Zlatá Praha: svět hudby a tance na dosah ruky

Zlatá Praha: svět hudby a tance na dosah ruky

Zlatá Praha: svět hudby a tance na dosah ruky

Již 48. ročník Zlaté Prahy probíhal na pražském Žofíně od 15. do 19. října. Tento tradiční mezinárodní festival televizní tvorby se zabývá výhradně filmy a dokumenty o hudbě a tanci a jako obvykle poskytl mnoho velice zajímavých děl jak ve videotéce, tak běhěm večerních programů festivalu.
Mezi sobotním zahajovacím koncertem a středečním předáváním cen se odehrála každý večer Pocta jednomu tvůrci, který se svým dílem významně zapsal do historie a zároveň se podílel na filmové tvorbě v daném žánru. Po britském režisérovi Christopherovi Nupenovi následovali dva velikáni tanečního umění: Angelin Preljocaj a Alvin Ailey. Ve videotéce bylo pro milovníky tance a baletu na výběr hned několik zajímavých kousků. Velký zájem byl o dokument Jiří Kylián: Zapomenuté vzpomínky, který nakonec vyhrál cenu České televize za nejlepší dokument o hudbě a tanci Český křišťál. Jiří Kylián, doposud odmítající jakékoliv filmy či dokumenty o své osobě, se ve svých 63 letech rozhodl přecejen se ohlédnout za svou tvorbou a životem. Vypráví o svých začátcích v Praze, proč a jak začal s tancem a s choreografií, vzpomíná na své první úspěchy, ale také na smutné okamžiky spjaté především s okupací Československa roku 1968 a svou následnou emigrací. Více méně chronologické vzpomínky prolínají ukázky jeho choreografií a také míst, která pro něj nejvíc znamenají. Kylián jezdí na kole po centru Haagu, po staré Praze se zase prochází pěšky a ukazuje místa, která má v městě nejraději. Při ukázkách svých choreografií komentuje své inspirace a umělecké volby: mluví o hudbě, o svých proslulých duetech i o tom, proč jsou jeho díla vždy tak trochu nekonktrétní – chce totiž vždy ponechat divákovi možnost vlastní interpretace. To a mnohem více se můžeme dozvědět o letošním jubilantovi v působivém a uceleném snímku, který natočil Don Kent v produkci Bel Air Media a ARTE France.
Druhým velice zajímavým dokumentem byl film Let´s Dance o izraelském moderním tanci. Dynamický snímek v režii Efrata Amita popisuje počátky moderního tance v Izraeli, který se sem dostal s žáky Rudolfa von Labana a Mary Wigman. Nejdůležitějším momentem bylo ovšem založení Batsheva Dance Company baronkou Batshevou de Rotshild. Její téměř okamžitý úspěch byl celosvětovou senzací. Udivovala divokost a síla tanečníků, kteří působili na jakémkoli zahraničním jevišti jako zjevení. V té době se začalo mluvit o zvláštních charakteristikách izraelského tance. Tato odlišnost tkví v jedinečné historii tohoto národa a životních podmínkách obyvatel Izraele. Z toho vznikla potřeba tančit a lidový tanec byl přítomen v izraelské společnosti již od jejích počátků. Muži a ženy tančili společně po těžké práci, když zakládali nový stát, tancem se utužovala komunita, sdílela se radost ze společného bytí ve vlastní zemi a zároveň se posilovalo tělo. Nebylo pak těžké pro nově vznikající soubory najít mužské tanečníky, jejichž temperament a schopnosti uchvacovaly svět. Dokument je nabitý hudbou, archivními záběry tančících zakladatelů Izraele, ukázkami choreografií různých izraelských tvůrců a repertoáru Batsheva Dance Company, a především výpověďmi choreografů a tanečníků o tom, co je to izraelský tanec. Vše dohromady, podkresleno rytmickou hudbou, podává divákovi velmi dobrou představu nejen o historii, ale také o podstatě izraelského moderního tance. Dalšími tanečními filmy na Zlaté Praze byly především zfilmované taneční inscenace. Nejpůjčovanějším tanečním filmem ve videotéce se stal Octopus, představení francouzského choreografa Philippa Découflé zfilmované režisérem Alexisem de Favitskim. Krása ve všech svých podobách, věčné téma choreografa, je hledána v osmi obrazech – „choreografických básních“ – s názvy jako Žárlivost, Jehlové podpatky, Kostra, Shiva pas atd. Za doprovodu nesmlouvavé rockové hudby se objevují tanečníci v až bizardních situacích, jejich drsný a fascinující tanec navozuje zvláštní dusnou atmosféru. Jediná inscenace současného tance na Zlaté Praze každopádně vzbudila velkou pozornost diváků.
Mezi novinky patřila také Alenka v Říši divů z Královského baletu Covent Garden v choreografii Christophera Wheeldona. Světová premiéra tohoto fantastického baletu byla uvedela na začátku roku 2011 a již v březnu byla pro velký úspěch zfilmována. Titulní roli tančí úchvatná Lauren Cuthbertsová, barvitou a hravou hudbu zkomponoval Joby Talbot jako první celovečerní partituru vytvořenou pro tento soubor za posledních dvacet let. Úžasný příběh podle Lewise Carrolla je převeden v baletní fromu velice povedeně, bláznivé scény jsou podtržené pestrou scénou, kostýmy i scénickými zvraty. Klasickou taneční techniku doplňují originální choreografické nápady a například také zapojení stepu a parodie na klasické variace.
Obnovenou premiérou tohoto roku je Malá mořská víla proslulého choreografa Johna Neumeiera s rovněž soudobou partiturou Lery Auerbachové. Dojemný příběh o oběti a neopětované lásce se odehrává prostřednictvím moderního tanečního divadla používajícího více méně klasickou techniku. Pomocí jednoduchého scénografického triku se pohybujeme s tanečníky chvíli pod a chvíli nad mořskou hladinou, elegantní kostýmy jasně rozlišují svět na souši a v mořském světě. O špičkovách tanečních kvalitách sanfranciského baletu, nejstaršího baletního tělesa v USA, není třeba vůbec pochybovat.
Poslední inscenací v nabídce bylo Rendez-vous v choreografii Rolanda Petita v podání baletu pařížské Opery. Dnes již klasické dílo (premiéra proběhla roku 1945) se dodnes drží na repertoáru tohoto světoznámého souboru. Vychází z básně Jacquese Préverta, kde se líčí život pařížské bohémy v poválečném období. Roland Petit je jeden z nejvýznamnějších francouzských choreografů, mnoho let vedl soubor baletu Opery a obohatil jeho repertoár o 13 světových premiér a mnoha dalších inscenací. Přes den se tedy taneční publikum mohlo kochat ve videotéce, ovšem to nejdůležitější pro milovníky tance nastalo v pondělí a úterý večer v Malém sále paláce Žofín.
Pocta Angelinu Preljocajovi byl večer o to významnější, že své filmy přijel prezentovat sám choreograf. Angelin Preljocaj, jeden z nejvýraznějších a nejuznávanějších francouzských choreografů současnosti, vede svůj vlastní soubor Ballet Preljocaj se sídlem v proslulém Palais Noir v Aix-en-Provence, ale také vytváří choreografie pro další soubory, mezi nimiž nechybí ani balet pařížské Opery. Stále víc spolupracuje s filmovou a televizní kamerou, natočil několik krátkých (Pošťák, Černé myšlenky) a několik celovečerních filmů (Znak Jednoty, Zvěstování). K posledním filmům zachycujícím jeho choreografickou práci patří Sněhurka, nejúspěšnější balet posledních let, se kterým soubor hostoval také v Praze.
Po krátkém úvodním slovu mohli diváci zhlédnout několik prvních scén ze Sněhurky a následně celou choreografii Zvěstování z roku 2003, která získala například cenu Grand Prix du Film d´Art, První cenu Vidéo-Danse a pražskou cenu Video festivalu. Tato choreografie znázorňuje skutečně jeden z nejvýznamějších okamžiků Bible, kdy přijde archanděl Gabriel za Pannou Marií a oznámí jí, že čeká božího syna. Veškerá symbolika je naprosto čitelná a působivá, od barev kostýmů přes scénografii až po odkazy na některé obrazy s touto tematikou. Marie je sama v uzavřeném prostoru obklopeném vodou, rozjímá oblečena v bílý šat, když za ní po vodě přijde archanděl a zvěstuje jí velkou novinu. Marie je zmítána vnitřní bouří pocitů, která nakonec vyvrcholí ve skutečnou písečnou bouři. Velmi výmluvný je i výraz tanečnic: nevinnost, pokora, strach i zmatek Marie, síla a rozhodnost archanděla (představeného v tomto případě ženou) snoubící se s útěchou. Posvátnost chvíle je podržena hudbou J.S. Bacha, která je v nejvypjatějších „božských“okamžicích jakoby rušena nějakou vyšší silou.
Po filmových ukázkách se v sále rozvinula debata s choreografem o jeho způsobu práce s filmem. Připustil, že je to velice náročné a skutečně se liší od práce na divadle, tanec ovšem podle něj vyžaduje dost speciální přístup, a proto se stává, že si mnoho děl sám režíruje. Největším rozdílem je, že při filmování si musí vybrat pouze jediný úhel pohledu, prostřednictvím kterého pak tu samou věc uvidí všichni. Zatímco v divadle má každý divák svůj vlastní pohled a každý to vidí trochu jinak. To je zřejmé i z reakcí některých diváků především na Zvěstování, jeden se dokonce pokoušel autorovi tvrdit, že kdyby nebylo názvu, není na díle vůbec vidět, o co se tam jedná. Tento názor byl ale doufejme jen menšinový. Legendárnímu americkému choreografu Alvinu Aileymu byla věnována poslední Pocta Zlaté Prahy. Tento tanečník, choreograf a zakladatel první africko-americké taneční skupiny by se letos dožil rovných osmdesáti let. Zažil chudobu a represe během segregace černošského obyvatelstva, a proto jsou jeho díla prosycena politickou a sociální tématikou. Tvořil pro černochy a o černoších, v choreografii vychází z těchto kořenů, mísí lidový, jazzový i moderní tanec s klasickým baletem. Hlavní hudební inspirací jsou mu gospely a jazz.
Poctou Alvinu Aileymu nás prováděl Reiner Moritz, producent a režisér mnoha tanečních filmů (spolupracoval mimo jiné i s Jiřím Kyliánem či s Georgem Balanchinem). Moritz se podílel na zfilmování Aileyho nejvýznamnějších baletů a k některým uvedením ho sám přesvědčoval. Pro tento večer vybral Moritz čtyři ukázky z rozsáhlého díla amerického choreografa a k tomu přidal několik zpovědí samotného autora a jeho tanečníků, kde se komentuje toto dílo. Diváci tak mohli zhlédnout dvě ženská sóla: Cry, poctu černošským ženám, kterou věnoval své matce, a Witness, jedno z jeho posledních děl na hudbu čenošských spirituálů. O Aileym promluvila také (i když pouze na videu) jeho dlouholetá tanečnice Judith Jamisonová, která po jeho smrti převzala vedení Alvin Ailey American Ballet Theater a vedla jej až do letošního podzimu. Právě pro ni vznikla původní verze sóla Cry. Další rozměr Aileyho choreografické tvorby představil kus For Bird with Love, pocta slavnému afro-americkému jazzovému saxofonistovi Charliemu Parkerovi. Inscenace plná výbušného koktailu jazzové hudby a tance uvedla na scénu všechny významné hudebníky a zpěvačky z toho období: vidíme zde Miles Davise, Dizzy Gillespieho i Billie Holliday.
Poslední a nejznámnější Aileyho choreografie, Revelations, byla uvedena v celé své délce. Uvedl ji autor sám, opět z videa (všechny videoukázky pochází v dokumentu Beyond the Steps). Tato choreografie je totiž jakousi jeho osobní zpovědí. Vychází z jeho vlastních vzpomínek na křest, na komunitu v rodném Texasu, na svou matku. Jasný sociální a politický aspekt se prolíná se spiritualitou a s tím, co nazval „duchem černoštví“. On totiž tvořil vždy pro své lidi, a jak řekl Moritz Reinhard na závěr večera, začal něco dělat pro čenošskou komunitu dřív než kdo jiný. Zlatá Praha 2011 byla zakončena slavnostním předáním cen vítězným snímkům. Český křišťál v kategorii Dokumenty o hudbě a tanci si po zásluze odnesl film Jiří Kylián: Zapomenuté vzpomínky, dokument mající pro taneční komunitu českou i světovou velkou hodnotu. Letošní ročník byl jako obvykle nabit krásnými a inspirativními díly a pro zájemce o tanec tu byla nabídka vskutku kvalitní. Díky dvěma Poctám měli možnost zhlédnout jedny z nejvýznamějších osobností a v případě Preljocaje dokonce osobně s možností diskuse s tímto umělcem. A to je bezesporu světový zážitek. 15. – 19. října 2011, palác Žofín na Slovanském ostrově.

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: