Cullberg Ballet aneb Ekmanova Studie zábavy

Cullberg Ballet aneb Ekmanova Studie zábavy

Cullberg Ballet aneb Ekmanova Studie zábavy

Nemožné se stalo skutečností a švédský soubor světového formátu Cullberg Ballet zavítal do Prahy, podruhé po dlouhých čtyřiceti třech letech. Poprvé totiž vystoupil v Praze v roce 1970, tři roky po svém založení choreografkou Birgit Cullbergovou, a ve Vinohradském divadle se tehdy představil s choreografiemi Adam a Eva od B. Cullbergové a Zelený stůl Kurta Joosse. Od té doby si tento soubor získal skutečně světové renomé, především díky působení jednoho z nejvýznamnějších choreografů současnosti a syna B. Cullbergové, Matse Eka, který vedl soubor mezi lety 1985 až 1993 a uvedl zde svá slavná díla jako Dům Bernardy Alby, Giselle a další. V roce 2013 ale do Prahy zavítal Cullberg Ballet s naprosto odlišným repertoárem, kterým naznačil současné směřování souboru. Na programu bylo dílo jediného choreografa, mladého švédského tvůrce Alexandra Ekmana.  Devětadvacetiletý Ekman má za sebou působení ve Švédském královském baletu a také v haagském souboru NDT 2, kde tančil v dílech Jiřího Kyliána, Hanse van Manena, Nacha Duata i Matse Eka. V posledních několika letech se začal věnovat vlastní choreografické tvorbě a již v roce 2006 byl označen kritiky za „talent, na který je třeba se zaměřit“. Jen pro soubor NDT 1 a NDT 2 vytvořil již celkem pět choreografií, z nichž poslední Maybe Two měla premiéru v dubnu tohoto roku a čeští diváci ji měli možnost shlédnout v rámci přenosů Balet v kině. Dále spolupracoval jako choreograf i se soubory Compañia National de la Danza, Cedar Lake Contemporary Dance, Královský Švédský balet, Ballet Bern, Goteborg Ballet či Norský národní balet. Především je ale nyní residenčním choreografem Cullberg Ballet, se kterým spolupracuje již od roku 2005. Kromě několika úspěšných choreografií vytvořil ve Stockholmu se členy souboru svůj první taneční film 40 M Under, tito tanečníci byli rovněž „objekty“ jeho tanečně-umělecké instalace v Muzeu moderního umění v roce 2008. Kritici vyzdvihují jeho pestrý a zajímavý taneční slovník, smysl pro humor a mnohostranný talent, jelikož kromě choreografie si často vytváří scénu a někdy i komponuje hudbu ke svým představením. Jeho díla jsou plná energie a rychlých změn, často používá mluvené slovo a „výpůjčky" z jiných divadelních a uměleckých žánrů. Přesně takové bylo i jeho první celovečerní dílo, Studie zábavy (premiéra 2010). Název ještě doplňuje přívlastek Ekmanův triptych, který přiléhavě charakterizuje povahu představení. To skutečně sestává ze tří částí: první polovina, přestávka a druhá polovina. Jedná se tedy spíš o několik děl na společné téma, než vyloženě o celovečerní choreografii v pravém slova smyslu. O tématu vypovídá již samotný název, Studie zábavy. Ekmana totiž fascinuje svět showbussinesu, televize, muzikálu a dalších forem lidské zábavy, uvažuje o jejich klišé, o hranici mezi uměním a zábavou. Během první poloviny se nahlas zamýšlí, ústy dvou hlavních postav, nad tím, co je to zábava, jak vytvořit scénu, aby fungovala, které výrazové prostředky lidi pobaví a které ne. Základem je vzbuzení úžasu, moment překvapení, hodně rychlé střídání obrazů. Touto částí provázejí dvě ženské postavy, jedna v roli konferenciéra v bílém smokingu a s vysokým cylindrem (původně hráno mužem), druhá ve strohém kostýmku a v jehlových podpadcích znározňovala scénaristku zábavného pořadu. Obě jsou na scéně již při příchodu diváků do hlediště, volně přicházejí a odcházejí, občas pronáší úlomky z monologů. Když se publikum usadí, rozpoutá se smršť slov, divokého tance varietního stylu, rytmické hudby a projekce. Je zde skutečně úplně všechno, co by mohlo pobavit či překvapit, ovšem náležitě přehnané, zparodizované a především doplněné neustávajícím komentářem o tom, jak by to mohlo či nemohlo být a hlavně jednou opakující se otázkou: „Co je to zábava“?. Sbor ve zlatých šatech, modrých sakách a parukách přebíhá po jevišti, vyhazuje nohama a třepe dlaněmi v jazzovém stylu. Na tvářích nesmí chybět široký americký úsměv doplněný výkřiky nadšení. V jedné chvíli dokonce všichni tanečníci sestoupí do hlediště a každý se postaví mezi diváky. Po chvíli se z reproduktorů ozvou domnělé myšlenky diváků ve všech možných jazycích. Jindy konferenciérka doslova přilétne nad diváky na vysokozdvižném rameni, několik minut se zde vznáší a téměř se dotýká jejich hlav. Vše je dovedené do extrému, ale přesto vtipné, především díky tomu neustálému komentáři. Čas první poloviny ubíhá neuvěřitelně rychle. O přestávce-nepřestávce se ale Ekmanovo dílo poněkud láme. Ve foyer divadla na publikum čekají hned dvě překvapení v podobě expozice živých tanečníků ve vitrínách na jedné straně a ukázka kontaktní improvizace komentované tanečním kritikem na straně druhé. Diváci se skleničkou v ruce korzují (či spíše se prodírají, prostor foyer Nové scény přece jenom není největší), sledují pohybující se „exempláře“ ve vitrínách a čtou si jejich popisky, „exempláře“ zase pozorují je, snaží se napodobovat jejich pohyby a někdy s diváky téměř komunikují. Na druhé straně se zase na improvizovaném pódiu zmítají tři tanečníci, jejichž každý pohyb komentuje přísný kritik s hmyzí hlavou a vše si zapisuje do psacího stroje. Touto částí se snad choreograf snažil poukázat na situaci tanečníka jako takového, na fakt, že je neustále pozorován a kritizován jinými. Z pohledu diváka to bylo sice zajímavé, ale ne vždy příjemné, úsměv začínal zamrzat na rtech. Po přestávce je již definitivně konec veškeré zábavy. Jakýsi pohled do zákulisí světa showbussinesu je v kontrastu s první částí ve výrazně pomalejším tempu. Během úvodní pasáže jsou téměř všichni tanečníci svlečeni pouze do spodního prádla a velice pomalými pohyby rozlepují baletizol, odnášejí rekvizity, svlékají si zbytky oblečení... Na tvářích jim přitom stále zůstal ten americký úsměv, který už ale působí spíš jako grimasa, neupřímná maska. Jedině dva tanečníci vpředu mají skutečné masky (obličej Kena od Barbíny) a zmítají se ve zběsilém tanci na místě, jako by se zasekli v předešlé části a nemohli „vypnout“. Celou tuto dlouhou pasáž doplnila pouze monotónní hudba ze starého rádia. Slow motion sboru v pozadí je v zajímavém vizuálním kontrastu k přehnanému tempu dvou sólistů, celá tato scéna působí ubíjejícím dojmem. Po ostrém střihu hudby a světla následuje další obraz, kdy po sobě tanečníci házejí (umělá) rajčata. Choreografie pokračuje dále psychadelickým zmítáním celého souboru ve skupině i v párech,  proběhne několik dalších ostrých změn obrazů a nakonec dojde i na nahotu všech tanečníků. Scénografie druhé poloviny byla velice odlišná od té první: v „zábavné“ části bylo hlavním scénografickým prvkem několik bílých řasených závěsů, mezi nimiž se tanečníci objevovali a zase mizeli a na ně se promítala projekce. Vše bylo úhledné a scéna jinak prázdná. V druhé části již zbyl pouze jediný závěs, další byly spadané, na jevišti byl dlouhý stůl, pár židlí, spoustu papírů a další předměty, které dohromady s po scéně „poházenými“ tanečníky tvořily dojem zákulisního nepořádku. U stolu seděla po celou dobu téměř nehnutě zničená scénáristka s rozmazaným make-upem. Celé dílo skončilo úplným vyčerpáním. Poslední tanečník, zcela nahý, se přeplazil do zákulisí přes celou scénu a opona se zavřela. Ekmanův triptych Studie zábavy je rozhodně představení extrémů. Nechce jen pobavit, ale i provokovat. V první části zparodoval celkem vtipným způsobem svět showbussinesu, ale i postupy současného tance, neustále byl v dialogu s divákem, stále na hranici vážna a nevážna. Otázkou zůstává, zda i druhá část byla pouze parodií na vážná až depresivní díla, která jsou často k vidění na různých scénách tanečního umění, a nebo zda je to choreografovo skutečné tvůrčí já. Pokud by celé dílo bylo parodií, byl by tím vysvětlen ne zrovna zajímavý či originální taneční slovník, který byl v první polovině velmi zjednodušenou verzí show dance a divokou taneční improvizací v části druhé. Ekman má rozhodně tvůrčí potenciál a překypuje zajímavými inscenačními nápady, překvapivými změnami scén, výraznou estetikou a smyslem pro vtip a situaci. Jen tanečně bylo toto dílo sice velmi eklektické, ovšem nepříliš ohromující. V každém případě byla možnost shlédnout naživo slavný Cullbert Ballet pro českého diváka velkým zážitkem a tento počin byl pro český tanec rozhodně přínosem. Snad se hostování podobně významých souborů na Nové scéně stane pravidelnou událostí. Psáno z představení 3. června 2013 na Nové scéně Ekmanův triptych: Studie zábavy
Choreografie, scéna, scénář: Alexander Ekman
Kostýmy: Bregje van Balen
Světelný design: Mikael Sylvest
Video: Elias Benxon
Asistent choreografie: Thomas Zamolo
Umělecký poradce: Ayman Harper
Hudba: Koláž (Rjd2, Corelli, Matmos, Rodgers atd.)

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

květen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: