Cendrillon, Doctor Zhivago – Dva narativní balety na Dance Brno 100

Cendrillon, Doctor Zhivago – Dva narativní balety na Dance Brno 100

Cendrillon, Doctor Zhivago – Dva narativní balety na Dance Brno 100

Jeden z festivalových večerů přinesl balet Cendrillon (Popelka) v choreografickém zpracování Thierryho Malandaina. Tento známý příběh zná baletní historie v mnoha podáních spolu s hudbou Sergeje Prokofjeva. Každá země si tuto pohádku zpracovává po svém. Historicky prvním choreografem, který balet nastudoval, byl Rostislav Zacharov (1945). Známá je i verze Fredericka Ashtona, v níž sám tančil Macechu jako travesti roli. Rudolf Nurejev pojal Popelku jako dívku, která sní svůj hollywoodský sen. Magui Marin přidala pohled dětských očí, kdy se malé holčičce zdá o Popelce a všechny postavy mají podobu vycpaných loutek.  

Mezi snem a skutečností

Malandain hovoří o příběhu, který „chce přeměnit v úvahu o kariéře taneční hvězdy“. Při vší své snaze jsem však našla pouze příběh člověka, který prochází pochybnostmi, utrpením, nadějí, až konečně dosáhne díky své životní síle lásky a harmonie. Malandainovi se podařilo vytvořit choreografický text, když našel soulad mezi klasikou a modernou, historií a dneškem. Balet je střídavě jasný i temný.

Choreograf citlivě reagoval na Prokofjevovu hudbu včetně drobných groteskních harmonií. V ní je velký prostor pro Macechu a její dvě dcery v podání mužských tanečníků. Macecha s berlemi vypadá jako podivný pavouk. Využívá je k velkým skokům, manipuluje jimi všechny své dcery. Velmi nadšeně a s gustem cupitá na vysokých pološpičkách. Mezi vtipné scény patří i ta u baletní tyče, kde se sestry i Macecha připravují na ples. Jejich holé lebky, černé podkolenky a ženské vyzývavé šaty podtrhují naddimenzovanou choreografii plnou mimiky, přehnaných gest a komických situací.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Další plán tvoří snové scény, kdy Popelka nachází útěchu ve společnosti skřítků, kteří nabízí hravost, romantiku, ale i zvířecí plastiku těla. Všudypřítomná víla v podání Kristiny Ermolenok má neobyčejnou estetiku pohybu a zcela přirozeně ovládá dění na jevišti. Ve sborech nabízí Malandain nápaditou choreografii „odlidštěných“ jezdících stojanů s dámskými večerními šaty. Tento nápad jistě není ojedinělý, ale v tomto případě naprosto funkční. „Pohyblivé dámy“ dynamizují prostor a slouží jako podstatný scénografický prvek.

Popelce je vždycky problematický příběh ztraceného střevíčku, který se v tomto případě stává symbolem. Scénograf Jorge Gallaro zavěsil podél všech tří stěn kukátkového jeviště velké množství černých lodiček. Na začátku představení čistí popelka černé boty svého otce a díky střevíčku najde Princ svou vyvolenou. Kostýmy Jorge Gallarda v tónech studené šedé, bílé, černé a tělové barvy přinášejí sjednocující prvek. Tragické, komické a symbolické obrazy tvoří vizi, která se podle choreografa „vynořila z popela a magie“.

Představení se hraje bez přestávky, jednotlivé scény na sebe svižně navazují až do okamžiku, kdy Popelka uteče ze zámku. Cesta Prince a jeho společníků – koňů – po Španělsku a Blízkém východě ztrácí švih a choreografickou nápaditost.

Ústřední pár Popelky a Prince dostává největší prostor ve scéně prvního setkání a vzájemného okouzlení. Pas de deux plné jemných dotyků je intimní a pravdivé. Popelka Mily Schmidt je výborná tanečnice plná dívčí křehkosti, které však chybí hlubší výrazový prožitek. Princ Felipa Vieiry zaujme krásou skoku, čistotou techniky, ale i on se občas noří do příliš romantizujícího gesta. Závěr představení se vrací k jeho počátku. V symbolu kruhu se tanečníci i s Princem a Popelkou vrací k počátkům bytí. Záblesky ironie zachycuje poslední obraz idylicky polepšené Macechy a jejích dcer. Z této scény zcela organicky vyplyne závěrečná děkovačka.  

Pohybový gejzír

Slovinský národní balet Lublaň se v rámci festivalu představil celovečerním dramatickým titulem Doctor Zhivago (Doktor Živago) podle slavného románu ruského autora Borise Pasternaka. Román zachycuje klíčové okamžiky života titulního hrdiny Jurije Živaga, spojené s významnými společenskými událostmi v Rusku – ruskou revolucí a stávkami dělníků v roce 1905, první světovou válkou a událostmi v roce 1917. Pasternak v tomto výjimečně osobním a filosofickém příběhu zvažuje různé aspekty systému a dopad revoluce na lidi a jejich sociální devalvaci.

Vytvořit baletní adaptaci tohoto velkolepého románu je pro tvůrce velmi těžkým úkolem. Nemůže vykreslit všechny jeho osudy a peripetie. Pod „scénickou adaptací“ jsou podepsáni bratři Jiří a Otto Bubeníčkovi. Ti si z Pasternakova románu vybrali hlavní linku příběhu Jurije Živaga a jeho osudovou lásku k Laře, která se inscenací vine jako červená nit. Autorem choreografie je Jiří Bubeníček a jeho bratr Otto mu asistoval v choreografické tvorbě a vytvořil velmi zdařilou scénografii, která uvolňuje tanečníkům velký prostor a současně při použití drobných konkrétních reálných detailů – stěny, schody, stoly, židle, křesla, pohovky – dotváří reálnou dobovou atmosféru inscenace.

