Povědomí o fenoménu této diagnózy má dnes už snad každý. Ale ne každý přemýšlí o možnosti pojmout, ztvárnit a zpracovat ADHD v performanci. O to se pokusili Hůlová, Vrba, Havrda a Látalová. Kombinace čtyř různých druhů umění v jednom představení se v tomto případě vyplatila. Rozmanité a mnohdy roztříštěné podněty se stále držely linie korespondující s diagnózou poruchy a dokázaly ji vystihnout.
Nejvíce pozornosti na sebe strhávala tanečnice Látalová, což bylo dáno zejména tím, že se pohybovala středem pódia, zatímco další tři účinkující se zapojovali z okrajů scény, jako by ji uzavírali do čtverce – každý ze své strany, přičemž čtvrtou tvořilo plátno. Látalová mezi nimi zpočátku oscilovala od jednoho ke druhému, což mohlo divákům připomínat až nahodilé putování, svého času známé v podobě pohyblivého bodu na spořiči obrazovky počítače. Zájem publika, zpočátku soustředěný na tanečnici, se postupně přesouval a jeho pozornost se rozbíhala rozličnými směry, což přispívalo k tematickému zobrazení roztříštěného soustředění.
Látalová si po úvodním sólu sedla ke stolu umístěnému uprostřed scény a začala psát na papír. Zezadu ji kamerou snímal Pavel Havrda, přibližoval se k ní a publikum mohlo sledovat na plátno promítané velmi detailní záběry. I další filmové snímání se podobalo hyperfokusaci, tedy specifické poruše pozornosti, jakou zažívají osoby s ADHD. Spisovatelka Hůlová začala v ich-formě vyprávět příběh tanečnice. Následovaly také útržky ze životů ostatních účinkujících. Střídaly se autofikčně pojaté příběhy, vyjma spisovatelčina (což z díla dělá, dle anotace, pojetí „motofikční“ – označení, které sama Hůlová ozřejmuje slovy „vyprávím prostřednictvím hlasů ostatních protagonistů“).
