Transformability. Foto: Zbyněk Riedl
Začínáme zlehka
V první části Sobotního Bazaaru se představily tři projekty. První s názvem Hazard zone tvůrců Marty Bichisao, Zdenky Brungot Svítekové a Sylvaina Sicauda. Umělci doprovázeli diváky na místa, poté se vysvlékli do spodního prádla a v patnácti minutách předvedli dosavadní výsledky svého zkoumání vibrace. Od mírného třesu, který postupně zachvátil všechny, zvyšoval intenzitu, přecházel v neovladatelný záchvat, a když ustal, rozezněl hlasivky v jednotlivé táhlé tóny.
Titul Keep calm umělecké skupiny Ufftenživot začínal ve své první části příjemným posezením s performerkou, která s dětsky naivním výrazem ve tváři a notebookem v ruce na něm ukazovala své rodinné příslušníky, strýčky, tetičky. Stejný princip se opakoval i v druhé části, kdy na jevišti performerku vystřídal druhý aktér. Ten nám racionálně, s výrazem vědeckého pracovníka, přednášel o lidských vzorcích, principech a proměnách v průběhu času. Projekt vycházel z jazykové komiky a výrazu aktérů, kteří diváky dokázali v záplavě slov bavit a udržet je napjatě poslouchat a čekat na pointu.
První cyklus zakončil work in progress Stereopresence Cristiny Maldonado. Práci na inscenaci předcházel umělecký výzkum degenerativních poruch paměti provázejících demenci a senilitu a zkoumání stavu vědomí, které už nerozlišuje skutečnost od vnímání imaginárních světů. Maldonado si pomocí videoartu pohrávala s realitou, měnila ji a rozmělňovala. Na scéně se odehrávala fyzická akce natáčená a promítaná na dvě plátna. Během tohoto přechodu z reálného na virtuální se ale obraz rozkládal, zdvojoval, střídal barvy, odlišné jevištní akce na plátně splynuly náhle v jednu. Naskytl se tak jiný pohled na způsob vnímání okolního světa.
Řekněme to na rovinu
Druhou část sobotního pásma zahájily české performerky Markéta Jandová a Jitka Tůmová Ve jménu KAR. Jak název napovídá, ocitli jsme se na smuteční hostině u nízkého bíle prostřeného stolu. Ponurou atmosféru dotvářel již potemnělý sál s prosklenou střechou, do které bušily kapky deště tak silně, až v některých místech voda kapala na jeviště a vytvořila louži. V tomto prostoru se pohybovaly dvě postavy ve fraku, které kolem sebe kroužily, dotýkaly se, tančily. Jejich velkou oporou byl vynikající akordeonista Aliaksandr Yasinski, jehož hra na nástroj uchvátila sama o sobě.
Oproti KAR, kde byli diváci jen nezúčastněnými pozorovateli, titul Sionisticko-socialistická republika Uganda: Stát věcí budoucích (založení ambasády v Praze) byl na interakci s obecenstvem postaven. Před příchodem do sálu byli diváci vyzváni, aby utvořili malý hlouček. V divadelním prostoru chyběly židle a lavice, na zadní stěně bylo umístěno promítací plátno. Po chvilkovém rozpačitém postávání po stranách sálu se přihlížejících ujali performeři z lipského souboru Friendly fire a začali se s nimi zdravit, sbližovat se podáním ruky. Kontakt trval několik desítek vteřin. Blízkost a neexistující hranice mezi „nimi a námi“ u mnohých vyvolaly sympatie a důvěru. Vybudovaný pocit bezpečí byl využit k šíření informací o dokonalé myšlence, kterou publikum přijalo při společné „meditaci“ se zavřenýma očima. Po otevření očí byli umělci již pryč a v sále zůstali jen zaražení diváci, celé povídání se ukázalo jen utopií.
Závěr festivalového dne patřil ukázce A Dance is a dance is a dance Agaty Siniarské a Xenie Taniko Dwertmann. Obě performerky nejprve očistily prostor od všeho zlého (udělaly rituály v každém rohu místnosti, luskaly prsty před každou zásuvkou, točícími ručníky nad hlavou v sále rozšířily vůni eukalyptu…) a pak požádaly přítomné, aby zavřeli oči. To v sále vyvolalo smích, stejná situace totiž nastala v Sionisticko-socialistické republice Uganda… Performerky řídily skupinovou meditaci, po které následovaly jejich zběsilé pohyby, které zvýrazňovaly připnutými těhotenskými břichy.
Nedělní Dior v Moskvě Ingridy Gerbutavičiūtė a Agniji Šeiko převádí svůj divadelní výzkum o postavení postsovětské ženy ve společnosti na jeviště. Na základě výpovědí skutečných žen sestavily pásmo výseků z jejich životů. Žena je zde ukázána v mnoha situacích – vyslechli jsme si rozhovor, ze kterého vyplývá, že jejím největším úkolem je obstarávat domácnost, jiné její potřeby jdou stranou; v další scéně se jedna z performerek procházela po dlouhém stole, který byl umístěn těsně u diváků v první řadě. Na sobě měla jen dlouhou bílou noční košili, kterou z ní druhá performerka pomalu strhávala, vyprávěla při tom o svém otci-alkoholikovi. Význam jejích slov ovšem postupné odhalování nahého těla potlačilo. Žena zůstala jen jako tělesný objekt.
Poslední festivalové představení Transformability bulharského tanečníka a umělce Willyho Pragera odlehčilo atmosféru. Performeři s širokým americkým úsměvem na tváři ukázali všechna muzikálová klišé, která několikanásobně nadsadili. Rytmus, který k muzikálu neodmyslitelně patří, udržovali nepřestávajícími poskoky na místě nebo v proměňujících se formacích. Nechyběla ani kouřová vlna vypuštěná do publika a následně rozfoukaná velkým větrákem, na zemi se povalovaly rozlité lahve od piva…
Je třeba ocenit festivalové dramaturgické rozložení všech ochutnávek děl prezentovaných během tří dnů. Třetí ročník Sobotního Bazaaru začínal zlehka, od těch nejméně rozpracovaných věcí po ucelenější, a přehlídku zakončila dvě představení s naprosto odlišným inscenačním přístupem a tématem. Povedlo se tak docílit různorodosti a zároveň kompaktnosti přehlídky.
Psáno z festivalu Bazaar 17.–19. března 2017, Studio Alta a Alfréd ve dvoře.
Bazaar 2017
3. ročník divadelního a tanečního festivalu
17.–19. března 2017
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?