Bubeníčkův balet doprovází hlavně hudba Dmitrije Šostakoviče, slavného ruského skladatele a velké osobnosti hudebního světa 20. století. Jeho geniální hudbu doplňují další velkolepé skladby Sergeje Rachmaninova, Alfreda Schnittkeho, Peterise Vaskse a Nikolaje Mjaskovského. Hudební koláž je vytvořena mistrně a plně slouží zvolenému příběhu. To, že pro diváka připravili bratři Bubeníčkové skutečně velkolepé divadlo, dokazuje i přítomnost živého orchestru Filharmonie Brno, která je součástí scén odehrávajících se ve slavné restauraci Astoria. Pod taktovkou Živy Ploj Peršuh se tak spojil hutný a barevný zvuk orchestru, sólového klavíru i živého mužského sboru na počátku 2. dějství, který doplnil obraz zmaru a válečného vyčerpání. Domnívám se, že v druhé části představení už divák slyšel hudbu ze záznamu.

Příběh začíná smrtí matky malého Jurije a jeho dětstvím s vrstevnicí Tonjou, která se později stane Živagovou manželkou. Choreograf Jiří Bubeníček spojuje tyto dva světy – dětský a dospělý – výrazným pohybovým motivem prostupujícím představení. Další linku příběhu tvoří osudy Lary. Nápaditá je scéna krejčovské dílny a tanec švadlenek kolem šicích strojů. Když se rozhrne zadní opona a Lara spolu s bohatým gentlemanem Komarovským vchází do restaurace Astoria, je divák skutečně zaskočen a ohromen velkolepostí scény. V pozadí velký živý orchestr, třpyt, zábava a tanec. Jiří Bubeníček tady dokazuje vskutku choreografické mistrovství. Se sbory pracuje většinou v různých skupinách, často využívá kánonu, rozpracovává i detaily dalších plánů všech aktérů na jevišti. Scéna je doslova nabitá pohybem stejně jako hudba. Zábavu přerušují dělničtí revolucionáři s písní a živou harmonikou a Paša poněkud schematicky zažehne revoluci velkou rudou vlajkou.

Další velkou choreografickou plochu tvoří množství duetů různých nálad a vztahů hlavních hrdinů, které často postrádají smysl pro kontrast. V nich přináší Bubeníček velké množství pohybových nápadů, nevšední partnerskou práci a tanečnost všech. Snad nejzajímavější je duet Lary a Komarovského, kdy máte pocit, že rozumíte přesně jejich pohybovému dialogu, pokusům o sbližování, odmítání, dvoření, hrám lásky a následnému podlehnutí. Také momenty, které pracují s jednoduchými scénografickými prvky, jsou plné nápadů. Konkrétně trio Paši, Lary a Komarovského, který neustále narušuje jejich vztah snažící se najít souznění, nebo láskyplný kvartet kolem stolu mezi Jurijem, Tonjou, jejím otcem a malým synem je propojením všech čtyř bytostí společnou náklonností a souzněním.

Přesto se v představení vyskytují i sporné momenty týkající se dramaturgie díla, vystavění situací a zdůvodnění jednání některých postav. Například pokus o sebevraždu Lařiny matky kvůli Komarovskému je pro diváka nesrozumitelný, i když se choreograf snaží dotáhnout smysl pomocí rekvizity – flakonu s jedem? Milostné setkání Lary a Živaga ve válečném Lazaretu ústí do ztracena. Také závěrečné trio mezi Živagem, Larou a Komarovským neříká nic o nebezpečí, které Laře hrozí. Zlomený a zničený Živago odolává stále se opakujícím Lařiným objetím a posílá ji nezdůvodněně ke Komarovskému. Ústřední taneční pár Živaga (Lukas Zuschlag) a Lary (Tjaša Kmetec) je přesvědčivý a jeho psychologický vývoj, zrání a tragika příběhu strhující. Tančí bravurně a přidávají navíc své osobní charisma. Jiří Bubeníček vytvořil barvitý celovečerní balet, který se může pyšnit velkou choreografickou invencí. Zvláště práce se sbory a intimní duety mu zpravidla vycházejí. Pohybová charakteristika jednotlivých postav a dramaturgická výstavba příběhu však mohla být promyšlenější.  

Psáno z představení 3. června 2018, Brno – výstaviště, pavilon F.

Cendrillon
Hudba: Sergej Prokofjev
Choreografie: Thierry Malandain
Scéna a kostýmy: Jorge Gallardo
Světelný design: Jean-Claude Asquié
Premiéra: 7. 6. 2013
 

Doctor Zhivago
Choreografie: Jiří Bubeníček
Hudba: Dmitrij Šostakovič, Sergej Rachmaninov, Alfred Schnittke, Peteris Vasks, Nikolaj Mjaskovskij
Scénická adaptace: Jiří Bubeníček, Otto Bubeníček
Scéna, asistent choreografa: Otto Bubeníček
Kostýmy: Elsa Pavanel
Light design: Jaka Šimenc
Premiéra: 14. 4. 2015

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Hodnoceno 0x

Témata článku

Jiří BubeníčekThierry Malandain

Slovinský národní balet

Brno 100Brno výstaviště

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

prosinec 2019

Po Út St Čt So Ne
25
26
27
28
29
30
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23 24
25
26
27
28
29
30
31
1 2 3 4 5
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: