Cullberg ve Švédsku boří hranice mezi diváky a tvůrci. Jeho Guerrilla si bezostyšně podmaňuje ty, co se nebojí zapojit
Mezinárodní taneční soubor Cullberg uvedl začátkem března ve spolupráci s brazilským choreografem Renanem Martinsem premiéru performance Guerrilla. Na své partnerské scéně ve stockholmském kulturním centru díky ní vytvořil prostor pro stírání rozdílů mezi umělci a publikem. Nová inscenace, názvem odkazující na nekonvenční přístup i bojovou dynamiku, stojí především na intenzivní interakci a sdíleném prožitku. Kdyby se do ní však nezapojili diváci, postrádala by hlubší smysl.
Guerilla. Cullberg. Foto: Carl Thorborg.
Už při vstupu do sálu v třetím patře stockholmského Kulturhuset Stadsteatern nic neprobíhalo podle zaběhnutých konvencí – diváci nebyli vyzváni k usazení ani prostému pozorování scény, nýbrž k jejímu zaplnění. Tanečníci a tanečnice v barevných kostýmech je provedli po prostoru, mluvili na ně, dotýkali se jich a vyzývali k pohybu. Došlo tak k prvotnímu napojení, na němž Renan Martins, dříve tvořící i v Česku se skupinou ME-SA (recenze zde), dále stavěl. Z hemžení příchozích se pomalu formovaly pohyblivé lidské obrazce, které postupně zaplnily celou scénu od jejího středu až po malé tribuny a židle na okrajích. To celé doprovodila uklidňující hudba a tlumený hlas DJe CHEZA, jenž diváky Guerrilly vítal a opakoval věty jako: „Jak by to vypadalo z jiné perspektivy? Viděli jste tuto osobu už dříve? A záleží na tom?“
Totální splynutí
Pozvolný, zhruba dvacetiminutový úvod se tvůrcům vyplatil. Právě díky němu bylo v sále až do konce večera cítit silné napojení, soustředěnost i zvědavost, ale především vzájemná prostupnost mezi publikem a performery. Téměř meditační atmosféra se pak během pár chytře vygradovaných okamžiků proměnila v jednu velkou party, a právě v tu chvíli začala performance opravdu dávat smysl. Došlo totiž k totálnímu propojení, kdy performery od diváků odlišovaly maximálně neonové prvky jejich kostýmů či o něco výraznější pohyb a ponoukání ostatních k účasti. Nebyl ale důvod tyto dvě skupiny vnímat odděleně, performanci v tu chvíli tvořili všichni. Kdo se do té doby nenechal vtáhnout do dění „na parketě“, dost možná Guerrillu protrpěl pozorováním zvláštně skotačících individuí. Kdo se ale zapojil, docela jistě po zbytek večera splynul v kolektivním rytmu.
Společný tanec na elektronickou hudbu se stal prvním vrcholem večera, jenž tanečníci skvěle využili k nakumulování energie do dalších pasáží. Propojení performance a rave party se sice na scéně neobjevuje poprvé – u nás s tímto trendem pracuje třeba projekt Temporary Collective (recenze zde) –, švédská Guerrilla ale potvrdila, že formát má stále co nabídnout. Jakmile pak její rave strhl většinu diváků ochotných se zapojit, performeři rychle rozehnali dav do stran a plynule navázali choreografií. Ta jako by vznikala až na místě, přestože bylo jasné, že je pečlivě připravená a předem promyšlená. Tanečníci ji zprvu prezentovali docela lehkovážně, místy šlo spíše o společné vyšlapávání kroků a synergické houpání se do rytmu.
Zatímco v úvodu Guerrilly se vycházelo spíše z kontaktní improvizace, po vygradování už bylo jasné, že za choreografií stojí pevná ruka. Tanečníci začali migrovat po scéně mezi synchronními skupinami, k tanci přidávali výkřiky a navyšovali intenzitu svého pohybu. I když se ale pozornost poprvé obrátila pouze na ně, neztráceli kontakt s diváky. Naopak ho ještě prohloubili, když skupinu volně rozpustili a opět se spojili s publikem. Účastníci pak ve dvou chumlech naproti sobě vyšlapávali rytmus, pomalu se posouvali po okraji scény a jako magnety k sobě přitahovali další přešlapující. Střed prostoru se tak zcela vyprázdnil, jako by chtěli tvůrci připomenout, že v Guerrille je koneckonců nejdůležitější to, kde je divák.
