Bajadéra v Olomouci – Nová tvář moravského baletu?

Bajadéra. Foto: Moravské divadlo Olomouc.

Bajadéra. Foto: Moravské divadlo Olomouc.

V Olomouci dávají Bajadéru. Balet, který po staletí přitahuje diváky nejen velkolepou podívanou, orientálně exotickou výpravou, ale i vyhrocenými emocemi nenaplněné lásky, zrady a žárlivosti a řadou divertissements i velkých sborových scén. Vyžaduje velkorysý rozpočet, početný soubor s kvalitním sborem, demi-sóly i výjimečnými sólisty, neúprosné baletní mistry, precizní orchestr a připravené publikum. Pro regionální divadlo těžký oříšek a jeden velký kompromis. Výsledek premiéry baletu Moravského divadla Olomouc v režii Michala Štípy je přesto všechno inscenací smysluplnou a příhodnou.

Ačkoliv se stále více rozevírají nůžky mezi ekonomicko-personální situací tanečních souborů v Praze a regionech, z hlediska repertoárové dramaturgie a technické úrovně tanečníků nastal v posledních letech na oblastech výrazný posun. Po české premiéře v Brně v roce 2003 (v režii a nastudování Jaroslava Slavického) a pražské inscenaci Javiera Torrese (2014) je Olomouc třetím divadlem, které si na uvedení Bajadéry trouflo.

Režisér Michal Štípa, kterému titul jakožto novopečenému šéfovi baletu skutečně spadl na hlavu, má obě české verze baletu doslova v nohou – jeho Solor zůstal v Čechách dosud nepřekonán. Dokazuje ale, že i jako bývalý první sólista ND Praha má cit pro týmovou práci. Pracuje s libretem a námětem Maria Petipy nekompromisně, ale citlivě a organicky vzhledem k možnostem zděděného souboru.

Bajadéra. Foto: Moravské divadlo Olomouc.

Komplikovaný děj baletu zkrátil oproti původnímu libretu na pět obrazů rozdělených do dvou jednání a veškerý hudební podklad na 90 minut. Oprostil jej tak od řady „zdržujících“ a náročných divertissement, o to více však vynikl podíl pantomimických výstupů, bez nichž by nebylo možné příběh odvyprávět. V prvním obraze se před chrámem setkáváme s fakírem, kterého Solor požádá o schůzku s Nikií. Bajadéry v krátkých živůtkách a dlouhých splývavých sukních tančí na špičkách jednoduché sekvence orientálně laděných kroků s lomenými ports de bras. Nikia odprezentuje svou vstupní variaci bez emocí, jako mechanická panenka na klíček. Chtíč velekněze spatřícího Nikiu, setkání milenců i žárlivost Bráhmana jsou řešeny pantomicky. Pro baletomany v čitelném tradičním jazyce podpořeném hudebním doprovodem, ale pro olomoucké publikum zdali stále srozumitelném? Duet milenců si v provedení nezadá s velkými scénami.

Překotnost vyprávění, bez možnosti hlavních postav se roztančit, provází celý druhý obraz v paláci, kdy Rádžova dcera Gamzatti poprvé spatří portrét pro ni vybraného muže. Setkává se se Solorem živě, vyslechne Bráhmánovu žalobu Rádžovi o lásce Solora a Nikie, pozve si bajadéru do své komnaty a přikazuje jí milence se vzdát, čímž ji přinutí k zoufalému pokusu tasit na princeznu dýku. Zápletka pro laiky těžko srozumitelná by potřebovala dostatečný čas k vystavění dramatického jednání a jednotlivé postavy větší plochu pro vykreslení svého charakteru. Tanečníci nejsou herci ani mimové, a není jednoduché vyjádřit pýchu, zradu, chuť k pomstě a zoufalství jen během několika kroků, gest či pohledů. Pohnutek plné drama, které dojímá diváky napříč staletími i kontinenty, zde zůstává jen „odrecitované“ a ploché.

Nejvíce se tančí během zásnub Gamzatti a Solora. Ten se v podání Guido Sarna tváří odevzdaně a komplikovaně (jako ostatně většinu svých výstupů), ale diváky si získává svými vysokými skoky s pružně měkkými dopady, dlouhými liniemi pevných póz hodných pravého danseur noble i čistými piruetami. Taneční plocha zhuštěného grand pas sluší i Yui Kyotani, jejíž svrchovanost má konečně být kde ukázána, i když nesmělost v některých zvedačkách dokazuje krátkou známost snoubenců (či únavu z předchozího dne premiéry).

