And Who Is Useless Now? (Florent Golfier a stroj). Foto: Vojtěch Brtnický.
Úvodní minuty ve mně vyvolaly zvídavé očekávání. Napjaté tělo performera, jeho detailní gestický prolog a na pohled atraktivně řešená herní plocha na principu nepravidelného pětiúhelníku vyzněly jako příslib netuctové podívané. Stejné pocity vzbuzovalo samo zvolené téma – člověk, technologie a filosofie umělé inteligence. Jak se může rozvinout netradiční dialog, nebo dokonce spolupráce a vztah člověka a stroje? Předně, kdy považujeme stroj za inteligentní?
Pokusíme-li se uvědomit si tzv. Turingův test, jenž říká, že pokud neshledáme rozdílu v odpovědi či akci mezi strojem a člověkem, poté můžeme stroj považovat za inteligentní, pak Holbův počin evokuje souboj lidského Jáství a sebestředně naprogramované umělé inteligence nazvané Wendy. Promlouvala anglicky a její modifikovaný hlas zněl až provokativně, ale v obsahové rovině se jevila i jako naivní tazatel či sarkastický komentátor. Pro vývoj dění byla z hlediska celku nezastupitelnou entitou. Vizuálně ji tvůrci „umístili“ do centrálního, neonově filtrovaného reflektoru a „ožívali“ ji vskutku jednoduše. Když mluvila, rozsvítila se světelná „vana“, pokud se odmlčela, stáhla se do tmy, do nečinnosti. První náznak setkání s opravdovým pohyblivým robotkem na sebe naštěstí nenechal čekat. Koule, která by se pohodlně vešla do dospělé dlaně, vjela jako střela sebevědomě na plochu a Golfier nejprve chůzí, poté klusem rozkmital vzduch.
Scénografii definovaly bílé linie vedené do tvaru zkoseného čtverce čili invariantně narušeného pentagonu. V rozličném měřítku se pak tento rovinný útvar, připomínající díky svému znásobení například labyrint, atletické dráhy, objevil i jako pětistěn. Tyto „krabičky“ sloužily nejen esteticky, ale i funkčně jako „garáž robotů“, nebo dokonce maska. Jediným narušitelem vizuální geometrické rozvážnosti se stal strojek alias robot, který za sebou zanechával bílou stopu, nepřerušovanou linii s kličkami, kružnicemi, shluky čar. Situace, v nichž byl performer vybuzen robotem k silné fyzické odpovědi, působily celostně, na rozdíl od ryze mluvených pasáží. Například jeho fyzicky stylizované vyhýbání se strojku, motivované nemožností dotknout se načrtnutých čar, nepostrádalo momenty překvapení díky nevyzpytatelnosti neposedné hračky.
Představení zásadně stálo na hereckém a tanečním výkonu Florenta Golfiera. Svět, jenž ho obklopoval, by nežil a nepromlouval, pokud by on, jediný emoční tvor, nevnášel impulsy nebo reakce, fyzického i verbálního charakteru. Svébytná scéna by jistě obstála v galerii moderního umění jako statická instalace, s dálkově ovladatelnými strojky nepochybně i jako interaktivní. Živou, živelnou a životaschopnou energii představoval však bezesporu sám performer.
Cokoliv jej obklopovalo, se bez jeho podnětu, akce nebo slovního doprovodu neposouvalo. Vstupy strojků, které oslovoval jmény a naznačoval jejich dovednost, opakovaně působily jako deus ex machina a tím, že se od sebe velikostí ani jinak významněji neodlišovaly, splývali do množiny robotických miniatur. Umělá inteligence Wendy hercovo bytí strukturovala do kapitol – tzv. fragmentů –, které vnášely úkol, výzvu, hudební podklad. Golfier i navzdory improvizovaným pasážím, v nichž obecně je nelehké udržet tah, neztrácel drive a odvážně se také vrhal do přímých kontaktů s publikem. Z ryze tanečních sekvencí, mnohdy fyzicky vyčerpávajících, např. jeho pojetí tance dervišů, plynule až překotně přecházel do role mluvčího nebo moderátora. V tu chvíli mi ale pokaždé evokoval inscenaci Chyba Víta Neznala, kde se nezapomenutelně objevil v téže poloze řečníka. Samozřejmě, zábleskům z předchozích interpretací se v tomto typu autorského divadla nelze ubránit.
Na závěr vyvstává otázka, kdo kým nebo s čím manipuloval a naopak byl manipulován? Otevřelo se široké interpretační pole, ve kterém jsem se i během představení ztrácela. A vtíralo se mi na mysl, zda jsem jako divák byla svědkem pokusu na člověku, s nímž si zahrávala umělá inteligence čili naprogramovaný stroj, nebo ověřování tzv. Turingova testu, z něhož pak pro mne jednoznačně vzešel vítězně Florent Golfier, protože byl (a je) nejen bytostí s rozumem, ale i citem. Jednoduše člověkem ve své komplexnosti. Projekt And Who Is Useless Now? jako by byl krátkým veřejným zastavením na dlouhé tvůrčí a výzkumné cestě Ondřeje Holby, z níž odezírám hlubokou fascinaci, osobní zaujetí tématem, které však na ploše jednoho, prvního setkání nerezonuje hned s každým.
Psáno z premiéry 24. října 2019, Palác Akropolis.
And Who Is Useless Now?
Námět, režie: Ondřej Holba
Dramaturgie: Heli Väätäinen
Účinkuje: Florent Golfier
Light design: Martin Hamouz
Hudba: J. S. Bach, Ferenc Liszt, Roman Zabelov
Foto: Benn Murhaaya
Premiéra: 24. 10. 2019
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 1x
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?