Rozpoutání boje
Zhruba v půlce Cullberg na chvíli zpomalil a změnil dynamiku. Prostřední pasáž poté už neplynula tak hladce a přinesla i momenty náročné na udržení pozornosti, kdy nebylo jasné, kam performance směřuje. Umělci v této části upustili od stoprocentního napojení na publikum jako celek a na chvíli změnili strategii. Australský performer Harrison Eliott se najednou ujal role moderátora, vybral z publika ženu a muže, dva dobrovolníky, které aktéři následně využili k rozpoutání boje na scéně.
Vše přitom začalo Eliottovým nečekaným dotazem, které oči ženě z publika momentálně nejvíce chybí, a po krátkém naladění na její slovní odpověď se sál opět rozpohyboval. Tanečníci se zformovali do dvou táborů manipulujících s dvěma dobrovolníky po scéně, zatímco ti se stále snažili hledět si navzájem do očí a stát k sobě čelem. Tak započal konflikt podpořený gradující hudbou a doprovozený skřeky tanečníků. Oba účastníci z publika během něj zmizeli ze scény a soubor poté rozehrál dramatickou bojovou scénu sám.
Od dojemného popisu očí, který před krátkou chvíli zazněl, se tak sál velmi rychle přenesl do kontrolovaného chaosu připomínajícího dramatické válečné scénáře. Zmatek zastavil až záhadný muž v růžové masce, který doprostřed scény přinesl tašku s kostýmy a pitím. Tanečníci tak získali čas na vydechnutí, uprostřed sálu se převlékli do ještě výraznějších barev nebo si přioblékli nové vrstvy a do rukou si vzali dřevěné paličky k vyťukávání bojových rytmů. Důvod k převlečení, zvlášť když se nové outfity držely původního stylu, nebyl zcela jasný.
Před i po obměně však kostýmy od Suelem de Oliveira da Silvy tvořily důležitou složku performance. Syté barvy a reflexní detaily poutaly pozornost, aniž by působily příliš divoce. Volné střihy podporovaly dynamiku pohybu a vynikaly mezi nimi sukně, které vkusně a přirozeně oblékli i muži. Nepůsobily tak jako nástroj k demonstrativnímu bourání genderových stereotypů, ale spíše jako příjemný důkaz toho, že v tomto tvůrčím prostoru už není moc co bourat.
Euforické finále
Nejintenzivnější pohlcení přinesla poslední, ještě energičtější a choreograficky jasnější část. Právě ta se stala druhým vrcholem večera – tentokrát bez přímého zapojení diváků, ale zato s maximálním fyzickým nasazením tanečníků a precizní dynamikou, která umocnila dravé napětí Guerrilly. Závěrečné sekvence připomínaly rituální tance a nesly prvky karnevalové euforie, kde se bojová energie mísí s oslavou pohybu a hudby. Martins tak při tvorbě nepochybně čerpal i ze svých brazilských kořenů, a právě to přineslo silné momenty, kdy si nešlo nevšímat publika rámujícího scénu, které euforická atmosféra a hlasitá hudba také strhla. Zatímco někteří diváci finále Guerrilly pozorovali klidně, usazení na zemi či židlích, mnozí se neostýchali rozhoupat nebo roztančit do rytmu, konsternovaně, a hlavně zúčastněně pozorovat závěrečnou gradaci. Té přitom napomohly skladby švédského hudebníka Olofa Dreijera a jejich živé mixování na scéně.
Premiérový večer ve mně zanechal dojem, že tvůrci skutečně a v tom nejlepším slova smyslu ovládli své publikum. Po celou dobu s ním dokázali rozvíjet energetické napojení a zároveň jej fyzicky zapojovat na scéně. Bylo přitom zřejmé, že takto funkční interakce by nevznikla bez ochoty diváků se tvůrcům také otevřít. Ačkoliv byly taneční výkony v Guerille působivé, přistoupení většiny publika na neotřelou hru performerů bylo důležitější. Na scéně se díky tomu totiž odehrály velmi přirozené pohybové, dotekové i slovní interakce, a právě ty celé dílo ukotvily v jeho autentičnosti a sympatické bezostyšnosti.
Psáno z premiéry 6. března 2025, Kulturhuset Stadsteatern, Stockholm.
Guerrilla
Choreografie: Renan Martins
Hudba: Olof Dreijer
Kostýmy: Suelem de Oliveira da Silva
Světelný design: Christoffer Lloyd
Dramaturgie: Ana Rocha
Live DJ: Maele „CHEZA“ Sabuni
