Letní Letná oslavila své 15. narozeniny. Festival, který se stal vlajkovou lodí nového cirkusu, a to jak českého, tak i zahraničního. Festival, který spolu se souborem La Putyka naučil diváky, že cirkus nemusí být drezúra šelem.
To nejlepší z českého nového cirkusu
Režie slavnostního úvodního večera nesoucího název De Nova Stella (Nová hvězda) se zhostil Daniel Gulko, který v minulých letech přivezl svůj soubor Cahin-Caha.
Gulko tentokrát nijak zvlášť neexperimentoval a využil to nejlepší, co české novocirkusové soubory nabízí. Několik tisíc návštěvníků tak mělo možnost zdarma vidět ukázku toho, co vlastně český nový cirkus představuje. Nelze očekávat, že po krátkém zkoušení s osmadvaceti akrobaty (plus dalšími členy francouzské kapely) mohl Gulko vytvořit režijně ucelený večer, avšak díky klaunským předělům působil kompaktním dojmem.
Produkce měla gradující charakter – od klauniády vedené seskupením Squadra Sua v jejich typických bílých oblečcích, přes vystoupení menších českých souborů, jako byl například Holektiv, skupina kombinující tanec, klauniádu a hand-to-hand akrobacii. S ohledem na fyziognomii jednotlivých performerek a elegantní využití rudých říz, působilo jejich vystoupení lehce, vkusně a elegantně. Velký potlesk si vysloužili Bratři v tricku, kteří za asistence ostatních klaunů předvedli fragment z populární Běžkařské odysee.
Finále naskládání běžek do jakéhosi žonglérského stromečku se stalo přirozeným přechodem k dynamickému závěru v podání mixu akrobatů z La Putyky, Losers Cirque Company a dalších. K vidění byli na houpačce, lanové hrazdě, strapsech či teeter boardu.
Podobné večery mají smysl, bez ohledu na to, zda byla využita důmyslnější režie, protože díky veřejné přístupnosti umožní ochutnat kouzlo nového cirkusu i těm, kteří by do té doby ani neuvažovali placené produkce navštívit.
Bestiář v novém cirkuse
Zeptá-li se naprostý laik, čím se odlišuje nový cirkus od toho tradičního, nejsnažší odpověď je: „Nejsou tam zvířata.“ To však neplatí pro představení Bestias od francouzsko-katalánského souboru Baro d'Evel Cirk Cie. Drezúra zvířat se tu však nekoná. I když trénink je nepochybně nutností, nesledujete na slovo poslouchající týranou zvířenu.
Naopak v představení nechybí humor, nadsázka, dojetí i silné okamžiky. Diváci byli po menších skupinkách prováděni skrze uličky dvojitého šapitó. Po obvodech stěn plašítka, vzduch plný příjemné vůně sena. Během prohlídky jste ztráceli ponětí o prostoru. Na stěnách malby, v jednu chvíli stínohra s chodícím koněm za plentou – moment někomu evokující Platónovo podobenství o jeskyni, jinému možná cyklus Animal Locomotion Eadwearda Muybridgea (série pohybových vysokorychlostních fotografií). Postupně jste se dostali do hlavního šapitó. Usazování diváků na místa je ovšem jedním z největších problémů Letní Letné. Mnohdy trvá ve vydýchaném, stísněném prostoru až půl hodiny, což může ovlivnit i celkový zážitek z představení.
Nástup zvířat nechal sice na sebe nenechal dlouho čekat, byl však originální a nečekaný. Když artista nezúčastněně projde skrze manéž, není to nic, co by vás v novocirkusových inscenacích překvapilo. Když však z jednoho vchodu do druhého projde samotný, neosedlaný kůň, je efekt značně odlišný. Natož pak, když po stejné trajektorii prolétne nízko nad zemí černá vrána.
