XENOS – Tělo vždy mluví pravdu

XENOS – Tělo vždy mluví pravdu

XENOS – Tělo vždy mluví pravdu

Akrama Khana není třeba dlouze představovat. Tento umělec původem z Bangladéše, dnes žijící ve Velké Británii, staví ve svých choreografiích mimo jiné na tradičním indickém tanci kathak, jehož formy a symbolika prostupují většinou jeho děl. Jinak tomu není ani u jeho nejnovější produkce s názvem XENOS, na níž spolupracoval s Ruth Little a Jordanem Tannahillem a kterou 18. května 2018 hostil Festspielhaus v rakouském Sankt Pöltenu. Toto dílo vytvořené ke stému výroční první světové války spojuje několik témat. Nejvýrazněji v něm rezonují hrůzné zážitky vojáků během válečného konfliktu, zároveň se dotýká krize humanity a boje jednotlivce proti soukolí dějin. Do inscenace je zakomponován i bájný příběh Prométhea, ve kterém se naplňuje Khanovo krédo „Tělo vždy mluví pravdu.“. Tělo performera se stává středem zájmu, postupně je zbavováno nánosů civilizovaného světa, je zranitelné a zároveň neuvěřitelně silné, animální, nádherné a zuby nehty se držící života. Představením XENOS Akram Khan zároveň ohlásil své poslední účinkování v celovečerním sólovém kusu. Dal si proto nesmírně záležet jak na zpracování látky, tak na výběru spolupracovníků. A vrací se bez nadsázky zpátky ke kořenům jak po taneční stránce, více než kdy jindy inklinující k umění tance kathak, tak po stránce lidské a kulturní – hlavní postava je totiž prezentována jako koloniální voják/tanečník bojující v první světové válce za Británii. Scénografii představení od německé designérky Mirelly Weingarten definuje několik výrazných prvků. V prvé řadě je to šikmá plocha, za níž všechno začíná i končí. Je symbolem hranice, zákopu i nedosažitelným vrcholem, skálou či zdí. Stejně důležitá jsou i různě dlouhá a různě propletená lana představující pouta nebo naopak záchranu. Khan je však dovede proměnit i v dráty ozvučující lidský hlas nebo v plášť zvláštního stvoření, které jako by vystupovalo z indické mytologie. Neméně důležitou součástí jsou také živly, znázorněné zeminou, kameny i s pomocí světel. Divák se při pohledu na ně nemůže vyhnout myšlenkám na válkou zničené, zaprášené budovy, špinavá těla, vyschlá ústa a prach mísící se s krví. Ostatních rekvizit je na jevišti skutečně poskrovnu – nejprve vidíme židli, houpačku, koberec, které jsou však přivázanými lany odtaženy po šikmině do neznáma. Tato scéna je výjimečně působivá, zvláště když se tanečník snaží zadržet předměty, které mizí v černé díře a jemu jsou tak odebrány všechny záchytné body. Později z hlásné trouby zní hlas otřeseného vojáka, ale vychází z ní také světlo pátrající po zbytcích života. Scénografii dokresluje působivý lighting design Michaela Hullse, který proměňuje a zhutňuje atmosféru (například praskající žárovky během výbuchu, pátrací světla). Už před začátkem představení sedí na doruda nasvíceném jevišti dva hudebníci, zpěvák a bubeník. Tóny, které spolu vytvářejí, znějí meditačně a poklidně. Do jejich „zenového“ světa připomínajícího útulné odpočívadlo doslova vpadne Khan, jenž se nechá rozhýbat hudbou v klasických pohybech a pózách kathaku s tradičními rolničkovými pásky kolem kotníků. Tanec je přerušen náhlým zhasnutím světel a do nastalé tmy Khan rozsvěcí drobné světýlko jako symbol života (už zde nalézáme odkazy na prométheovský mýtus, v němž Titán natolik věřil v lidstvo, které stvořil, že byl ochoten pro jeho záchranu přestoupit Diovy zákony a ukrást životadárný oheň) a zaznívá znepokojující věta: „This is not a war, this is the end of the world.“ (Toto není válka, ale konec světa.) Poklidný svět se pak začne hroutit, lana odtahují veškeré předměty ze scény a Khanovy ozvučné kotníkové pásky se mění na svazující pouta. Následuje zápas člověka s tím, co ho vysoko přesahuje – Khan se pohybuje pod šikmou plochou, šplhá na ni po provazech, občas se pohybuje jen na její na horní hraně a občas za ní mizí. Na samém počátku si tanečník z hlíny pečlivě uhněte malou hroudu, k níž se neustále vrací jako k jediné jistotě a která na jevišti přibývá (opět si vzpomeneme na Prométhea, který stvořil člověka z hlíny a dešťové vody). Mění se také tanečníkův vzhled. Nejdříve jednoduchý a světlý tradiční indický mužský oděv (návrh kostýmní výtvarnice Kimie Nakano) se postupně špiní hlínou, trhá na cáry, aby se ho v závěrečné scéně znovuzrození Khan úplně zbavil a jeho tělo, zcela pokryté načervenalou zemí, se mohlo spojit s živly a povstat jako Fénix z popela (symbol nutného přerodu člověka, ale i současné konzumní společnosti). Pohybový projev Akrama Khana je nesmírně silný, a přestože je na jevišti sám, dokáže zcela přitáhnout divákovu pozornost nejen v tanečních pasážích, kde se ukáže jeho výjimečná technika kathaku i současného tance, ale rovněž v pantomimických a hereckých momentech, kdy svým tělem převypráví příběh. Neuvěřitelná plasticita pohybu, přesnost, animalita, odvaha, přirozenost – to vše definuje Khanův pohybový projev. XENOS by však nebyl tím, čím je, bez působivé hudby a zvuku, jejichž autorem je Khanův dvorní skladatel Vincenzo Lamagna. Ten kombinuje epickou, téměř filmovou hudbu s indickými lidovými motivy, industriálními zvuky, elektronikou a současnými hudebními vlivy. Jeho doprovod tvoří neoddělitelnou složku představení – sugestivní, silnou a ve spojení s pohybem opravdu dechberoucí. Mezi nejsilnější hudební momenty patří upravená Mozartova Lacrimosa. Tento odkaz na zádušní mši, kdy Khanovo už téměř nahé tělo prožívá katarzi, se opravdu silně vryje do paměti. Skladby jsou hrány živě pěticí hudebníků, kteří jsou na začátku Khanovými partnery, později stojí na plošině vysoko nad jevištěm a jejich hlasy se buď ozývají ze tmy, nebo díky nasvícení představují jakési hlasy shůry. XENOS je Khanovým dalším mistrovským dílem. Představení graduje od poklidného začátku k epickému závěru, neustále diváky překvapuje novými nápady a vnímavějším z nich vhání do očí slzy. Khan ze sebe vydává všechno, vyvolává emoce, vzpomínky, asociace. A vy si uvědomíte si, jak silná může být výpověď lidského těla. Psáno z představení konaného dne 17. května 2018, ve Festspielhaus St. Polten, Rakousko.   XENOS
Choreografie: Akram Khan
Dramaturgie a scénář: Ruth Little, Jordan Tannahill
Scénografie a design: Mirella Weingarten
Lighting design: Michael Hulls
Návrhy kostýmů: Kimie Nakano
Hudba: Vincenzo Lamagna
Hudebníci: B C Manjunath, Aditya Prakash, Nina Harries, Andrew Maddick, Tamar Osborn
Premiéra: 21. února 2018,
Onassis Cultural Centre, Atény
 

Témata článku

Zahraničí

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: