Páteční ráno odstartovala úvodním proslovem současná vedoucí katedry tance na HAMU a zároveň pracovnice výše zmiňovaného ústavu Lucie Hayashi, na niž navázala vedoucí Ústavu pro taneční vědu Dorota Gremlicová, která svým příspěvkem přiblížila historii vývoje taneční vědy v českém prostředí. Zároveň představila připravovanou publikaci na toto téma, jejíž vydání se očekává v blízkých měsících.

Prvním zahraničním hostem byla profesorka salcburské univerzity Claudia Jeschke, která analyzovala vztahy mezi taneční notací, choreografií a interpretací. Sama se dlouhodobě věnuje tanečním notačním systémům. Své myšlenky demonstrovala na příkladu Václava Nižinského – jakožto na významném tanečníkovi, přelomovém choreografovi a překvapivě i teoretikovi, který vytvořil vlastní systém tanečního zápisu. Ukazovala, jak důležité je při čtení notace nahlížet i na historický kontext, který může pochopení zaznamenaného díla silně ovlivnit.

První dopolední blok uzavřel Kristián Kohút, pedagog na katedře taneční tvorby Vysoké škole múzických umění v Bratislavě (VŠMU) a současný dramaturg Slovenského národního divadla, reflexí týkající se vazeb mezi slovenskou a českou tanečněvědní obcí. Na příspěvku pracoval společně s Ivicou Liszkayovou, iniciátorkou tanečních kongresů Tanec.SK. Vrátili se k úplným počátkům založení katedry taneční tvorby na VŠMU, u něhož stály významné osobnosti, jako byli Jan Reimoser, Robert Braun nebo Ivo Váňa Psota. Poukázali na pokračování tradice blízké spolupráce mezi vědeckými pracovníky HAMU a VŠMU až do současnosti.

Po přestávce navázala svým příspěvkem Petra Dotlačilová, taneční vědkyně pohybující se především ve sféře taneční historiografie. Snažila se zhodnotit stav této disciplíny v kontextu Evropy a přinesla neblahá sdělení týkající se uzavírání jejích institucí v západní oblasti.

Problematikou reinscenace tradičního baletního repertoáru v moderní době se zabývala Helena Kazárová, pedagožka na HAMU a renomovaná taneční historička. Srovnávala dva způsoby pojetí podle konceptů Nachahmung (imitace) a Nachfolge (následování) a ukazovala, že i dnešní reinscenování tradičního repertoáru může být pro choreografa kreativním procesem.

Téma výše zmiňovaného repertoáru rozvinula Zuzana Rafajová, která se ze zdravotních důvodů bohužel nemohla účastnit prezenčně. To jí však nezabránilo předat všem přítomným své nadšení z výzkumné činnosti týkající se Justamantovy a Sergejevovy taneční notace. Následně se rozpoutala diskuze o otázce: „Proč se podle Justamantových zápisů tance neinscenuje tak často jako podle zápisů Sergejevových?“ Diskutující Claudia Jeschke a Zuzana Rafajová došly k závěru, že problém notace Henriho Justamanta se skrývá především v nejasném vztahu zápisu k hudebnímu doprovodu a k slovnímu popisu tanečních scén, které mohou být pro rekonstrukci nedostatečné. Obě badatelky přitom vycházely z expertiz tanečněnotačních systémů. Dopolední blok uzavřela kurátorka Divadelního oddělení Národního muzea Libuše Hronková, která představila sbírky otevřené pro výzkumníky tance a přiblížila práci s místním katalogem, v němž je možné jednotlivé archiválie efektivně vyhledávat.

Odpolední část zahájila zahraniční vědátorka působící v Národní akademii hudby Gheorghe Dimy v Rumunsku Nicoleta Demian. Představila místní vzdělávací systém tance založený na organizační práci studentů a jejich schopnosti společně tvořit taneční díla.

Vystřídala ji Deborah Williams, jež odkryla taje své výzkumné činnosti studentům katedry tance ve svých přednáškách už v předešlých třech dnech. Na konferenci přišla s tématem problematiky tanečního vysokoškolského systému ve 21. století. Otázky jako „Kdo je studentem tance ve 21. století?“ nebo „Co tento student potřebuje?“ ukázaly, že s rychlým vývojem techniky by se měly měnit i vysokoškolské systémy. Naznačila i všeobecný problém spolupráce mezi tanečními konzervatořemi a vysokými školami. Kvůli nedostatku časového prostoru bohužel nebylo možné dále nad touto problematikou debatovat, čímž byli zúčastnění určitě ochuzeni o nové perspektivy, které by přineslo zhodnocení současného vysokoškolského systému výuky tanečního umění.

Projekt movementmachines.org prezentovala Rose Breuss, pohybová výzkumnice na univerzitě v Linci. Ukázala, jakým způsobem lze pracovat s různými materiály, jako je video, obrazce a zvuk, při současné choreografické tvorbě.

Přes online platformu představila svou činnost etnochoreoložka Marianna Panourgia z Řecka. Zamýšlela se nad vnímáním a rolí výzkumníka zaznamenávajícího tanec přímo na tanečním sále mezi aktivními interprety.

V posledním bloku se představili převážně odborníci pražské vědecké scény, konkrétně Daniela Stavělová z Etnochoreologického ústavu Akademie věd České republiky. Originálním názvem Who is Afraid of Ethnochoreology? Position of the Discipline within the Recent Research okamžitě získala pozornost všech posluchačů. Představila postupný vývoj folklórního hnutí v ČR a různé přístupy k uchovávání lidové tradice i ve 21. století.

Vystřídala ji Daniela Machová se svým tanečně-sociologickým výzkumem a jeho problémovými aspekty. Josef Bartoš, který se taktéž nemohl přímo prezenčně účastnit, se zaměřil na aplikaci sportovní psychologie v tanečním prostředí a přišel s přímým návrhem uskutečnění takového projektu.

Téma managementu zpracované Lucií Hayashi zakončilo odpolední přednáškovou část. Přednášející vyzdvihla kompetence tanečníků, které jsou využitelné i pro práci v managementu a nabízí tak možnost druhé kariéry nejen pro interprety, kteří ukončili svou aktivní taneční dráhu.

Následovala řízená debata, která vedla ke společnému pozastavení se nad momentálními problémy v oblasti taneční vědy a jejich možnými řešeními. Výrazným tématem se stala například absence jednotného mezinárodně známého názvu pro taneční vědu a jeho hledání. Návrh choreologie Doroty Gremlicové rozpoutal debatu a vyvolal otázky: „Potřebujeme vlastně jednotný, všeobecně známý název?“, „Je choreologie dostatečně pochopitelný název taneční vědy pro nepoučenou obec?“

Pozornost se stočila i k současné mladé generaci, která vyrůstá v digitálním světě plném informací, a k obavám z následků pro obor tance. Debaty se účastnili mimo vědeckých pracovníků i studenti HAMU, kteří přinesli své pohledy na tuto problematiku.

Konference Taneční věda – minulost a současnost přinesla nejen různorodé úhly pohledu, ale i naději pro vývoj oboru taneční vědy do budoucna, přes nesnadnou situaci, ve které se dnes, v období všeobecné krize, nachází. Zároveň ukázala, že česká tanečněvědní obec má v mezinárodní sféře své místo. Celodenní akci uzavřelo pozvání na křest nového čísla Dance Context Journal 2024 v Divadle Inspirace.

Psáno z konference Taneční věda – minulost a současnost, konané 29. listopadu 2024 v Galerii Hudební a taneční fakulty Akademie múzických umění v Praze.