Kde končí náš prostor a začíná prostor druhého? Ptá se nová inscenace od Alice Minar
V jaký moment se nás druhý člověk začne týkat? Co rozhoduje o tom, koho si k sobě pustíme blíž? A kdy toužíme, aby nám někdo zůstal nablízku? Nová inscenace choreografky Alice Minar, Point of Touch, propojuje dokumentární materiály, osobní vzpomínky, imaginaci i tanec. Zkoumá, co se odehrává v prostoru mezi lidmi, když se snažíme být spolu, aniž bychom museli jeden druhému dokonale rozumět. Berlínská premiéra proběhne 8. října v Dock 11, pražská pak 16. října ve Studiu ALTA.
Foto: Anna Solianyk
„Nechci, aby se mě v metru dotýkali cizí lidé. A přesto doufám, že kdybych upadla, někdo ke mně přijde.“ Právě tento protiklad se stal jedním z výchozích bodů inscenace, která nevzniká z potřeby oslavovat blízkost, ani z přesvědčení, že empatie automaticky znamená souhlas. Naopak se pohybuje v nejistotě a pokládá otázku: co v nás rozhoduje o tom, kdy je přítomnost druhého člověka vítaná, a kdy se stává narušením našeho prostoru?
„Celá performance je o procesu, ve kterém se stáváme citlivějšími, učíme se naslouchat a přestáváme se na věci dívat jen jako na dobré nebo špatné. Když se někdo rozpláče, nemusím okamžitě přiběhnout a zachraňovat jej nebo ji. Někdy stačí, že tam jsem,“ popisuje přístup k tvorbě choreografka Alica Minar.
Původní nápad na inscenaci vznikl před pěti lety. Poslední dva roky pak probíhal intenzivní umělecký výzkum, během kterého se postupně proměňovala její podoba. Autorka na něm pracovala spolu s mezinárodním týmem, a to v rámci rezidencí a tvůrčích pobytů v Bratislavě, Praze, Kodani a Berlíně. Point of Touch tak vyrůstá z dlouhodobého procesu, v němž se osobní zkušenosti, rozhovory, pohyb a sdílené příběhy postupně proměňují nejen v tanec, ale také v hudbu a slova.
Nemusíme se shodnout, abychom vedle sebe dokázali zůstat
Performance se dotýká i širší otázky současného soužití. Ve vztazích oscilujeme mezi potřebou vzájemného porozumění a pocitem, že naše odlišnosti jsou někdy příliš velké na to, abychom si skutečně porozuměli. Nabízí však i třetí možnost: nemusíme se vždy a ve všem shodnout, abychom vedle sebe dokázali zůstat.
Důležitým prvkem inscenace jsou doteky, jež choreografka nevnímá pouze jako fyzický kontakt, ale také jako metaforu pro blízkost, důvěru, zranitelnost i vztah k druhému člověku. Doteky v sobě nesou teplo, které se zároveň stalo inspirací pro kostýmy i vizuální koncept představení. Při jeho zpracování vycházela scénografka a kostymérka Magdalena Vrábová z tepelných map.
Představení otevírá i otázku konsentu. Kdy chceme být v kontaktu? A kdy se mu naopak bráníme? „V dnešní době je tak těžké budovat intimitu a skutečně se otevřít v rozhovoru, a to nejen slovně, ale i emočně,“ doplňuje choreografka. V inscenaci proto nevytváří návod, jak být empatičtější. Nabízí spíše situaci, v níž můžeme sledovat vlastní reakce na přítomnost druhých lidí. Nakonec nejde pouze o dotek, ale o schopnost zůstat nablízku. Bez potřeby druhého člověka zachránit, změnit nebo si ho přivlastnit.
Zdroj: Kristýna Sudková