Ve společném začátku se představil všichni aktéři hromadně. Téměř všechny taneční scény prokládaly krátké výstupy jednotlivých účinkujících. Na počátku zaujal nesmírně flexibilní Julian Sicard, který lehkostí a plastičností pohybu připomínal více gumovou loutku než člověka. Této své schopnosti využil i v imitovaném souboji se svým kolegou. Jednotlivá čísla v první půli neohromila svou originalitou. Postavy přicházely a odcházely a více než nadšení z něčeho nového dokázaly vtahovat nastolenou atmosféru. Scéna byla prostá, světlo tlumené, jednotlivá čísla se střídala, stejně jako témata, občas se zapojil kůň, avšak připomínal spíš velkého partnera, který příliš neposlouchá, ale pak se se svou paní rozvalí a sní jablko… Postupem času však začala být čísla originálnější a propracovanější. Zdánlivě zdlouhavé výjevy byly utnuty břitkým vtipem. Jako když Camille Decourtye odzpívala svůj part, ale při představě slézt z vyvýšené plošiny dostala hysterický záchvat a následně řekla: „Tak hop.“ Břitký humor zmateného klauna projevil i principál souboru Blaï Mateu Trias, když s obličejem namalovaným jako papoušek glosoval nevalnou úroveň představení, zatímco vrána mu vytrhla papír a nechala si ho házet jako aport.
Dva koně s jezdkyněmi s pohansky působícími vysokými přilbicemi ze slámy pak připomínali při projíždění za tribunou let dravých ptáků. Jezdkyně za doprovodu dramatické hudby najížděly do jedné z artistek, která předváděla svůj tanec. Pravidelnost, neměnný, ale zrychlující se pohyb vytvořily silné napětí.
Nejvíce pozornosti na sebe však dokázala strhnout Noëmie Bouissou. Ta již předtím ukázala svou flexibilitu v momentech, kdy s jednou nohou vytaženou a takřka zalomenou k uchu skákala přes celou manéž. Své fyzické předpoklady podpořené nesmírnou délkou končetin rozehrála ve scéně, když pravila: „Jen člověk, který se miluje, je krásný. A aby se člověk miloval, musí být krásný.“ Ironii tohoto prohlášení shazovala více než nelichotivými pózami, nepřirozenými úhly kotníků na vysokých podpatcích, či zkroucenými pózami při lovení papoušků. Ti i v tento okamžik létali okolo šapitó, avšak spíše než dril zde působil přirozený instinkt ptáků a jejich důvěra v artisty.
V produkcích nového cirkusu se velice často pracuje s lokálním jazykem, kdy jeho neumělé citování bývá určitým zdrojem pobavení. Režisérské duo Camille Decourtye a Blaï Mateu Trias ale zvolilo jiný způsob. Velké množství mluveného slova vytvořilo pomyslný Babylon, kde byl každý další jazyk jen dalším způsobem komunikace. Díky tomuto mixu nepůsobila čeština jako prvek laciného zalíbení se divákům.
Bestias nepřineslo ucelený příběh. Přirovnáno k literatuře, jednalo by se o skvělou sbírku poezie. Křehké, něžné, ironické i dramatické.
Psáno z představení dne 16. srpna 2018, Letenské sady.
Bestias
Námět a režie: Camille Decourtye a Blaï Mateu Trias
Umělecká spolupráce: Maria Muñoz a Pep Ramis / Mal Pelo, Bonnefrite
Práce se zvířaty: Camille Decourtye, Laurent Jacquin a Nadine Nikoli
Zvuk: Fanny Thollot
Hudba: Nicolas Lafourest a Fanny Thollot
Light design: Adele Grepinet
Kostýmy: Céline Sathal
Premiéra: 29. 6. 2015
Kata Zagorski
Neprávem? Tak to som sa chvíľu snažila zistiť, či právem alebo neprávem, aj či bola právem alebo neprávem vrátená späť,…Padesátka tanečníků burcuje bratislavskou scénu v nové inscenaci Bolero