Plameny Paříže – Když v baletu zní Marseillaisa

Plameny Paříže (Ekaterina Shipulina a Alexander Volchov). Foto Damir Yusupov.

Plameny Paříže (Ekaterina Shipulina a Alexander Volchov). Foto Damir Yusupov.

Historické události dokládají, že když vítězí revoluce, padají hlavy. Nejinak tomu bylo během Velké francouzské revoluce v roce 1789, která nejprve své protivníky (později i „neposlušné“ příznivce) posílala pod gilotinu. Podobně neblahý osud čekal i ty, kteří horovali pro Velkou říjnovou revoluci v Rusku v roce 1917.

Záležitost nejen politická

Pád absolutistické vlády v obou zemích přinesl nejen změny na politické scéně, ale rovněž v té divadelní. Jen tak namátkou ve Francii uvedl v roce 1793 „občan Gardel“ v pařížské Opeře jako úlitbu revoluci jednoaktové divertissement Triomphe de la République. Oním „občanem“ se mínil slavný Maximilien Gardel, který spolu s Marie-Josephem Chéneirem (text) a François-Josephem Gossecem (hudba) vytvořil dílo věnované „pojednání o srdcích oddaných svobodě“. Balet byl uveden desetkrát a je mu ke cti, že přispěl k zachování významné divadelní instituce, jež tehdy bojovala o svou legitimitu a uchování tradice. 

O více jak dvě stě let později se v obdobné situaci nacházela divadla v Rusku. I bolševická revoluce znamenala revoluci kulturní. Snahy o radikální proměnu petipovského repertoáru a naroubování zcela nové, revoluci poplatné tématiky do Spící krasavice či Labutího jezera se ukázaly jako nepříliš šťastné řešení. Ohlas nesklidila ani dílka, která do popředí zájmu vynášela proletářský dav vítězící nad carskou vládou nebo revoluci symbolizovanou ničivým, silným větrem smetávajícím zastaralé pořádky. Už samotné tituly baletů odkazovaly k propagandě. Bylo nasnadě, co se dalo očekávat od Rudé vichřice Fjodora Lopuchova (1923) či Smršti Kasjana Golejzovského (1927). 

Prvním baletem v sovětském Rusku, v němž se podařilo přesvědčivě přetlumočit revoluční námět, se staly Plameny Paříže. Choreograf Vasilij Vajnonen spolu s režisérem Sergejem Radlovem vytvořili dílo oslavující události z roku 1789, které použil Félix Gras jako předlohu pro svůj historický román Les rouges du midi. Na jeho základě zpracoval Nikolaj Volkov libreto spolu s Vladimírem Dmitrievem, jenž rovněž navrhl scénu i kostýmy pro premiéru 6. listopadu 1932 v tehdejším leningradském Divadle opery a baletu S. M. Kirova (dnešní petrohradské Mariinské divadlo). Hudbu k Plamenům Paříže zkomponoval Boris Asafjev, absolvent petrohradské konzervatoře, obdivovatel Rimského Korsakova a Alexandra Glazunova. Ke komponování baletní hudby se dostal v době, kdy působil jako korepetitor baletního souboru Mariinského divadla.

O balet projevilo zájem rovněž Velké divadlo v Moskvě, ale nakonec od tohoto záměru ustoupilo. Po nadšených ohlasech na Vajnonenovo leningradské nastudování ovšem vzápětí uvedlo 3. jednání v rámci koncertního programu.

Plameny Paříže zářily na jevištích sovětského Ruska až do roku 1960. Katerina Novikova, která živý přenos z Velkého divadla moderovala, sice tvrdila, že balet zůstal výhradně záležitostí sovětských scén. Nicméně Plameny Paříže se objevily v československé premiéře v roce 1952 ve Slovenském národním divadle v Bratislavě v choreografii a režii Stanislava Remara (premiéra 27. června), v témže roce je nastudoval Miroslav KůraRudolfem Macharovským v Košicích (premiéra 9. července). O čtyři roky později v Národním divadle v Praze představil svou verzi Luboš Ogoun (premiéra 27. března 1956) a Jiří Nermut balet inscenoval v tehdejším Státním divadle v Brně (dnešní ND Brno, premiéra 12. července 1956).

Úspěšný návrat na jeviště

Do Velkého divadla v Moskvě se Plameny Paříže vracejí v roce 2008, kdy je do repertoáru zařadil tehdejší umělecký šéf baletu Alexej Ratmanskij (premiéra 3. července). Ve svém nastudování přiznává použití některých fragmentů z Vajnonenova originálu (z filmového záznamu z roku 1954 lze vyvodit, že se jedná především o úryvky sólových pánských a dámských variací). Zásadní proměnu představují Ratmanského úpravy libreta ve spolupráci s Alexandrem Belinským. Převádějí dílo do dvou jednání (oproti původním čtyřem) a nesoustředí se jen na masové výjevy zachycující revoluční nadšení mas a jejich střet s aristokratickou třídou.

Do popředí jejich zájmu se dostávají dva milenecké páry: venkovská dívka Jeanne a vojín královského batalionu Philippe, Jerôme (bratr Jeanne) a Adeline (namísto hraběte Geoffroyho, syna markýze Costa de Beauregard, který figuruje v původním libretu). Navíc se objevuje záludná ženština Jarcasse vyzrazující totožnost Adeline před rozlíceným davem, čímž zapříčiní její smrt. Druhé jednání je oslavou pádu monarchie a vítězství republiky a téměř na konci jsou Jeanne s Philippem oddáni. Balet uzavírá pohled na zoufalého Jerôma, který ztratil svou vyvolenou Adeline, jež ho v prvním jednání zachránila z otcova vězení.

Ratmanskij v dramaturgické výstavbě své taneční kompozice vychází z petipovské tradice. Hrdinové se představují v sólových variacích a v pas de deux. Nechybí ani výjevy oddalující dění od reality, když druhý obraz 1. jednání zahrnuje divadlo na divadle: ceremoniář ohlašuje představení Rinaldo a Armida, prezentované Mireille de Poitier (technicky bezchybně zatančená Kristinou Kretovou) a Antoinem Mistralem (Artem Ovčarenko).

Dokonalá technika i prožitek

Ovšem nebyl by to Ratmanskij, kdyby s bujnou fantazií nerozehrál sbory. Ví moc dobře, kdy davové scény fungují nejlépe v synchronu a kdy je lépe dění rozrušit různorodými akcemi. Každý z tanečníků se pak stává nepostradatelným elementem inscenace. Corps de ballet je pro Ratmanského nejenom živým, ale přímo živelným organismem. Erupci svých nápadů využívá v opulentně vystavěné taneční škále neoklasického tvarosloví.

Jeanne, ačkoliv představuje chudou dívku, tančí v prvním dějství na špičkách. Adeline, aristokratická dcerka, si ve svých pasážích užívá střevíčků na podpatku i kožených holínek. Ve druhé půli představení naopak Adeline předvádí dokonalou techniku na špičkách a Jeanne uchvacuje v baskickém tanci ve stylové obuvi. Margarita Shrainer (Jeanne) s kopím v ruce, Denis Savin (Jerôme) a Igor Cvirko (Philippe) pak excelují i v temperamentní carmagnole (ne nadarmo v úvodu přenosu Cvirkov mluví o jednom z nejnáruživějších okamžiků baletu oslavujícím svobodu). 

Ratmanskij je zdatný nejen ve znalosti akademické taneční techniky, ale navazuje i na mistrovství Petipových charakterních tanců. Zvládá rovněž stylizaci menuetu, který zabarvuje jemnou vtipnou nadsázkou, výraznějším zakulacením paží, kdy představu rokokové zdobnosti a nasládlé noblesy dokreslují široké krinolíny dam, bílé paruky a malované dekorace, které vás vtahují do prostředí jak královského dvora, tak Marseille a Paříže. V příběhu účinkují i Ludvík XVI. a Marie Antoinetta, jejichž hadrové figuríny ve finále povlávají nad hlavami tančícího davu. V pozadí scény pomalu sjíždí gilotina, pod níž končí markýz Costa de Beauregard i jeho dcera Adeline. Jak už jsem psala v úvodu, revoluce si vybírá svou daň. Její průběh na jevišti doprovází nejen slavná Marseillaisa, ale v samém závěru sbor postupuje k divákům za doprovodu písně Ca ira.

Ratmanskému se podařilo obrodit již téměř zapomenutý titul s takovým ohlasem, že je k dispozici i na DVD v hlavních rolích s Natálií Osipovou a Ivanem Vasiljevem. V Plamenech Paříže se v roce 1932 ukázala životaschopnost velkých dramatických baletů, když po roce 1917 byla jejich existence zpochybňována. Východiskem pro nové možnosti zpracování se nestalo zatracení akademické taneční techniky, ale naopak její využití pro nacházení nových tvarů a psychologického pohloubení postav.

Ratmanskij pracuje s technicky velmi těžkými variacemi, vedle řemeslné zdatnosti vyžaduje vnitřní, duchovní zapojení interpretů. Jestliže v roce 1932 balet stavěl na propagandě bolševických myšlenek a ideálů, postupem času získal jiné konotace. Choreograf nadto do Plamenů Paříže inteligentně zakomponoval milostná vzplanutí. Zbavil tím dílo stigmatu sovětské agitky a udělal z něj drama v tak trochu shakespearovském duchu. Vždyť nic jiného tak zásadně nehýbe lidským údělem a potažmo dějinami jako zrození, láska a smrt… Psáno z živého přenosu 4. března 2018 v kině Lucerna, Praha.

Přenosy do kin

Plameny Paříže
Upraveno Alexandrem Belinskim a Alexejem Ratmanskim
podle libreta Nikolaje Volkova a Vladimira Dmitrieva
Choreograf: Alexej Ratmanskij s využitím originální choreografie Vasilije Vajnonena
Scénografie: Ilja Utkin, Jevgenij Monachov
Kostýmy: Jelena Markovskaja
Světelný design: Damir Ismagilov
Koncepce hudebního dramaturgie: Jurij Burlaka
Premiéra: 3. července 2008

 

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Alexej Ratmanskij

Balet Velkého divadla v Moskvě

Velké divadlo v Moskvě

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

říjen 2019

Po Út St Čt So Ne
30
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
3
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: