Cizinec jiskří i skřípe jako peprně blyštivé fragmenty z podsvětí

Inzerce

V předsálí i hledišti se vždy chvilkově, v zorném poli usazujících se diváků, objevovaly kostýmované čili na pohled od civilistů odlišné postavy. Postupně obsazovaly volná místa, z nichž následně prostupovaly řadami směrem k jevišti, kde proklouznutím zataženou oponou mizely. Nikterak již neobvyklý nástup zde naznačil nadále rozvíjený princip stírání konvenční propasti mezi aktéry a jejich pozorovateli. A smyslně tělesný prolog Tara Tamury postávajícího v ženských šatech u koupelnové vany vnesl nádech neznáma či tajemna, ale i kabaretní lechtivosti.

Dalším ze stavebních prvků různorodě stylové mozaiky se pak jako stěžejní ukázala neukončenost již tak náznakových vztahů a dějů, nedořečenost čili střih v polovině pohybové věty, až úprk z rozehraných partií.  Podobně jako kdyby v diaprojektoru nahodile cvakaly rámečky s obrázky, tak působila řada různě dlouhých exponací poetických i obskurních výjevů. Z cirkusových disciplín se pozornosti kromě očekávané pozemní akrobacie dostalo akrobacii na šále, ekvilibristice na stálkách, manipulaci s kruhy, číslu s cyr wheel... Určitou disproporci k výřečnosti tělesných projevů pak vnášelo nahlas pronášené nebo reprodukované slovo, ve fantaskním světě příliš přímočaré a tím strhávající závoj potenciální divácky zaujaté interpretace.

Režie Firenzy Guidi se zaměřila na tělesnou dimenzi performera, jehož živelnými výkony na průsečíku současného tance, fyzického divadla a nového cirkusu s podporou živé hudby (Kirill Yakovlev) zaplňovala prostor, průběžně vymezovaný objekty, jakými byla pojízdná vana, zrcadlové bloky, lavice a židle, zeď ad. Významné místo v inscenační struktuře také zaujímalo scénografické řešení Petra Horníčka. Artisté využívali mříž – lešení rozdrobené do segmentů coby komůrek čili stěnu skýtající příležitosti pro prezentaci akrobatických dovedností, ale i z hlediska světelné kompozice pro vizuálně osvěžující akce v odlišné perspektivě.

Mnohem náročnější rovinu pro hledání významu a také pro samotnou manipulaci tvořily variabilní konstrukce z jedné strany se zrcadlovými panely a z druhé polopropustnými tkaninami, s platformami pro pohyb, významně také plochou k projekcím. Pohyblivé kóje, ať v plném osazení nebo obnažené jako rámy, doslova krájely jeviště, tu v představách na chodby, výkladní skříně vykřičené uličky, stezku nočních můr, večírek v klubu, hotelový pokoj, parapet výškové budovy, stránky lifestylového časopisu… V tomto ohledu dozajista každý z přítomných viděl vlastní fantazií psaný příběh.

Neměnná byla mechaničnost nástupů a přestaveb, občas velmi zdlouhavých, jako by si tvůrci zakládali na určité prvoplánovosti, s jakou byly jednotlivé, především fyzicko-objektové výstupy sázeny v čase a prostoru. Dramaturgii by pak nejspíš charakterizovala narativní diskontinuita, metaforicky přebíjení obrazu obrazem, jakási kompoziční volnost a rebelská svévolnost v řetězení autentických výpovědí (např. až existenciální přesah mladé ženy Ester Josefíny Vandasové na červené šále, svým zápalem stoupat a padat evokovala zápas sama se sebou, materiálem a ostatními) a nezřídka i přejatých klipů nebo inspirací (např. závěsná akrobacie Kristýny Stránské s dlouhou sukní zákonitě musela odkazovat k inscenaci Bianco NoFit State Circusu, a nejen k ní).Ve schematicky rozčleněné mapě surového a bizarního světa převládala i navzdory vzdušným disciplínám zemitost a nízkost. Ve vztahu k anotaci se následně vycizelovala otázka, zda je člověk cizincem všude tam, kam poprvé vstoupil, ale také zda svým vcházením do takto konkrétně divadelně uzpůsobené reality prostřednictvím rychlého střídání obrazů dostal možnost pohlédnout na skryté stránky osob a jejich „cizinců“, potažmo se zrcadlením dobrat až k sobě samému. A distancujeme se vědomě od toho, co je běžně skryté, pečlivě zaházené pravidly? Co je nám cizí? Vše, co se odlišuje, čemu nerozumíme, s čím nesouzníme? Řada sloves by dozajista mohla narůstat dále, stejně tak se na základě viděného zvětšovat otazník.

V retrospektivě Losers Cirque Company se temperamentní show Cizinec na asociativní vlně italského neorealismu objevila jako příslib návratu k fyzicky intenzivní podívané, které sice nemusí každý hovět, natož jí euforicky podlehnout, ale může, chce-li, ocenit vynaloženou energii účinkujících, na nichž je výsledný dojem z představení zcela závislý.

Psáno z představení dne 16. prosince 2024, divadlo BRAVO!, Praha.

Cizinec

Režie: Firenza Guidi
Scénografie: Petr Horníček
Performeři: Ester Josefina Vandasová, Michaela Kadlčíková, Kristýna Stránská, Petr Dlugoš, Petr Dvořák, Tomáš Vacek, Taro Tamura, Michal Pribylinec, Kirill Yakovlev
Kostýmy: Lucie Červíková
Hudba: Kirill Yakovlev
Text a zpěv k písni Alabama Sky: Michal Pribylinec
Light design: Michael Bláha
Zvuk: Karel Mařík

Produkce: United Arts & Co. z.s.
Premiéra 11. 12. 2024