


Při tvorbě 11th Floor (11. patro) se Lock inspiroval tradicí filmu noir z padesátých let, jazzovou hudbou a tangem. Originální skladby Gavina Bryarse na jevišti živě přednesli čtyři hudebníci a hudba to byla nádherná.
Devět tanečníků v elegantních šatech se střídavě objevovalo na scéně a rozehrávalo krátké epizody z jednotlivých pokojů imaginárního 11. patra. Byly to příběhy zločinu z lásky a podivných vztahů plných nepříjemného napětí, převyprávěných ve zrychleném tempu hektické gestikulace. Ženy, oblečené v „malých černých“ s vysokým rozparkem a s lodičkami na nohou, zaujímaly při vstupu na scénu vždy stejný, vyzývavý postoj: mírně pokrčená kolena, jedna noha přednožená a opřená o špičku, lehce zakloněná záda a ruka opřená o bedra. Muži přicházeli rozhodným krokem a stavěli se do machistických póz s pažemi založenými na prsou. Po celou dobu představení se odehrával jakýsi tichý souboj mezi těmi nejsilnějšími stránkami dvou pohlaví: ženy byly svůdné, ale podlé, muži vystavovali hlavně svou fyzickou sílu – ženský princip ovšem převažoval, nejen z toho důvodu, že tanečnic bylo šest proti třem mužům.
Svými exaltovanými pohyby tanečníci připomínali postavy z jakéhosi temného komiksu či ze zrychleného starého filmu. Fyzicky náročný tanec obsahoval rozmáchlá gesta paží a malé ostré pohyby nohou připomínající argentinské tango, kombinované s vysokými výkopy a grands pliés; vše dohromady působilo dost agresivně, na neutrálních výrazech tanečníků ovšem nebylo nic znát. Pohyb byl také v přímém kontrastu ke klidně plynoucí hudbě, která měla někdy téměř meditativní charakter. K velmi výraznému prvku představení patřil světelný design, který (spolu s kostýmy a hudbou) vytvořil sofistikovanou a téměř tajemnou atmosféru: spočíval v jednoduchých kuželech světla mířených na jeviště ze zadního horního portálu. Kužely zaměřovaly pozornost diváka na jednotlivé aktéry: jak se příběhy postupně kumulovaly a prolínaly, tak i světelných kuželů na scéně přibývalo a světelný design se stával komplexnějším. Fakt, že byli tanečníci nasvíceni zezadu, vytvořil zajímavý dojem odosobnění a efekt černobílého filmu. Dílo 11th Floor je choreografie konzistentní stylem a atmosférou, která zaujme nejen fascinujícím tancem a krásnou hudbou (obojí ve špičkové interpretaci), ale i vývojem situací udržujícím publikum v neustálém napětí. Na rozdíl od Stiny Nybergové Édouard Lock nic nenechává náhodě, jeho dílo je ve znamení absolutní stylizace – od kostýmů a světel, přes pohyb až po práci s hudbou. Díky tomu se mu podařilo vytvořit na jevišti svůj zvláštní svět, který diváka chtěj nechtěj vtáhne.
Nutno dodat, že švédské publikum vyjádřilo svůj postoj k nové premiéře zcela jasně: po první polovině večera následoval vlažný, téměř neslyšný potlesk, zatímco druhé dílo ukončily hlasité ovace. Psáno z představení 17. října 2014, Dansens Hus, Stockholm. Tones & Bones
Choreografie: Stina Nyberg
Scéna a světelný design: Chrisander Brun
Hudba: Rebecca Digby
11th Floor
Choreografie a světelný design: Édouard Lock
Scéna: Claude Goyette
Kostýmy: Ulrika van Gelder
Hudba: Gavin Bryars
Hudební interpretace: Adam Forkelid (klavír), Dan Berglund (kontrabas), Lisa Eriksson Långbacka (akordeon), Nils Berg (basklarinet)
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Jiří Vacek
Dobrý den, mám tu čest přihlásit se k tomu, že paní Miroslavu Pešíkovou, primabalerinu Národního divadla, znám osobně z…K výročí Miroslavy Pešíkové