Nejen fyzický kontakt, ale především napojení tak trochu metafyzické se mezi tanečníky rodí a rozdmýchává v sekvenci pohybových etud. Před očima se mi netělesná, a přitom o nic méně přítomná těla jejich neexistujících tanečních partnerů staví do atypických formací a pozic, které mají svou vlastní, milosrdně melancholickou logiku. V bezpečném, byť zatím tak trochu provizorním prostoru Studia ALTA oživují performeři přízračné fantomy blízkých i cizích entit, které se v jejich gestech zjevují už jen v mysli, jako obživlá vzpomínka, duch vyvolaný při soustředěné kontemplaci. I když sál zalévá teplé světlo, scéna mi těžce popsatelnou vnitřní temnotou opět připomene obrazy léčeben pro slabomyslné, tentokrát od Francisca Goyi, španělského malíře předjímajícího expresionismus. I když je to šílenství, je v tom metoda.
Každý ze „skutečných“ tanečníků přitom rozvíjí se svými fantomy (či snad přímo démony?) vlastní vztahovou dynamiku. Těla po prázdném čtvercovém sále oscilují mezi mnoha skupinovými konstelacemi, interagují mezi sebou v zápalu hry s vážností, jež tu a tam v náznaku prozrazuje hluboké jizvy. O to silněji pak vynikají okamžiky, kdy se dvojice, trojice či čtveřice živých těl skutečně dotýká. Nos se otře o nos, dlaň se přitiskne na krk, vlas se zasune za ucho. Procítěné detaily jejich počínání člověka nutí, aby se zahloubal ve vlastní dotykové i svalové paměti.
Po chvíli volné zábavy (či doktorem předepsané vycházky?) účinkující následně ve sníženém postoji – jako poťouchlé lidské větrníky – nahánějí pažemi vzduch směrem k nám. Kamarádka umělkyně, která se k mému kulturnímu plánu nachomýtla tak trochu náhodou, se vedle mě vehementně snaží porozumět, nebo se alespoň nějak naladit. Hlavně se ale pohrdavě nerozesmát. Přemýšlím nad tím, co se nám oběma inscenace snaží předat, ať už emocionálně, či racionálně. Během ani ne hodinového představení mě napadá překvapivě mnoho alternativ. Existuje něco jako příliš mnoho interpretací? Možná bych nad tím neměla tolik přemýšlet a „prostě to cítit“. Proč mám ale dojem, že se mě žádný z malebných výjevů tak nějak nedotýká?
Jejich verva připomíná napůl ryze praktickou strategii zahřívání při prochladnutí, napůl přepečlivé roztírání masážního olejíčku. Intenzita repetitivních pohybů i kradmé pohledy z očí do očí vytváří zábavně nemístný erotický náboj.
Možná je to ve mně. Určitě totiž nejde o nedostatek charismatu. Tím naopak jednotliví, nesporně talentovaní vypravěči překypují. Jde spíš o konzistentní práci s ním, jeho vedení správným směrem, respektive jakýmkoli jasně daným směrem. A to se tu, zdá se mi, neděje. Choreografii tu a tam doprovází slova z úst performerů, kteří sdílí nejen svými výmluvnými těly, ale i hlasy zážitky z okamžiků, kdy jim utkvěl pocit z doteku jiného člověka. Konejšení členem rodiny, o pomoc volající objetí partnera, strhnutí muže na stranu těsně před projíždějícím vlakem, každý bychom jistě našli mnoho vlastních příkladů. I když jsou příběhy samotné poutavé, při leckdy emocionálně vypjatém vyprávění se ukazují propastné rozdíly mezi performery z hlediska hlasové průpravy. A to nevypovídá tolik o performerech samotných, jako o režijním vedení, které má určité slabiny.
Teď nemám na mysli onu věčnou debatu na téma přirozenosti či nepřirozenosti projevu, ale konzistentnost celku. V kontrastu s tiššími, intimnějšími příběhy naneštěstí působí hlasitější gesta nepřiměřeně pateticky, i když sdělení samotná nejsou o nic méně autentická. A to je pro diváckou potřebu vcítění se zbytečná překážka. Výsledkem je, že snaha strukturovat představení prostřednictvím jednotlivých monologických výstupů – respektive poskládáním nesourodých narativních útržků, které pojí jediné nosné téma – funguje jen částečně. Napětí tak roste a klesá jaksi náhodně, bez výrazného nadplánu či gradace. A důležitost, či vyložená tragičnost některých dějem úžasně potentních příběhů tak místy vyznívá ploše, do prázdna. Ale možná i tento pocit odcizení je záměrný, těžko říct.
V odlišných projevech těla totiž kvalitativní rozdíl mezi performery není, anebo alespoň není patrný. Jejich zdánlivě ledabylá civilnost a volnost hraničící s improvizací tématu svědčí. Choreografické i kompoziční podtržení zmíněných zpovědních momentů je také naprosto funkční, často originální a nečekaně humorné. Například při popisu situace, kdy se jeden z tanečníků jako malý ztratil v davu a byl nakonec zachráněn dvěma korpulentními dámami, se dvě z účinkujících celou svou rozlohou vehementně třou o jeho tělo i končetiny. Jejich verva připomíná napůl ryze praktickou strategii zahřívání při prochladnutí, napůl přepečlivé roztírání masážního olejíčku. Intenzita repetitivních pohybů i kradmé pohledy z očí do očí vytváří zábavně nemístný erotický náboj, který naprosto odpovídá pocitům čišícím z doprovodného komentáře.
Obdobnou scénu tragédie převlečenou za komedii spatřuji i v momentě, kdy dvojice tanečnic jedna druhé kladou pomyslné klacky pod nohy v podobě vlastního trupu a končetin, zabraňují si vzájemně v plynulém pohybu a překvapují se ostrostí a silou fyzického kontaktu. V bleskurychlém sledu se přitom celou dobu dotazují, zda je ten či onen dotyk v pořádku. Jejich odpovědí je bez výjimky zadýchané, nervózně ujišťující: „Yeah, I’m okay!“. S čím ale vlastně souhlasí a co už je možná za hranicí, se slévá v energickém víru postupně gradujících kotrmelců, plácnutí, více či méně odměřených kopanců, postrkování a popotahování.
Jednotlivým obrazům laskavého šílenství, ať jsou samy o sobě sebezdařilejší, nicméně schází hlubší propojení, ať už emocionální, či přísně analytické. Jediným opěrným bodem je alespoň pro mě živé hudební vystoupení Vi Huyen Tranové, jejíž jemné, a přesto pronikavé vokály podbarvují některé z pasáží. Syntetické beaty, šumivý šelest a tepající rytmus rozbíjí mocná baskytarová sóla – krásná a trefná metafora pohybů vzniklých organicky a jejich následného, také tak trochu syntetického znovuvytvoření. Na samém konci, když inscenace do naprosté tmy vrcholí kolektivní písní, mě až zamrzí, že mě onen podmanivý hlas neprovází celým představením, byť zaznívá v druhé půlce několikrát.
Stejně tak kostýmní práce Magdalény Vrábové je prvkem, který vytváří tolik potřebnou pospolitost a zároveň zachovává jedinečnost. Červenofialové tóny v meandrujících batikovaných vzorech svým jedinečným střihem a stylem zachycují charakter každého z performerů a je až škoda, že se nejen s jejich vizualitou, ale i s bohatou texturou nepracuje cíleně. Šaty až na zem, přiléhavé tričko s dlouhým rukávem i balonové kalhoty jsou stejně slušivé jako funkční, a kdybych na ně narazila na ramínku v prodejně, poputují se mnou domů. I když bych byla raději, kdyby se mnou domů poputoval hmatatelnější prožitek z inscenace…
Psáno z premiéry 16. října 2026, Studio ALTA, Praha.
Point of Touch
Choreografie: Alica Minar
Tanec (v alternacích): Yelena Arakelow, Aneta Bočková, György Jellinek, Jakob von Kietzell, Valerie Renay, Matthew Rogers, Lenka Vořechovská
Dramaturgie: Katarína Bakošová, Lucia Kašiarová
Hudba: Vi Huyen Tranová
Kostýmy a scénografie: Magdaléna Vrábová
Světelný design: Félix Noslier
Choreografická asistence: Olesia Usata
Produkce a PR: Alica Minar & col.
Partneři a rezidence: Studio ALTA (Praha, CZ), Dock11, Tatwerk (Berlín, DE), HAUT (Kodaň, DK), Truhlárna (Praha, CZ), Nová Cvernovka, TELOCVIČŇA – Rezidenčné centrum pre tanec, PLAST – Platforma pre súčasný tanec (Bratislava, SK)
