Reminiscence na festival Montpellier Danse: Izraelská taneční vlna
Typicky jihofrancouzská atmosféra doprovází tančení všeho druhu. Horko, rozpálené ulice vystřídá jen stín v podvečerních a nočních hodinách. Jako obvykle představuje i v letošním 31. ročníku festival Montpellier Danse soubory nejvyšší kvality i mladé začínající umělce. Po loňských světových tanečních celebritách si Jean Paul Montanari, ředitel festivalu a velký znalec a v jistém smyslu i mecenáš, vybral letos méně pompézní taneční soubory. Uvedl však celou řadu izraelských umělců, kterou zahajoval již světoznámý choreograf Ohad Naharin se skupinou Batsheva Dance Company. Po loňském úspěchu komornějšího i kultivovaného projektu Hora předvedl letos divoký i agresivně laděný Project 5. Tanečníci z jeho souboru pracují poněkud nezvykle ve srovnání s jinými mezinárodně uznávanými soubory. Místo klasického a moderního tanečního tréninku pracují v autorské technice nazvané Ga ga, kterou může provozovat vlastně každý z nás. Ga ga shrnuje takové penzum normálních všedních pohybů v kombinaci s moderní taneční technikou, dechovými cvičeními, nelehkými rytmickými i prostorovými variacemi. Leckde je na místě improvizace a osobnostní tvůrčí přínos. Naharin vytvořil tento pracovní proces ve chvíli, kdy se sám ocitl v poúrazovém a složitém stavu. Proto hledal poněkud všední řešení pro pohybový slovník svých kreací. Avšak i to má svá úskalí. V okamžiku, kdy by měli tanečníci dnešní Batsheva Dance Company na repertoáru jiného choreografa, který používá více technik skokové a rotační prvky, možná, že by měli problém. Ale to zatím nehrozí, protože Ohad Naharin si vystačí sám. A je ve vynikající formě ve smyslu osobní i tvůrčí svobody. Daří se mu. Je to v tuto chvíli izraelský taneční král.
Théatre de l´Agora, 27. a 28.6.2011
Vynikající produkci Brilliant Corners předvedl mladší Emanuel Gat, který již několik let působí ve Francii. Pracuje s nevšední hudební předlohou jazzmana Thelonia Monka z roku 1957 stejně jako s tanečníky. Rozvrstvuje kompozici do času a prostoru, leckdy ji zastaví, tanečníky nechá v klidových obrazech, a jindy zhušťuje a přidává na síle. Přesto, že jde o abstraktní choreografii, bez konkrétních vztahů a vyprávění, mají Brilliant Corners největší úspěch u diváků i odborné kritiky. Dílo má neobyčejnou sílu a přesvědčuje nás o tom, kolik lze tancem a pohybem vyjádřit. Krásné je, že všichni, stejně jako v životě, se pohybují jiným způsobem a pak náhle se spojí v jednu kompaktní skupinu. Přes značný úspěch, který Emanuel Gat ve světě zaznamenává, je tato kompozice jednoznačně nejlepší.
Théatre de l´Agora, 2. a 3.7. 2011
Podobně, ale více citově, pracuje Yuval Pick s malou skupinou tří francouzských tanečníků. Pod titulem Score jde více o hudební a zvukový rozměr. A o hledání tradic, znovunalézání podstaty v lidovém slova smyslu. Pohled do země zmítané neustálými nepokoji, ale silné ve svých pramenech, v energii a odvaze přežít. Yuval Pick podobně jako Emanuel Gat zůstává pracovat ve Francii, přebírá místo v Rillieux - la - Pape nedaleko Lyonu, kde do současnosti působila vynikající francouzská choreografka, Maguy Marinová.
Théatre de l´Université, 5.7. 2011
Většina představení se odehrává na velkých scénách. Jednak pod otevřenou letní oblohou v Théàtre Agora, velkém dvoře a na nádvoří v bývalém klášteře Voršilek / le Cloitre des Ursulines / i v nově zbudovaných vnitřních studiových prostorách, dnes již všeobecně zvaných Agora de la danse. Je to celoroční sídlo festivalu Montpellier Danse, programace divadel i v regionech a sídlo CCN, Centre Chorégraphique National pod vedením Mathilde Monnierové.
