Josef Bartoš. Foto: Michal Hančovský.
V těch se objevila plejáda posměvných útoků a došlo i na kritiku tance. Tématem byla její podobnost „s pracovním postupem“, představit si můžete příbalový leták z kinder vajíček nebo Ikey, kde máte vše vysvětleno krok za krokem, šroubek po šroubku. Myslel se tím přílišný popis toho, co se na jevišti při tanečních premiérách odehrává.
Shodou okolností jsem se krátce poté bavil se Sanjoyem Royem, mezinárodně uznávaným tanečním kritikem, který dlouhá léta píše pro The Guardian a zároveň vede časopis Springback Magazine. Vyprávěl mi, jak ho jeden nejmenovaný festival požádal o uspořádání workshopu o taneční kritice a jeden z požadavků zněl „hlavně ať se tam moc nepopisuje“. Sanjoy se v tu chvíli na mě podíval a řekl: „Vůbec jsem nevěděl, jak reagovat, protože víceméně nic jiného nedělám.“
Extrémy existují, nedělejme si iluze. Skutečně najdeme detailní a propracované záznamy celovečerních představení, ve kterých se dozvíte vše od barvy očí jednoho z performerů až po matematicky vypočítané vychýlení z osy při rotaci přesně o jeden a půl stupně. Pro některé autory to může být únik, způsob, jak se schovat za vznosně znějící slova (pokud se to povede), za popis tvůrčího procesu někoho jiného, pokud jim chybí vlastní názor. Což je samozřejmě špatně, o tom žádná.
Nicméně recenzi zcela bez popisu napsat nejde. Tanec nepracuje s konkrétností slova, o to těžší je ho do slov zachytit a předat ho srozumitelným způsobem čtenáři. Pokud vyjádříte názor, ale nepodložíte jej obrazem, příkladem, zkrátka nepodáte důkaz, proč si to myslíte, pak tento názor ztrácí na hodnotě, důvěryhodnosti i pochopení. Text bez těchto faktických odkazů k dění na jevišti působí plytce, nekonkrétně, odosobněně a zhola nic se z něj nedozvíte. To pak můžou kritici rovnou jen dávat hvězdičky a ušetříme si práci… při psaní, při editování i při čtení.
JK
Mohu garantovat, že v prostředí tance nejsem nijak známou a vysloveně činnou osobou. Vše hodnotím z pozice vnějšího…Pochybné bpm lapající po dechu…