Role profesionální tanečnice Nikie je ztvárněna s noblesou a elegancí, a to jak po technické, tak herecké stránce. Její smrt sice nešokuje a nedojme, ale ladnost, krása a křehkost, které se v provedení Émily-Joy Smith snoubily s jistotou špičkové techniky, stačila. Nicméně překvapením svatebního veselí pro mě byla práce sborů. Je znát, že soubor poznal tvrdou ruku, a na sborové výstupy, dokonce i pánské (!) byla radost pohledět. Výtečný byl i šálový pas de huit dam bez špiček ve druhém obraze. Zjednodušené krokové sekvence ve prospěch synchronu a precizního provedení dodaly celému baletu punc profesionality, který je u těchto titulů vyžadován – bez ohledu na lokalitu, personální skladbu či existenční situaci souboru.

Druhá polovina nás v kouři opia zavádí do království stínů a opírá se o citace Petipovy choreografie. Opět je sledem kompromisů a zkratek, ale na to, že „tančí všechno, co nohy má“, jsou dívky opět skvěle sladěné, zorganizované a soustředěné. Vrstvení hudebního podkladu v nástupu pouhých 16 tanečnic, tedy poloviny zamýšleného počtu, pomáhá i dobře připravená scéna Aleše Valáška, která opticky člení prostor, aniž by mu ubírala na lehkosti a variabilitě v jednotlivých obrazech.

Krajková železná konstrukce s prvky orientalismu funguje dobře v chrámu i paláci, kde přidává přírodní motivy nebo násobí ornamenty vyšité na kostýmech, ale i v obraze Království stínů, kde struktura odráží polopropustnost světla, a přitom působí lehce. Světelný design (Martin Špetlík) byl plně funkční, přesto nemusel být tak opatrný, téma nabízí mnoho inspirace. Zato kostýmy zvláště v první části zavoněly všehochutí asijského tržiště a upomněly spíše na laciný orientalismus v době vzniku libreta.

Sbor hýří barvami i kombinacemi, od fialových kalhotových kostýmů, přes splývavé tylové sukně teplých odstínů až k rozverným oranžovo-zeleným károvaným tutu v pas de quatre. Spočteme-li hlavy olomouckého baletu, musí mít v zákulisí garderoba opravdu napilno. Škoda pak, když se dvě hlavní ženské role Nikia a Gamzatti ve druhém obraze, tedy při jejich prvním setkání na scéně, kombinací červeno-oranžových tónů náprsenky a dlouhé sukně z dálky mnoho neliší.  

Jednotlivé variace Stínů, založené na technické vytříbenosti poloprůsvitných víl, ovšem prozrazují v kontrastu s vybroušenými pas de deux přirozené slabiny olomouckého baletu – nedostatek sólistek a nervozitu demi-sól. Marně hledají sebejistotu u dirigentského pultu Petra Šumníka. Na rozdíl od prvního aktu, který byl v pravém slova smyslu koncertem harmonie zvuku i dynamiky, se jim nedokáže strefit pod nohy.

Nepřesvědčivý ballet blanc zároveň ale také naznačuje cestu, příležitosti a motivaci celému souboru a možnost poprat se s vlastními limity, což je jistě pro jeho budoucnost zdravé a žádoucí. Inscenace každopádně celkově velmi chytře vyzdvihuje přednosti ústředního páru, a tak může divák s padající oponou zůstat uklidněn a uspokojen. Bajadéra se v Olomouci nejen provedla, ale i povedla. Souboru nezbývá než popřát více sebevědomí a chuť do další práce a nové éry, která jej s Michalem Štípou čeká.

Psáno z druhé premiéry 23. března 2019, Moravské divadlo Olomouc.

Bajadéra
Choreografie a režie: Michal Štípa (podle Maria Petipy)
Hudební nastudování: Petr Šumník
Scéna a kostýmy: Aleš Valášek
Světelný design: Martin Špetlík
Premiéra: 22. 3. 2019

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Fotogalerie

Bajadéra. Foto: Moravské divadlo Olomouc.

Bajadéra. Foto: Moravské divadlo Olomouc.

Bajadéra. Foto: Moravské divadlo Olomouc.

Bajadéra. Foto: Moravské divadlo Olomouc.

Bajadéra. Foto: Moravské divadlo Olomouc.

Bajadéra. Foto: Moravské divadlo Olomouc.

Bajadéra. Foto: Moravské divadlo Olomouc.

Bajadéra. Foto: Moravské divadlo Olomouc.

Bajadéra. Foto: Moravské divadlo Olomouc.

Bajadéra. Foto: Moravské divadlo Olomouc.

Bajadéra. Foto: Moravské divadlo Olomouc.

Bajadéra. Foto: Moravské divadlo Olomouc.

Bajadéra. Foto: Moravské divadlo Olomouc.

Bajadéra. Foto: Moravské divadlo Olomouc.

Bajadéra. Foto: Moravské divadlo Olomouc.

Bajadéra. Foto: Moravské divadlo Olomouc.

Bajadéra. Foto: Moravské divadlo Olomouc.

Bajadéra. Foto: Moravské divadlo Olomouc.

Témata článku

Aleš ValášekBajadéraBaletÉmily-Joy SmithGuido SarnoLudwig MinkusMichal ŠtípaYui Kyotani

Moravské divadlo Olomouc

Tanec