To nejlepší z tance na festivalu Zlatá Praha

Ještě před slavnostním zahájením festivalu byl v sobotu 12. října uspořádán na ostrově a v zahradním stanu paláce Žofín Zlatý den Zlaté Prahy, v jehož rámci se konala taneční představení, koncerty, workshopy a další aktivity pro děti i dospělé. Na pódiu vystoupili soubory Dance Perfect, Dětská opera, malé baletky z International Ballet School a také studenti pražských konzervatoří Duncan Centre, Taneční centrum Praha a Konzervatoř hl. m. Prahy. Pestrý taneční program, který obsahoval krátké výstupy klasického repertoáru, moderního a současného tance, tvořil nejvýznamnější část celého „zlatého“ odpoledne. Návštěvníci v podzimním kině mohli dokonce zhlédnout dva zajímavé filmy o tanci Hip hop Labutí jezero a Tanec z celého srdce, které byly v soutěžním výběru festivalu. Pohybu bylo rovněž věnováno mnoho workshopů, malí i větší zájemci si mohli vyzkoušet street dance, klasický tanec či latinsko-americké tance.
I sobotní zahajovací koncert ve Velkém sále paláce Žofín byl věnován tanci. Během hodinového programu vystoupily přední české baletní a taneční soubory, které představily současnou tvorbu i ukázku klasického repertoáru. Večer otevřeli pražští Dekkadancers s částí choreografie Dotek Pakkáže, jejímiž autory byli hlavní tanečníci souboru Tom Rychetský a Viktor Konvalinka. Po této kreaci na koláž popové a elektronické hudby následovalo vystoupení Pražského komorního baletu, který zde představil úryvek svého nejnovějšího díla Podmínka zániku v choreografii Korejky Ji-Eun Lee. Po ukázkách současného tance přišel na řadu i klasický repertoár v podání baletu Národního divadla Brno, jehož sólisté Eriko Wakizono a Ivan Popov zatančili pas de deux z baletu Bajadéra v choreografii Jaroslava Slavického. Tento soubor se na jeviště paláce Žofín vrátil během večera ještě jednou, aby vystoupil s duetem současného izraelského choreografa Rami Beéra s názvem Motýli (tančili Emma Vuorio a Adam Sojka). Velký prostor patřil v rámci večera baletu Jihočeského divadla z Českých Budějovic, jehož tanečníci představili taneční humoresku na téma partnerských vztahů Rozladěné/Odd couples v choreografii současného šéfa souboru Attily Egerháziho. Komorními díly se představil balet pražského Národního divadla, který na slavnostní koncert Zlaté Prahy vyslal sólisty Alexandra Katsapova, Nikolu Márovou a Viktora Konvalinku v triu na hudbu skupiny Hradišťan Ej, lásko, jehož choreografii vytvořil šéf baletu Petr Zuska. Tanečníci pražské první scény Ivanna Illyenko a Jiří Kodym pak zakončili večer duetem na skladbu Jacquesa Brela Ne me quitte pas, které je součástí velice populárního baletu Brel–Vysockij–Kryl/Sólo pro tři Petra Zusky.


Opět z Paříže, tentokrát přímo z Opery, byl záznam krátkého baletu Sous Apparence (2012), prvního choreografického pokusu primabaleríny místního baletního souboru Marie-Agnés Gillot. V tomto extravagantním kuse na hudbu Mortona Feldmana, Antona Brucknera a Györgye Ligetiho byli všichni tanečníci i tanečnice na špičkách, vytvářeli různé geometrické obrazce a pouštěli se často do riskantních akcí.
Z celovečerních baletů byl na festivalu k vidění Louskáček v podání baletu vídeňské Opery v choreografii Rudolfa Nureyeva, kterou nastudoval Manuel Legris a Aleth Francillon (o zákulisí tohoto nastudování byl natočen Florianem Gebauerem krátký dokument Louskáček – Za scénou); Romeo a Julie z Mariinského divadla v Petrohradě, jež se zde hraje stále v původní verzi Leonida Lavronského z roku 1940, nebo moderní verze Labutího jezera francouzského choreografa Jeana-Christopha Maillota s monackým baletem. Zlatá Praha nabízí také prestižní premiérové promítání některých filmů, během kterých se mohou diváci setkat s tvůrci snímku a položit jim též několik otázek.
Z pořadů o tanci to byl nejprve slovenský snímek z roku 2012 Tanec mezi střepinami, jenž uvedl jeho režisér a představitel hlavní role v jedné osobě Marek Ťapák. Tento taneční film, který se chystá i do českých kin, znázorňuje příběh zralého muže, jeho setkávání s osudovými ženami a životní peripetie. Spíše než lineární vyprávění je to sled poetických obrazů, záběry krásné slovenské krajiny, útržkovité scény ze života, ale především všudypřítomný lidový tanec. Tančí se na horách, ve světnici, v lese, v krčmě, na poli, ve vodě... Je ale těžké přesně určit čas a prostor, ve kterém se vše odehrává. Hudba a tanec jsou totiž směsí slovenských, maďarských, rumunských, polských lidových písní a rytmů, jedná se o jakýsi výběr toho nejlepšího (či nejefektnějšího) z regionu historického Uherska. Autor filmu Marek Ťapák nabádá diváky, aby v něm nehledali logiku a pouze se nechali unášet krásnými obrazy a působit na sebe emoce, které se film snaží navodit. Obrazy jsou skutečně působivé a taneční výkony interpretů vynikající, větší hloubku či celistvé a realistické zobrazení lidového života však nenaleznete. Druhou premiérou ze světa tance bylo švédské Hip hop Labutí jezero v choreografii street dancera Fredrika „Benkeho“ Rydmana. Již při přečtení názvu tohoto snímku mnohým milovníkům klasiky začne v hlavě svítit varovná červená kontrolka. A v tomto ohledu film skutečně naplnil očekávání. Rudovous je v této verzi drogovým dealerem, labutě jsou prostitutky závislé na heroinu, princova matka a přátelé zase jedou na kokainu. Drogy jsou tedy „kouzlem“, kterým zlý „čaroděj“ všechny ovládá. Jedině princ je takzvaně čistý, může tak bojovat proti zlu a pokusit se zachránit jednu z labutí, do které se zamiloval. Reinterpretace klasických děl dnes již nikoho nijak zvlášť nepřekvapí ani nešokuje, důležitý je ovšem charakter a kvalita provedení. Hip hop Labutí jezero se ale neobejde bez klišé a ani tanečně diváky neohromí, přestože street dance a hip hop jsou jinak velice efektní taneční formy. Z Čajkovského skladby jsou použity jen ty nejznámější melodie, které jsou necitlivě zmixovány a posléze zcela překryty elektronickou a popovou hudbou. Ani několik zajímavých filmových efektů inscenaci nezachrání. Otázkou pouze zůstává, zda chtěl autor svou reinterpretací přilákat ke „klasice“ mladé diváky, či pouze použít známé jméno, aby vzbudil pozornost širokého publika. V každém případě se mu, alespoň ve Švédsku, podařilo zaujmout a jeho inscenace slaví velké úspěchy. Pocty tanečníkům a choreografům aneb Baletní hvězdy na Zlaté Praze

