale naivní, jak jen vesnická dívka může být, ale Giselle není rokokové pastorále, nýbrž romantická tragedie o zoufalství ze zklamané důvěry a zlomeného srdce. Giselle si nevystačí s jedním typem úsměvu a jedním typem smutku ve tváři. Každopádně ale balet Giselle není v podání brněnského baletu tragickou inscenací. Spíše naopak. Režisér věnoval velkou pozornost sborovým scénám, kde nechal vyniknout schopnosti mužských tanečníků v souboru. Jejich přesnost a elevace ve skocích a uvolněný projev byly velmi osvěžující. Jen těžko bychom mezi nimi hledali toho nejlepšího, a tak divák ani nepostrádal Pas de deux vesnického páru. Variace z něj byly upraveny pro výběr pánské i dámské části souboru. Zajímavá inovace pro zastánce tradice možná kontroverzní, na druhou stranu poukázala na taneční kvalitu brněnského souboru.
A představitelé hlavních mužských rolí Vévody Alberta (Filip Veverka) a jeho soka Hilariona (Petr Kondler) ji jen potvrdili jak v 1. i ve 2. jednání. Scénografie pojala prostor jeviště ve 2. dějství po svém. Žádný kříž, žádný les, spíše rozvaliny evokující břeh jezera labutí, vévoda v impozantním plášti, ale budiž…
V kostýmech vil se upustilo od křidélek, zřejmě v tušení, že ani mušelín odlehčení pohybu nepřidá, když není dobře připravená podlaha. Silně skřípající baletní střevíce jen stěží mohou evokovat let víly a navozovat  éteričnost. Velká škoda pro jinak poměrně přesný a schopný dámský sbor. Nicméně celkový dojem tanečního umění Královny vil Myrthy (Ivony Jeličové) a jejích dvou družek (Moniky Pimkové a Jany Přibylové) to nenarušilo. Všechny tři sólistky byly ve své kombinaci přísnosti a ladnosti velmi přesvědčivé. Obsah druhé části baletu nemohl jinak než opět odkazovat na tradiční libreto s některými detaily méně (objevení Hilariona, svítaní k ránu) či více (konfrontace Myrthy a Giselle nad osudem Alberta) propracovanými. Premiérová Giselle rozvinula své přednosti v malém allegru a přes počáteční neklid našla jistotu. Zatímco v 1. jednání, především díky jednotné barvě kostýmů v odstínech žluté u všech vesnických dívek, se často ztrácela ve sboru, v bílé části baletu i přes daleko větší „kostýmní uniformitu“ vynikala.
Ještě více však publikum upoutaly variace Alberta a Hilariona a potlačily tak pocit určité provinčnosti, způsobený technickými nedostatky v přípravě jeviště, materiálu a úpravě rekvizit (květy lilie a myrty), či ne zcela promyšleným světelným designem ke konci dějství a velmi neformálně působící závěrečnou „děkovačkou“. Soubor brněnského baletu má určitě velké ambice. Má na ně právo a drobné nedostatky mu zbytečně ubírají. Balet Giselle je jako virtuózní hudební skladba, kterou výborný interpret připravuje pod odborným vedením mistra. Při odkazu na tradici není potřeba výrazná choreografická invence, ale znalost konvence a kontextu doby tehdejší i dnešní a její předání. Jen těžko lze po zhlédnutí jednoho premiérového představení hodnotit, jak se podařilo režii tento úkol splnit, ale je bezpochyby, že brněnský romantický sen se uskutečnil. Soubor má na repertoáru kvalitní inscenaci se zajímavým, jak návštěvním, tak tanečním potenciálem. Z premiéry 18. listopadu 2011, ND Brno, Mahenovo divadlo. Foto: Kristýna Šopíková (1) a Jana Hallová (2)

Témata článku

Tanec