DEKKA KICK-OFF představil nadějné mladé choreografky. Generační výpověď ale v Distortion chybí

Inzerce

Tato detektivní linka, v tanečním díle poměrně netradiční, je v kombinaci s výtvarnou složkou historizující – vytváří mysticky pochmurnou atmosféru a přenáší děj předlohy zhruba do přelomu 19. a 20. století. Tanečníci jsou oblečení v černých kostýmech s malými, ale výraznými červenými detaily, jako je kravata, škraboška či pírko ve vlasech, které vzdáleně připomínají estetiku předválečných kabaretů. Vyšetřovatel v tvídovém saku a bekovce jako jediný netančící na jevišti bedlivě pozoruje a fotí detaily výjevů z různých stran. Tyto fotky se v reálném čase promítají na plátno v pozadí a rozšiřují divákům úhel pohledu.

Poměrně jasná a ucelená linka je však v PARALLAX rozložena na drobné fragmenty, které se různě promíchávají a posouvají v čase sem a tam. V průběhu představení diváci slyší z reproduktorů útržky básně, hlas je však často upraven efekty, nebo dokonce nesrozumitelně přetáčen.

Pohybově jde o nejoriginálnější z trojice choreografií. Autorka vychází z prvků současného tance, nezapře baletní kořeny a pohybem ilustruje různé momenty z předlohy, avšak tyto čitelné pohybové vzorce i vědomě rozbíjí. Zatímco chvílemi jsou pohyby tanečníků plynulé, jindy jednotlivé části jejich těl jakoby reagují se zpožděním, v rozporu s celkovou trajektorií pohybu, či dokonce pozpátku. Výsledkem je kontrast mezi výstupy s protékajícím pohybem a pasážemi, v nichž hrají prim nekontrolované impulsy, křečovité pohyby a tělesná dezorganizace. Toto skládání a rozkládání obrazů evokuje jakousi vnitřní disociaci, nestabilitu a fragmentárnost vědomí, což je v souladu s poetikou Havrana i tématem večera.

Skládání a rozkládání obrazů evokuje jakousi vnitřní disociaci, nestabilitu a fragmentárnost vědomí, což je v souladu s poetikou Havrana i tématem večera.

Co prozrazují oči
Mnohem abstraktněji a poetičtěji pak působí druhá uvedená choreografie 눈빛 Nun-bit Elišky Nevoralové. Korejský název by se dal přeložit jako „výraz v očích“, jinými slovy jako vše, co o lidech prozrazuje jejich pohled. Autorka ve své ukázce tedy zkoumá, jak lidé neverbálně komunikují a co pohled vypovídá o skutečném vnitřním stavu člověka.

Nevoralová tanečníky aranžuje jako jednolitý dav ve vizuálně působivých a dynamických pohybových výstupech. Nejčastěji tančí synchronně nebo v kánonu, v němž se pohybové fráze postupně přelévají mezi jednotlivými interprety a vytvářejí „vlnový“ efekt. Občas jeden z tanečníků zůstává vyčleněn ze skupiny ve světelném kuželu, aby své emoce a vnitřní stav sdílel pouze pohledem s diváky a skupinou interpretů na jevišti.

Autorka v choreografii zachycuje jak jednolitost masy, podtrženou uniformními kostýmy nevýrazné bleděmodré barvy, tak i skryté příběhy jedinců a dynamiku vztahů mezi člověkem a společností.

Hledání identity s mobily v ruce
Choreografie Over the Rainbow İpek Özgen se z trojice uvedených děl nejvíce přibližuje fyzickému divadlu a použitými prostředky současnému mladému divákovi. Ve srovnání s prvními dvěma choreografiemi je mnohem pomalejší a soustředěnější, autorka do jemných, takřka civilních pohybů vkládá i prvky herecké akce.

Choreografie vychází z běžných každodenních činností, jako je například převlékání. Pohyby a gesta jsou v ukázce vytrženy ze svého kontextu a předváděny opakovaně, čímž dávají prostor pro nový pohled a procítění všednosti. Všichni interpreti mají na sobě současné oděvy, avšak podivně překombinované a vrstvené, takže v sobě nesou obraz přítomnosti i jistou absurditu.

V ukázce je zpracován i motiv sebeprezentace a sebehodnocení. Interpreti si v přítmí pomocí mobilů nasvěcují různé části těla, zkoumají sami sebe či pózují na selfie. Toto hledání vlastní identity v bludišti vlastního nitra i digitální džungle se tak stává prvkem, který ze všech uvedených choreografií nejlépe komunikuje s mladými diváky a přináší vhled do dnešního bytí.

Projekt DEKKA KICK-OFF deklaruje při výběru účastníků a při konzultacích důraz na autenticitu a vyjádření umělecké vize, postoje a myšlenek současné mladé generace. V Distortion se představily tři dvacetiminutové choreografie, které mohou být solidním základem pro celovečerní kusy a zejména po pohybové stránce stojí za pozornost. Všechny autorky předvedly jiné přístupy k zastřešujícímu tématu i strukturování pohybu a je zřejmé, že se snažily zpřístupnit současný tanec i širšímu publiku, ať už pomocí známé předlohy, nebo čitelně zpracovaného motivu.

Na druhou stranu ani jedna z choreografií nepředstavila odvážnější experiment ani nedala nahlédnout do duše či názorů autorek, přestože právě to je záměrem projektu. Ono autentické mládí v ukázkách takřka není přítomné a kdo očekával generační výpověď nejmladších choreografů, přišel zřejmě zkrátka.

Psáno z premiéry 31. května 2026, ARCHA+.

Distortion
Hlavní koordinátor projektu, konzultant: Štěpán Pechar
Vedoucí konzultant: Patrik Čermák
Konzultant: Ondřej Vinklát
Tančí: Kama Bugala, David Horák, Kateřina Iliina, Barbora Karvánková, Alžběta Kohlová, Lucie Prausová, Barbora Rybářová, Klaudia Schneiderová, Klaudie Sojková, Amálie Špachtová
Light design: Lukáš Brinda
Scénografická spolupráce: Pavel Knolle

PARALLAX
Koncept, režie, choreografie: Alice Silná
Technické řešení a fotografie: Filip Šmelík
Hudba: Daša Horváthová / Navel Radiation
Kostýmy: Kateřina Šuchmanová

눈빛 Nun-bit
Koncept, choreografie: Eliška Nevoralová
Hudba: Marek Cimbál

Over the Rainbow
Choreografie & koncept: İpek Özgen
Hudba: Tarık Bülbül
Premiéra: 31. 5. 2026, ARCHA+