Cullberg Ballet představil nový program plný kontrastů

2. 11. 2014 recenze

Autor: Petra Dotlačilová

Cullberg Ballet, jeden z předních švédských tanečních souborů, založený v roce 1967 známou choreografkou Birgit Cullberg a později veden jejím synem Matsem Ekem, uvedl na podzim 2014 premiéru nové inscenace s názvem Works. První premiéra se odehrála 11. října v severošvédském Umeå, jež je letos Evropským hlavním městem kultury, od 16. října potom soubor zahájil sérii představení ve stockholmském Dansens Hus. Nová inscenace sestává ze dvou choreografií, jedná se tedy o tzv. double bill, a jak napovídá velmi obecný název Works, tato dvě díla spolu nemají skutečně nic společného. Ani tištěný program nepředstíral byť jen mizivou spojitost mezi prvním a druhým kusem, o dramaturgickou jednotu večera tedy Cullberg Balletu evidentně vůbec nešlo. V jednom večeru se sešly choreografie tak odlišné, jak jen si to lze ve spektru současného tance představit. Autorkou prvního díla byla mladá švédská choreografka Stina Nybergová, která teprve nedávno dostudovala obor choreografie na Vysoké škole tance a cirkusu (DOCH) ve Stockholmu. Pro svůj projekt Tones & Bones si vybrala šest tanečníků a pustila se s nimi do výzkumu vztahu hudby a tance. Podřízenost pohybu

Tato choreografie byla uvedena jako work in progress již v srpnu v rámci projektu Parkteatern, který po dobu letních prázdnin uvádí ve venkovním divadle Vitabergsparku bezplatná představení divadla, tance, opery a také koncerty (letos zde například s úspěchem vystoupila, den po Cullberg Balletu, i česká skupina VerTeDance s představením Kolik váží vaše touha?). Již tehdy bylo jasné, že Tones & Bones nebude zrovna světoborná produkce, a ani následná téměř dvouměsíční práce na choreografii a její přenesení do divadelního prostoru na tomto faktu nic nezměnily. Šlo o experiment charakteristický pro studenty choreografického a pohybového výzkumu, zajímavý pro tvůrce a interprety, divácky ovšem těžko stravitelný. Choreografka se zabývala především problematikou hierarchie mezi hudbou a tancem, jak může být tato hierarchie vytvářena, ničena a znovu rekonstruována. Ze šesti tanečníků vytvořila „kapelu“, přestože nikdo z nich neuměl na nic hrát. V úvodu představení tedy interpreti nastoupili na scénu, každý se chopil nějakého hudebního nástroje (bicí, baskytara, klávesy, triangl, chrastítko a různá elektronická „udělátka“) nebo mikrofonu a začal „tvořit“. Jejich hudební produkce zřejmě nebyla zcela nahodilá, skladbou se to ovšem nazvat nedá. Základním principem bylo udržovat rytmus, jelikož se po několika minutách úvodního „koncertu“ tanečníci postupně začali přesouvat do prostoru a na daný rytmus se pohybovat. Když hudební nástroje opustil i poslední z interpretů, divadlem znělo už jen dunění jednotvárného rytmu. Ten vedl každý pohyb jednotlivých tanečníků, který zjevně vycházel z improvizace. Co úder, to změna pozice, směru, úrovně… když se dráhy dvou nebo tří tanečníků setkaly, nastala vzájemná interakce. Vzhledem k tomu, že tato setkání byla zcela náhodná, často vyústila do krkolomných a dost nepravděpodobných pozic, což občas vyvolalo rozpačitý smích v publiku. Pokud jde o hierarchii hudby a tance, nebo spíš rytmu a pohybu (jelikož ani o tanci zde nemůže být řeč), výsledkem je naprostá podřízenost pohybu. Tanečníci byli jednotvárným rytmem zcela ovládáni a ani v jedné chvíli se nepokusili o kreativnější práci s hudebním doprovodem. Vcelku monotónní běh představení příležitostně ozvláštnilo pouze použití fluorescentního světla, které zvýraznilo části kostýmů v reflexních barvách, nebo oslepující světlená palba do hlediště.

