Black Dress – Když šaty (ne)dělají člověka

Black Dress (Becka McFadden). Foto: Michaela Škvrňáková.

Vlastní performanci předchází jakési intro v zadní části prostoru. Diváci ve stoje zhlédnou černobílou videoprojekci seriózně přednášejícího muže. Vypráví, o čem následná performance bude a o čem nebude. Celý výjev působí humorně, v zásadě jde o satiru, neboť anglickou přednášku živě překládá do češtiny performerka cíleně intelektuálními, ale významově vágně zvolenými termíny a hyperbolicky staví jednu floskuli za druhou. Během ‚přednášky‘ se zúčastnění mohou pohybovat po prostoru, který je naaranžován jako pseudo-výstava: na zdech jsou zavěšené queer citáty, pohlednice a fotografie, na stolech rozmístěné knihy jako Toyenina Snící rebelka, Love letters od Virginie Woolf, Glitch Feminism od Legacy Russella, Queer Sex od Juna Rocheho, Nonbinary: Memoirs of gender and identity od Micaha Rajunova nebo Life isn't binary (Alex Iantaffi, Meg-John Barker). Tyto a další naučné knihy o genderu a identitě obklopují, ba dokonce zavalují diváka.

Po tomto asi desetiminutovém úvodu se diváci usazují v přední části, kde se odehrává vlastní inscenace ve formě performance-lecture, tedy jakési fúze divadla a přednášky. Na hranici osobního a politického se nám Becka McFadden snaží rozšířit hranice toho, jak přemýšlíme o naší identitě.

Osobním prvkem v inscenaci se stává samotný černý oděv. Performerka si dle svých slov kvůli představení žádné nové šaty nekupovala, tedy všechny, které v inscenaci využívá, už měla ve svém šatníku předtím. Na jevišti se odehrává hybridní módní přehlídka doprovázená tancem spolu s myšlenkově koherentním teoretickým výkladem. Aktérka na sebe obléká jedny šaty za druhými, představuje divákům jejich příběh a vypráví o příležitostech a lepších i horších zkušenostech, jež má s nimi spojené. Například jedny šaty měla na sobě na jisté společenské události, kde známá na její účet podotkla, že ji těhotenství sluší. Becka přitom těhotná nebyla (a zároveň – podle svých slov – nikdy do tohoto stavu přijít nechce). Šaty si poté do společnosti nikdy nevzala. O jiných šatech performerka zase prohlašuje, že je nosí, jen pokud jsou v přítomnosti lidé, kteří ji iritují. Svá slova přitom doplňuje dráždivými, trhavými, afektovanými pohyby – takže šaty na jejím těle vystupují jako samostatný animovaný kus. Symboliku dalších kusů též demonstruje prostřednictvím tanečních sól, přičemž pokaždé využívá jiného druhu a způsobu pohybu adekvátního povaze probíraného tématu – rotaci, jógové pozice, valivý a smykový pohyb, balanční prvky, piruety, pomalu předváděné baletní pózy kombinované s prvky contemporary. Vše provádí s elegancí, noblesou a sebejistotou oděvní přehlídce vlastní. Prezentaci doplňuje hudebním podkresem – populárními písněmi, ambientní hudbou i soundtracky – a instagramovými příspěvky promítanými ve videoprojekcích. Politické názory prezentuje prostřednictvím citací z odborných článků a queer teorií výše zmíněných erudovaných autorů.

Inscenace se nesnaží o divadelní iluzi. Performerka drží sama pevně v rukou veškeré dění na scéně – tanec, akci, mluvené i promítané slovo včetně technické stránky. V zábavně-poučné formě hybridní přednášky se ovlivňují jazyky choreografie, textu, vizuálního i zvukového materiálu. Tato intermediální kombinace je tu proto, aby do popředí postavila a argumentačně podpořila téma osvobození identity ze zajetí oděvu.

Černá barva představuje univerzál i barvu neznáma. Ve svém citátu to podtrhuje historička umění Anna Hollander: „Barevně se oblékají ti, kdo oceňují třeskuté zdraví, živou společnost a jednoduché názory. Černá sluší těm, kdo zpochybňují všechny banality, drží se v ústraní, hodně dumají a zdají se nebezpeční, i když nic nedělají.“ Černé šaty zdůrazňují, formují i přetvářejí tělo. Kladou zároveň i větší důraz na koncentraci. Oděv, který by se na první pohled zdál adekvátní pro jednu společenskou příležitost a jedno pohlaví, najednou zpochybňuje zavedené představy o tom, jak naplňovat a číst gender. Černé šaty fungují multifunkčně a díky narativu, který ve spolupráci s pohybem rozvíjí, divák objevuje nové možnosti, jak přemýšlet o složitosti a mnohotvárnosti identit. Black Dress odhaluje, že zevnějšek nebinárních lidí se nemusí měnit, aby byli rozpoznatelní, ale že oděv může fungovat jako samostatný prvek nezávislý na člověku a pohlaví.

Po esteticky-taneční stránce je performance vybalancovaná a demonstruje baletní i contemporary prvky na technicky virtuózní úrovni. Akusticky profesionálně provedený je i fyzicky a myšlenkově náročný mluvený projev. Inscenace se vymyká nástrahám teatrálnosti a pokušení býti čistě tanečním vystoupením. Teoretické poznatky aktérka předvádí prakticky, neklade důraz na iluzi, uměřenost a uhlazenost. Dovoluje si naprosto se uvolnit a přijmout komplexitu svého těla, hlasu a celostního fyzického projevu. Performance je dojemná, vtipná i rebelská. Diváka rozesměje, donutí přemýšlet o tom, do jaké míry (ne)musí dodržovat určitý vzhled a soubor chování, aby byl čitelný v rámci své identity. V závěru měli diváci napsat na malé lístečky vlastní vnímání černých šatů. Většina z nich toho využila, následně se rozmístila po prostoru a ještě dalších dvacet minut živě diskutovala. Z performance Black Dress jsem odcházela s pocity potěšení, radosti a nově nabité inspirace.

Psáno z 1. reprízy 22. září 2022 v divadle Venuše ve Švehlovce

Black Dress
Koncept, performance: Becka McFadden
Dramaturgie, choreografie: Daniel Somerville
Asistent režie: Markéta Pščolková
Video / Video art: Mariia Reshetova
Překlad: Eva Ullrichová
Foto: Svetlana Lopato, Paul Wade
Technická spolupráce: Filip Obermajer
Produkce: Kateřina Kubíková, Michaela Kessler, Adriána Spišaková
Premiéra: 2. 5. 2022 v rámci festivalu Venušiny dny 2022