Na moderní scéně Opery Bérlioz / le Corum hostoval letos Flanderský Královský Balet z vlámských Antverp s emblematickým dílem Artifact Williama Forsytha, dnes již klasika současného tance. Artifact patřilo k eklatujícím dílům osmdesátých let, kdy Forsythe začínal ve Frankfurtu, ale kdo to dneska ví? Mistrovské dílo mluví vždy samo za sebe. A to je dlouhodobá politika tohoto festivalu, vzdělávat publikum, které se omlazuje a mění ve svých nárocích, stavět na jistotách i riskovat neporozumění i propad leckdy neumělých snah.
William Forsythe patří ke stálicím montpellierského festivalu. Vrstevník našeho Jiřího Kyliána i Johna Neumeiera, jejichž umělecké začátky se střetly v slavném Stuttgartském Baletu a ohnisku mladých choreografických talentů, se etabloval v 80. letech ve Frankfurtu, kde nechal i pro celosvětový vývoj neopakovatelný a jedinečný taneční styl. Možná někde bez emocí, citů a vyprávění, ale zcela ojediněle, rozvíjí Forsythe klasický baletní styl. Na špičkách a v největším fyzickém nasazení rozvíjí baletní techniku. Ovšem bez pomád a kostýmů, stroze a vypočitatelně pracuje s lidským tělem. Zcela jasně navazoval na abstraktní balety legendárního George Balanchina, který vzešel z působení Ruských baletů Sergeje Ďagileva. Mnozí z jeho tanečníků i dalších reprodukujících jeho repertoár doznávají, „jak je vlastně snadnější po Forsythových produkcích zatančit čistě klasický historický repertoár, jako například Giselle či Labutí jezero“.
Opéra Bérlioz / le Corum, 5. a 6. 7. 2011
V závěru festivalu se představil Hofesh Schechter s provokující událostí i rockovým koncertem zároveň v koncertní hale Zénith. Představení Political mother : Choreographer´s cut je vskutku jakýsi tanečně hudební „nářez“, kde hraje 24 hudebníků a tančí 15 tanečníků. Mladý choreograf Schechter rovněž pochází z Izraele, studoval na Jeruzalémské taneční akademii a posléze tančil v Batsheva Dance Company u Ohada Naharina. Nyní již devět let úspěšně působí v Londýně. V daném projektu je rovněž autorem hudby, režisérem a choreografem zároveň. Na mega scéně se střídají rocková hudební čísla spolu i s tématy hranými pouze na klasické akustické nástroje, taneční skupina vytváří dramatické obrazy připomínající tak trochu univerzálně potlačování, násilí a nátlak na lidskou společnost. Zároveň společné taneční kompozice jsou prvoplánově efektní a koncertně atraktivní. Hlubší záměr, který je skryt v titulu Political mother se však trochu ztrácí ve strhující především koncertní a hlučné podívané.
Koncertní hala Zénith, 7.7. 2011
Barak Marshall předvedl na festivalu v Opeře Bérlioz / le Corum i ve městě Perpignan dvě rozdílné kompozice. Zatímco v Montpellier byla choreografie Rooster přijata spíše jako komerční vaudeville, v představení Monger celá skupina izraelských tanečníků přenášela na diváky poněkud tradiční a radostnou náladu židovských kupců, veselých i chvílemi nešťastně řešených situací v rodinách i společnosti. Živost, radost a vynikající strhující energie čiší z tvorby izraelských umělců. Paradoxně ze země, kde jsou na denním pořádku složité nepřátelské situace. Barak Marshall pochází sice z amerického zázemí v Los Angeles, avšak jeho tvůrčí působení se dělí dnes mezi Izrael a USA.
Campo Santo, Perpignan, 9.7.2011
Z malých produkcí, méně tanečních, je třeba vyzdvihnout Philippe Ménardovou. Ze tří rozdílných performencí bylo nejkrásnější Faunovo odpoledne Claude Debussyho / L´apres midi d´un foene – Odpoledne jednoho fenu .../ a igelitových barevných sáčků z hypermarketů, Ménardová umí vytvořit množství nafouknutých faunovských postaviček, které se vznášejí a proplouvají prostorem. Poetika všedního dne a dětských snů a imaginací nezná mezí. A je to francouzsky okouzlující. Pytlíky tančící za horkého odpoledne...
Studio Cunningham, Agora, 4.7. 2011
Foto: Archiv festivalu
Jana Novotná
Myslím, že recenze a její závěrečné otázky dokonale odpovídají na to, nakolik je tento už sám o sobě ND naprosto nehodný…Puppet, Dos soles solos – Dvojitá sázka na jistotu?