Absolutní stylizace V mnoha směrech bylo druhé dílo večera, 11^th Floor od Édouarda Locka, přesným opakem toho prvního. Choreograf Édouard Lock není žádným začátečníkem, ale naopak jedním z významných tvůrců světového tance 20. století, který stál u vzniku kanadského souboru La La La Human Steps a vytvořil choreografie pro soubory jako NDT, Les Grands Ballets Canadiens či balet pařížské Opery. Jeho choreografický slovník je charakteristický rychlým, téměř divokým pohybem a extrémními polohami, kombinovanými s náhlými záseky a výraznou gestikulací pažemi.
Při tvorbě 11^th Floor (11. patro) se Lock inspiroval tradicí filmu noir z padesátých let, jazzovou hudbou a tangem. Originální skladby Gavina Bryarse na jevišti živě přednesli čtyři hudebníci a hudba to byla nádherná.
Devět tanečníků v elegantních šatech se střídavě objevovalo na scéně a rozehrávalo krátké epizody z jednotlivých pokojů imaginárního 11. patra. Byly to příběhy zločinu z lásky a podivných vztahů plných nepříjemného napětí, převyprávěných ve zrychleném tempu hektické gestikulace. Ženy, oblečené v „malých černých“ s vysokým rozparkem a s lodičkami na nohou, zaujímaly při vstupu na scénu vždy stejný, vyzývavý postoj: mírně pokrčená kolena, jedna noha přednožená a opřená o špičku, lehce zakloněná záda a ruka opřená o bedra. Muži přicházeli rozhodným krokem a stavěli se do machistických póz s pažemi založenými na prsou. Po celou dobu představení se odehrával jakýsi tichý souboj mezi těmi nejsilnějšími stránkami dvou pohlaví: ženy byly svůdné, ale podlé, muži vystavovali hlavně svou fyzickou sílu – ženský princip ovšem převažoval, nejen z toho důvodu, že tanečnic bylo šest proti třem mužům.
Svými exaltovanými pohyby tanečníci připomínali postavy z jakéhosi temného komiksu či ze zrychleného starého filmu. Fyzicky náročný tanec obsahoval rozmáchlá gesta paží a malé ostré pohyby nohou připomínající argentinské tango, kombinované s vysokými výkopy a grands pliés; vše dohromady působilo dost agresivně, na neutrálních výrazech tanečníků ovšem nebylo nic znát. Pohyb byl také v přímém kontrastu ke klidně plynoucí hudbě, která měla někdy téměř meditativní charakter. K velmi výraznému prvku představení patřil světelný design, který (spolu s kostýmy a hudbou) vytvořil sofistikovanou a téměř tajemnou atmosféru: spočíval v jednoduchých kuželech světla mířených na jeviště ze zadního horního portálu. Kužely zaměřovaly pozornost diváka na jednotlivé aktéry: jak se příběhy postupně kumulovaly a prolínaly, tak i světelných kuželů na scéně přibývalo a světelný design se stával komplexnějším. Fakt, že byli tanečníci nasvíceni zezadu, vytvořil zajímavý dojem odosobnění a efekt černobílého filmu. Dílo 11^th Floor je choreografie konzistentní stylem a atmosférou, která zaujme nejen fascinujícím tancem a krásnou hudbou (obojí ve špičkové interpretaci), ale i vývojem situací udržujícím publikum v neustálém napětí. Na rozdíl od Stiny Nybergové Édouard Lock nic nenechává náhodě, jeho dílo je ve znamení absolutní stylizace – od kostýmů a světel, přes pohyb až po práci s hudbou. Díky tomu se mu podařilo vytvořit na jevišti svůj zvláštní svět, který diváka chtěj nechtěj vtáhne.
Nutno dodat, že švédské publikum vyjádřilo svůj postoj k nové premiéře zcela jasně: po první polovině večera následoval vlažný, téměř neslyšný potlesk, zatímco druhé dílo ukončily hlasité ovace. Psáno z představení 17. října 2014, Dansens Hus, Stockholm. Tones & Bones
Choreografie: Stina Nyberg
Scéna a světelný design: Chrisander Brun
Hudba: Rebecca Digby

11th Floor
Choreografie a světelný design: Édouard Lock
Scéna: Claude Goyette
Kostýmy: Ulrika van Gelder
Hudba: Gavin Bryars
Hudební interpretace: Adam Forkelid (klavír), Dan Berglund (kontrabas), Lisa Eriksson Långbacka (akordeon), Nils Berg (basklarinet)