Filip Barankiewicz jako vedoucí roku?

Josef Bartoš. Foto: Michal Hančovský.

Autor Josef Bartoš

Kde jenom začít… za prvé je dobré zmínit, že se nejedná o ocenění přímo od prestižního tanečního magazínu, ani od odborné poroty dvanácti kritiků tohoto časopisu, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale jde tu o nominaci konkrétní kritičky Alison Kent. Za druhé by mě zajímalo, zda paní Kent viděla i reprízy jednotlivých kusů, zda mluvila s tanečníky ze souboru, zda si přečetla kritické hlasy svých českých kolegů a co o nich soudí, co říká na premiéry, které ve svém seznamu neuvádí, jak dlouho a do jaké hloubky skutečně sleduje manažerská rozhodnutí Filipa Barankiewicze ve vedení našeho prvního souboru, například co si myslí o kauze nespokojenosti tanečníků a následném odchodu Ondřeje Vinkláta nebo upozadění Nikoly Márové až do třetího obsazení při premiéře Labutího jezera a podobně. Za třetí by stálo za to se zamyslet, jakou váhu má nominace od jedné osoby, když většina domácích autorů dlouhodobě kritizuje působení aktuálního šéfa baletu (kromě mé osoby například Roman Vašek, Lucie Dercsényiová, Petra Dotlačilová nebo Helena Kazárová). Zde bych ještě rád podotkl, že podezřelý je i fakt, že Alison Kent má své zázemí v Mnichově, Filip Barankiewicz působil jako tanečník ve Stuttgartu. Je tedy na místě se rovněž ptát, do jaké míry mají vliv osobní konexe a do jaké míry se skutečně jedná o objektivní uznání oproti subjektivnímu zvýhodnění.

A pak k samotnému zdůvodnění: jméno Forsytha a McGregora zní vždy dobře na jakémkoliv repertoáru, ale je nutné vnímat jednotlivosti v jejich kontextu. Oba umělci patří totiž do velmi pochybně vyhlížející dramaturgie komponovaného večera Forsythe / Clug / McGregor – tří stylově podobných kusů slévajících se do neuchopitelného a nerozlišitelného celku. Nehledě na to, že výběr Forsythova díla The Second Detail z roku 1991, když jsme v Praze už viděli jeho jiné, známější a z mého pohledu i kvalitnější kusy, je minimálně stejně podivný. Crankovo Labutí jezero z roku 1963 a Romea a Julii z roku 1958 bych také zrovna neoznačil za rafinovaný, avšak spíš muzejní výběr. Inscenace stárnou a zrovna na této dvojici je to více než patrné – upozornila na to například Helena Kazárová, jejíž název recenze Stuttgartské Labutí jezero s přídechem naftalínu (odkaz zde) se zdá být více než vypovídající.

Ale Cranka, Forsytha a McGregora bych ještě rozdýchal, jenže pak přichází zmínka o Eyal a Dadonovi z komponovaného večera bpm – všimněte si, že jméno třetího choreografa večera na seznamu nefiguruje. Tady se mi téměř chce říci, že Barankiewicz získal nominaci na titul vedoucího roku kvůli neznalosti souvislostí a vytržení jednotlivostí z kontextu, aby působily dobře. Sám si pamatuji, jaký měla má kritika na tento večer ohlas (odkaz zde), dokonce se řadí mezi nejčtenější texty našeho časopisu. Ten obrovský přešlap v podobě Bohemian Gravity od Yemiho A.D. byl prostě nepřehlédnutelný… je patrné, že stačí věci pojmenovat pravými jmény a najednou ono „ocenění“ nabírá úplně jiného významu i odstínu.