Letos festival divákům nabídl vskutku hvězdné hosty. První Pocta, v neděli 13. října, patřila českým slavným tanečníkům působícím především v zahraničí, Jiřímu a Ottovi Bubeníčkům. Ti do Prahy přijeli, aby vyprávěli o své úspěšné kariéře, kterou ilustrovali mnohými videoukázkami. Zavzpomínali na své začátky na pražské taneční konzervatoři, na první setkání s choreografem Johnem Neumeierem a následné dlouholeté angažmá v jeho hamburském baletu. Neumeier si tato „baletní dvojčata“ velice oblíbil a několik rolí ve svých baletech postavil přímo pro ně – bratři tedy vybrali poutavé ukázky z baletu Illusions like Swan Lake nebo Nijinski, nechyběly ani úryvky z dokumentu Die Ballettzwillinge, který o nich natočila německá televize roku 2003. Následně Jiří promluvil o svém přesunu do Drážďan a začátcích v nové roli choreografa, Otto měl zase prezentaci o tom, jak tvoří hudbu a scénografii pro projekty svého bratra. V závěru diváky nalákali na své chystané pražské představení, které by mělo proběhnout 11. a 12. ledna 2014. Setkání moderoval operní režisér, publicista a přítel bratří Bubeníčků Pavol Juráš, který ovšem v průběhu večera balancoval na pomezí profesionální diskuse a přátelského povídání, během kterého odhaloval i detaily ze soukromého života bratrů, a výsledný dojem byl tedy poněkud rozpačitý. Tanečníci ale svým osobním kouzlem a uvolněností, stejně jako krásnými ukázkami svého umění přesto uchvátili početné publikum, které naplnilo Malý sál Žofína k prasknutí. Taneční legendě 20. století Maurici Béjartovi patřila druhá Pocta Zlaté Prahy. Večerem provázel známý německý producent filmů o umění Reiner Moritz, který se přímo podílel na natáčení některých Béjartových baletů. Vybral tedy několik ukázek velice kvalitních filmů, jimiž ilustroval dílo francouzského choreografa působícího především v Belgii. Jednalo se jak o originální produkce Béjartova Baletu XX. století (např. Svěcení jara natočené roku 1968) a Ballet Lausanne (Louskáček z roku 2001), tak nová nastudování jeho děl baletem pařížské Opery (Pták Ohnivák a Le Bolero, natočeny 2008). Zajímavá byla i ukázka z baletu Židle na motivy hry J.-P. Sartra, v níž tančila Marcia Haydée a John Neumeier. Diváci tak měli jedinečnou příležitost zhlédnout některé vzácné filmové materiály a oživit si originální Béjartovu tvorbu, která ani po letech neztrácí na síle. Vyv

Neumeierova velice pečlivě připravená prezentace obsahovala vzácné ukázky starších i nejnovějších děl, jež pokaždé okomentoval a vždy zdůraznil, čeho chtěl při natáčení svých baletů docílit.
John Neumeier hned v úvodu zmínil, jak důležitý byl taneční film pro jeho kariéru – a vlastně i pro to, aby se tanečníkem a choreografem vůbec stal. Od dětství sledoval v televizi záznamy filmů, v nichž se tančilo, a později díky natočení své první choreografie HQ získal základní ohlasy na svou tvorbu.
S filmem se setkával i nadále jakožto choreograf, třeba při natáčení svého baletu Legenda o Josefovi, který vytvořil pro vídeňský baletní soubor. Ukázku z filmové verze tohoto baletu z roku 1977, jež se natáčela celé dva týdny, pustil jako první pražským divákům.
U této a mnoha dalších filmových verzí svých baletů se chopil také režie a byl si přitom plně vědom, že balet a taneční film jsou dvě značně odlišné disciplíny, s nimiž je třeba pracovat různým způsobem. Při natáčení se tak nebál zásahů do původní stavby baletu, realističtějších kulis a blízkých záběrů, kterými dosáhl větší emocionality a silnějšího působení na diváka. Krásně to bylo ilustrováno například ukázkami z baletu Dáma s kaméliemi, jejíž filmová verze s Marciou Haydée a Ivanem Liškou byla natočena roku 1987. Tuto pak srovnal s pozdějším nastudováním pařížské Opery, která byla natočena z představení v roce 2009. Jsou zde zřetelné rozdíly v neprospěch moderního filmu, který je sice velmi kvalitní, ale poněkud chladnější, pokud jde o emoce.
Ze svých novějších produkcí pražským divákům pustil části ze Smrti v Benátkách z Baden-Badenu (2004) a Malou mořskou vílu, jež byla natočena v San Franciscu roku 2011. Ukázky sklidily nadšený potlesk publika a jistě vzbudily v divácích touhu zhlédnout oba balety v úplnosti.
John Neumeier je velmi charismatickou osobností, má výborný cit pro hudbu a znázornění emocí pohybem, gestem i výrazem.

Tanečnímu publiku nabídl festival jako každý rok mnoho krásných zážitků a setkání. Je to skutečně unikátní akce a nezbývá než se těšit, co nám přinese příští, jedenapadesátý ročník. Festival Zlatá Praha
12.–16. října 2013, palác Žofín