Rise again, rise, My dust. Foto: Marek Dušek.
Exkurze s názvem Rise again, rise, My dust se tematicky vztahovala k původnímu účelu budovy, ale nabízela i další interpretace díky rozdělení performerů na pomyslné dva tábory, jež se na place střídaly. Jedni působili současněji, chovali se sebevědomě až na hraně drzosti a agresivity, oděni v jasnějších barvách, druhé přivál čas více z minulosti, křehká, éterická zjevení v bílém…
Úvodní entrée po vstupu do zšeřelé budovy se zazděnými okny připomínalo scénu z hororu. Zpoza proudu světel se postupně noří uskupení. Jako zapomenutí prodavači, zbloudilé duše, oživlé vzpomínky dýchající ze stěn. Zastavovanými mikrokroky se sekanými pohyby paží a trupu, hlavy se nekompromisně sunou k divákům. Zvukovou kulisu tvoří úryvky z děl Gustava Mahlera přetavené Matoušem Hekelou do elektronické podoby. Postupem času získávají pohyby účinkujících na plasticitě, v přibývajícím světle vynikají jejich pestrobarevné kostýmy. Ústřední postavou, jež si vydobývá svým sólem pozornost účinkujících i diváků, je Roman Zotov-Mikshin, v modré košili s dlouhou širokou červenou sukní zůstává do konce site specificu bezpohlavní bytostí opředenou záhadou.
Performeři se stanou průvodci diváků prostorem. Následujíce je, ocitáme se na módní přehlídce, kde sebevědomou až agresivní chůzi doplňují neobvyklá, pokřivená gesta nebo například zvednutá ramena. Přesouváme se do ústřední haly, abychom se oddávali kontrastní lehkosti pohybu snových bytostí na první galerii. Zezdola vidíme pouze horní část těl, ladné paže baletek. Jako bychom se v čase propadli ještě více do historie. Tento pocit navozují bílé oděvy, mnohdy jen ledabyle ovázané pruhy jemných bílých látek na tělech tanečníků a vyčesané vlasy. K původnímu účelu budovy odkazují nadšené pohledy účinkujících do pomyslných výloh, vyvolávání různých druhů zboží, jež je k mání, i typická scénka ztraceného dítěte a rozzlobené matky, kteří se v přelidněném prostoru věčně míjí.
Když vystoupáme na galerii, znovu se vracíme ke skupince v pestrobarevných oděvech. Sedí znuděně na židlích, jako v čekárně, a nuceně vyvolají potlesk, který odhalí kouzlo ozvěny, jež rozehrávají dál. Obsazují uvolněné židle, vyskakují na ně, bouchají do nich a rytmicky s nimi poskakují. Zcela nenápadně se mezi ně vmísí Inga Zotova-Mikshina, nehybně jejich počínání pozoruje. V růžových šatech a pletených copech připomíná malou holčičku.
Opět střih a zklidnění. V protilehlé části galerie se titíž rebelanti zaposlouchají do Mahlerovy hudby linoucí se z gramofonu. Závěrečné povstání z popela sledujeme z ptačí perspektivy galerie. Ústřední hala je pokrytá vrstvou skartovaného papíru. V ní se ukrývají těla v bílém a velice pozvolna se vynořují a zhmotňují, až jsou vysvobozena barevnými protějšky. Nastává sblížení obou od počátku kontrastních složek, společně odchází pryč do útrob budovy. Jen malá holčička dění přihlíží, dokud ji záhadný přelud v podobě Romana Zotov-Mikshina neodnese v náručí pryč.
Tantehorse se podařilo citlivě přiblížit atmosféru zašlé minulosti tohoto slavného stánku konzumu a přitom vnést do site specific i další roviny svého počínání, které evokují rozdělení na dva názorové tábory, svár mládí se stářím či života se smrtí. Příjemné je, že v závěru došlo k souznění…
Psáno z představení 10. října 2020, Ostravica Textilia, Ostrava.
Rise again, rise, My dust!
Koncept: Miřenka Čechová
Choreografie: Miřenka Čechová, Denisa Musilová
Hudba: Matouš Hekela a Gustav Mahler
Light design: Daniel Kozlík
Kostýmy: Tantehorse
Produkce: Jakub Urban
Performeři: Šárka Benedová, Viktorie Georgievová, Dorota Hořanská, Tereza Petrová, Barbora Kurzoková, Petr Ludwig, Stephen Macintosh, Ema Březinová, Martina Czyzová, Zuzana Novotná, Karolína Hýsková, Viktorie Pejková, Inga Zotova-Mikshin, Roman Zotov-Mikshin
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?