Kyliánovu rozjímání a reminiscencím předchází předmluva Michala Lázňovského, který původní francouzský text od Marie-Noël Rio vydaný v roce 2016 nakladatelstvím Les Éditions du Sonneur v Paříži přeložil. S Kyliánem ho pojí od dětství osobní vzpomínky, kdy se „ještě jako kluci cestou ze školy courali přes Kampu domů, hodili na zem tašky na rohu Vítězné a Všehrdky a kecali a kecali.“ Spolu také řešili překlad originálního titulu Bon qu´à ça, nepřeložitelnou slovní hříčku charakterizujícího člověka, který je dobrý jen na jednu věc. Kylián prý obratem vymyslel krásný český novotvar „budižkněčemu“. Typický projev Jiřího záliby v paradoxech a sebeironii, jak uvádí Lázňovský.   

Na setkání s Kyliánem taktéž vzpomíná bývalá ředitelka opery ve Štrasburku Marie-Noël Rio, která umělcovo vyznání u ní doma zaznamenala. V kapitole Tragikomedie života přibližuje situace, kdy pro sebe objevila Kyliánovy choreografie. „Nejdřív na mě zapůsobila především senzualita, smyslovost toho, co Jiří pro tanečníky vytváří a co dává vyniknout úchvatné a nevyčerpatelné kráse jejich těl,“ vyznává se autorka, která obdivuje humor a krásu Kyliánových děl skrývajících něco tragického.

Kromě toho spatřuji v Kyliánových choreografiích i jistý jemný opar tajemna, který přitahuje pozornost, budí zvědavost a jitří fantazii. Kyliánův způsob pohybového tvarování překvapuje proměnlivou dynamikou a tisíci nuancemi záchvěvů těl, která jsou základní substancí obrazů, v nichž tanec, světlo, prostor, kostýmy a scéna spolu s hudbou souzní v křehké, a přitom naléhavé, vyladěné divadelní harmonii. Pro plné „užití si“ dotčeného textu, z něhož jsem vybrala střípky, je dobré Kyliánovy balety znát – v nich beze slov promlouvá umělcův génius, který ovlivnil plejádu choreografů 21. století.

O tvorbě a životě

„Mám rád tu šedou zónu mezi bytím a nebytím, mezi světlem a stínem. Mám rád tu chvíli těsně před představením a těsně po něm. Protože je tu jakási předtucha, nějaké směřování k něčemu, co zatím existuje ve vaší fantazii. Všechno je v tu chvíli neobyčejně vzrušující a krásné.“

Kylián se zamýšlí nad životem, nad vztahem k rodné zemi, poodhaluje oponu, za níž se skrývá touha objevovat stále něco nového a tvořit. Fascinuje ho Samuel Beckett, zvláště dramatikova lakonická věta „Dělám, co mohu,“ vystihující schopnost správně odhadnout své možnosti.

„Pochopil jsem, že moje tělo není na potřebné úrovni a že lépe než svým vlastním tělem bych se mohl vyjadřovat prostřednictvím jiných těl. Uvědomil jsem si, že jiní dokážou ztělesnit moje sny lépe než já.“

V roce 1968 získal angažmá ve Stuttgartském baletu, kde vytvořil své první profesionální choreografie, které během hostování vidělo vedení Nizozemského tanečního divadla. Následovala nabídka na vytvoření baletu a o tři roky později získal post uměleckého ředitele NDT v Haagu. Zde vznikala díla, která proslavila holandský soubor, který za Kyliánova uměleckého vedení představoval pro tanečníky nejvyšší metu.

„Myslím, že na světě neexistuje žádná jiná kultura srovnatelná s kulturou australských Aboridžinců.“

Ve své tvorbě se vrátil i k původním kořenům tance. Sledoval tance a rituály domorodých kmenů, jimiž se inspiroval ve Stamping Ground. Podílel se na organizaci festivalu aboridžinského tance, zažil s domorodci silné okamžiky a velkou poctou bylo, když si s nimi zatančil.

„Myslím, že divadlo je spíš umění ubírat než přidávat.“

Své projekty začíná s množstvím nápadů, které později eliminuje, hledá „výborný koncentrát“. Je sám sobě kritikem, když hledá něco skutečně pravdivého a přehodnocuje prvotní nápady. Spolu s Williamem Faulknerem říká, že někdy je prostě nutné zabíjet své nejdražší.

„Profesionální život tanečníků není příliš dlouhý. Ale jsou i výjimky. Jednou takovou je moje dlouholetá partnerka Sabine Kupferberg.“

Mluví o Sabinině herectví a její „nakažlivé“ komediálnosti. Jejich vztah považuje za ojedinělý. Vnímá limity, které nám často napomáhají je překonávat a dále se vyvíjet. Tok času, který mění psychofyzickou konstituci Sabiny, zachytil Kylián ve fotografických studiích Free Fall. Snímal ji současně zepředu i zezadu, proto na záběrech cítíme pohyb. Pro ni a pro Gérarda Lemaitra, Alidu Chase a Niklase Eka založil NDT III – soubor, který se stal pro interprety po čtyřicítce „omlazujícím nábojem“.

„Co pro mě znamená život. Snad jakési vznášení?!“

Kylián se v Budižkněčemu na pětadvaceti stránkách zamýšlí nad tvorbou, tancem a životem. Dochází dle jeho slov k „neodpustitelnému klišé“, že vše, co kdy vytvořil, se točí okolo lásky a smrti. Mohu jen dodat, že tance, které ve víru s nimi vytvořil, jsou opojně krásné, neřku-li božské. Na mysli mi vytane kupříkladu Bella Figura, v níž tanečníci odkrývají pochybnosti o sobě samých a svém převtělování do dění na jevišti bez ohledu na to, jak se cítí. Na scéně jsou součástí dokonalé jevištní iluze, obrazů zachycujících jemné rozhraní mezi fantazií a skutečností, v nichž vyniká kontrast červených bohatých sukní a bledost ženských těl. Tanečnice držené partnery proplouvají těsně nad podlahou, jejich těla po ní sjíždí, aby posléze vylétla vzhůru..., „snad jakési vznášení“.

 

Budižkněčemu, Jiří Kylián. Z francouzského originálu Bon qu´à ça autorky Mari-Noël Rio přeložil Michal Lázňovský. Vydalo Národní divadlo 2019. 59 stran.