Choreografická kariéra Jiřího Bartovance začala před deseti lety sólem When my mind is rocking, I know it´s 7 a od té doby vytvořil mnoho sólových i skupinových choreografií, se kterými byl nejednou nominován na cenu ČTP. V posledních letech spolupracoval na třech projektech v Národním divadle Brno – Otvírání studánek Alfréda Radoka v režii J.A. Pitínskýho, inscenace Odyssea v režii Julii Wissert a Obrys ve vlastní režii a choreografii pro osm herců Národního divadla Brno a divadla Husa na provázku. Inscenace Obrys je tak autorským komentářem k mezním událostem, které nevyhnutelně ovlivnily směr a vývoj společnosti.Bartovanec chtěl v této inscenaci bourat hierarchii divadelních složek a hranice mezi nimi (jmenovitě mezi textem, hudbou, světlem, hercem a prostorem).
Obrys – Vymaluj si sám
Brněnský noční rozjezd MHD kupodivu nesmrděl, nehlučel a nerušil v přemítání nad právě viděným. Zřejmě jej z velké části zaplnili kultivovaní návštěvníci Divadelního světa, kteří mířili před sobotní půlnocí z Reduty domů a stejně jako já tiše rozjímali nad novým dílem Jiřího Bartovance. Hledala jsem slova, jak popsat dění, kvalitu, obsah i formu – to vše si totiž pohrávalo s vlastními hranicemi a přitom se spirálovitě nořilo do sebe. Omámena obrazy, které se mi vrývaly do paměti, i snahou odlišit je od představ, jež se během sledování odehrávaly pouze v mé hlavě, vracelo se mi stále jasněji jedno jediné slovo vystihující dokonale celou inscenaci – Obrys.