Karolína Hejnová a Renan Martins. Foto: Vojta Brtnický.
Čtyři osamocení tanečníci (Soňa Ferienčíková, Karolína Hejnová, Renan Martins a Benjamin Pohlig) na holé, ztichlé scéně. Mávnutím proutku či působením nepochopitelné síly se jejich těla najednou prudce shluknou v jakýsi tvar. Zrychleně a nekompromisně do sebe narazí. Zkoumáme, zda to sami chtějí, nebo ne. Vyvolávají dojem, jako by se od jednoho tanečníka vší silou odtlačovali, zatímco ke druhému přitahovali. Styčné body se neustále proměňují. Působením protikladných sil se jejich uskupení dává do pohybu po prostoru, aby se pak z ničeho nic rozpadlo. Tanečníci stojí opět osamoceně a kontrolují se pohledem. Znovu k sobě a znovu od sebe. Neustále dokola se stejnou intenzitou. Občas se hlouček rozpadne na dvojice, občas je někdo vynesen do vzduchu. Jejich vysilující vzájemné působení se odráží se stále hlasitějším dechem a přenáší se na diváky. Ani nepostřehnete, že si při pohledu na tanečníky silně mačkáte vlastní dlaně.
Patřičný kontrast k dění na scéně vyvolají první jemné tóny na elektrickou kytaru, které začne vyluzovat po straně nenápadně sedící slovinský skladatel Gašper Piano. Ladná a něžná melodie se neodráží v prudkých a silových akcích tanečníků. Nicméně i tak dochází s přítomností hudby postupem času k drobné proměně. Osamocená těla se dostávají do táhlého napětí, které prodlužuje dobu, než se k sobě opět seskupí. I pohyby v hloučku získávají postupně na souladu. Uklidnění přináší závěr první části, kdy tanečníci vytvoří z těl jakýsi vláček, který donekonečna opisuje kruh. Mění se pouze to, kterou paží se vzájemně dotýkají. Jako by konečně našli uspokojení a souznění ve společném dotyku.
Jemnost vrcholící v extázi
Druhá část je věnována čistě akustické složce. Tanečníci sedí v setmělém koutě, zatímco Gašper Piano rozehrává postupně gradující strhující improvizaci, po níž vyzve pokynutím tanečníky, aby se znovu zapojili. Závěr melodicky navazuje na poklidný úvod, v pohybu jsou ale patrné změny. Tanečníci využívají více civilních gest, drží se za ruce, pokládají si ruce na ramena a hruď, jako by se naučili jemnosti a pochopili, po čem vlastně tak prahnou – po doteku. Hudba opět začne nabírat na obrátkách, akce tanečníků na intenzitě, vše rychleji, více do prostoru i do výšky. Závěr je žene do extatického běsnění, je vidět, že si ho užívají, sem tam úsměv na tváři a sem tam výkřik. V nejlepším se má přestat. Tentokráte to jsou tanečníci, kteří se z ničeho nic zastaví a úkosem naznačí kytaristovi, že už mají dost. Tma. Ticho.
Zdařilá studie lidského dotyku by zasloužila trochu prostřihat
Let me die in my footsteps je intenzivní studií lidského dotyku. Především v první části přináší neotřelé pohybové tvary, které tanečníci dokážou podat s přesvědčivým výkonem. Koncept díla je srozumitelný a jasný, jen by mu slušelo místy drobné zkrácení, neboť některé scény se zdají zbytečně zdlouhavé.
Bude zajímavé sledovat, jak se choreografie promění změnou interpretů. Obě premiéry odtančil sám choreograf Renan Martins, jeho partu se ujme tanečnice Martina Hajdyla Lacová, poměr mužské a ženské síly se tak promění z 2 : 2 na 1 : 3. Bude představení stále stejné? Nechme se překvapit.
Psáno z druhé premiéry 25. září 2015, Studio Alta.
Let me die in my footsteps
Choreografie: Renan Martins de Oliveira
Tvorba a tanec: Soňa Ferienčíková, Karolína Hejnová, Renan Martins de Oliveira (Martina Hajdyla Lacová) a Benjamin Pohlig
Hudba: Gašper Piano
Kostýmy: Victor Pérez Armero
Světelný design: Ints Plavnieks
Světová premiéra: 24. a 25. září 2015
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?