Tantehorse se v rámci projektu Děti U a následného Děti U: Fragmenty upraveného pro potřeby Paláce Akropolis snaží přispět k destigmatizaci péče o těžce nemocné a umírající děti. Multižánrový večer se skládá celkem ze sedmi uměleckých děl, která na sebe navazují a dohromady tvoří mozaiku o životě, péči a umění zůstat, když ostatní odcházejí. Nevolí přitom perspektivu trpícího dítěte, ale jeho blízkých a blízkých dotčené rodiny. Tento tón nastavuje v samém počátku večera filozofka Alice Koubová, která s Tantehorse spolupracuje opakovaně. Spolu s pohybovým pedagogem Kentem Sjöströmem zahajuje dvouhodinovou pouť netradičně v horním baru Paláce Akropolis performativní přednáškou Zůstat nezůstat.
Koubová zkraje upozorňuje na paradox, který zásadně postihuje rodiny se zkušeností s úmrtím dítěte. Zatímco ještě před 140 lety se s touto situací muselo vypořádat devět rodin z deseti, dnes se jedná díky moderní medicíně o okrajovou záležitost. To ale nutně znamená, že rodiny, kterým zemře dítě, se ocitají na okraji. Zůstávají samy, protože okolí neví, jak se k situaci postavit. Koubová se Sjöströmem představují pár, který se dozvěděl, že jejich přátelům dříve nebo později zemře dítě. Dialogem nás provází fází, kdy mají partneři pocit, že nejlepší bude se stáhnout a nechat rodině klid, až do bodu, kdy se rozhodnou zůstat a své přátele podpořit, i kdyby při tom měli dělat chyby. Dvojice během pár minut ukazuje, proč je důležité neodejít, i když by člověk nejraději utíkal pryč, a udává tak tón zbytku večera.
Stejně jako provázení v závěru života a truchlení jsou i Děti U putováním, a tak se diváctvo následně odebírá do hlavního sálu, kde čekají po dvojicích rozmístěné židle a na nich útlé knížky. Lidé, z nichž většina se dříve nepotkala, na sebe berou role sourozenců, rodičů a pečujících a navzájem si předčítají repliky, pravděpodobně sestavené z toho, co se tým Tantehorse dozvěděl během rozsáhlých rešerší od rodin, jichž se téma týká. Tato část s výstižným názvem Flip The Page neboli otoč stránku vás vtahuje do děje jako samotné aktéry, narušuje obvyklý divadelní distanc tím, že publikum propůjčuje „postavám“ svůj vlastní hlas.
Následuje taneční duet Andrey Opavské a Romana Zotova-Mikshina, který je jednou z emočně nejsilnějších částí večera. Oba performeři díky svým technickým i scénickým schopnostem naplno ukazují, v čem spočívá síla těla jako uměleckého a komunikačního nástroje. Mezi židlemi diváků rozesetými po sále rozehrávají partnerský příběh o tom, jak jeden druhému dokáže být oporou, i když už sám nemá sílu, a doslova vzít bolest protějšku na svá bedra. V dojemném duetu tanečníci jeden druhého nosí v náručí, na zádech, potácí se s ním na zemi. Nesnaží se předstírat lehkost, naopak naplno vnímáte tíhu obou těl, která mohou být metaforou pro tíhu emoční. Ani jeden z páru však ani v nejvypjatějších chvílích neodchází, což vnímavého diváka vrací k poselství úvodní performativní přednášky.
Taneční část uzavírá choreografie plná odkazů na standardní společenské tance. Dvojice zůstává za tichého reprodukovaného zpěvu v pevném objetí; už není potřeba, aby jeden táhl na bolavých zádech toho druhého, drží se navzájem, i když se nohy občas třesou. Jediné, co lze duetu vytknout, je chybějící práce s osvětlením, která by mohla tanci dodat úplně jiný rozměr. Ostré světlo, které zůstalo po participativním čtení nezměněné, dílu příliš nesvědčilo. V původně uvedené venkovní verzi atmosféru obstarala okolní louka. To pro prostory Paláce Akropolis, v němž bylo navíc za minulého režimu kompletně zlikvidováno hlediště, a tak se dnes hodí spíše pro hudební produkci, neplatí.
Oproti tomu ve čtvrté části hrála atmosféra dotvářená světlem prim. Potemnělé prostory baru v předsálí modelovaly světelné pásy umístěné na strop a drobné lampičky rozmístěné po podlaze. Realizační tým v této kapitole poskytl ke vstřebávání nelehkého tématu maximální pohodlí. S přidělenými sluchátky si lidé posedali na sedací pytle a zaposlouchali se do audioreportáže. V performativní procházce na tomto místě promlouvala do uší účastníků žena, která porodila dítě, o němž věděla, že nedlouho poté zemře. Pro verzi Děti U: Fragmenty se tvůrčí tým rozhodl pro více faktický, téměř až novinářský přístup. V reportáži promlouvá zdravotnický personál, kaplan či rodiče, zkrátka všichni ti, kteří mají s dětskou paliativou co do činění. Lékaři a lékařky mluví především o tom, jak se svůj obor snaží destigmatizovat a etablovat.
Jedná se o jedinou část, kde lze o dramaturgii večera polemizovat. Proč tvůrci zvolili místo výpovědi matky informačně nabitou reportáž, totiž není jasné. Možná se domnívali, že autentickou výpověď matky lépe zpracujete během chůze lesem, a zvolili tak více „přízemní“ vyprávění. Poznatky o dětské paliativě jsou však k nalezení i v českých médiích a uměleckému projektu by více slušela hmatatelná zkušenost pacientova rodiče (ač i v audioreportáži žena, která prožila úmrtí syna, vystupuje).
Původní výpověď ženy, která donosila a porodila dítě, jež brzy nato zemřelo, tvůrci rozkouskovali jako zvukový podkres pod umělecky zpracované záběry z podzimní performativní procházky – odtud název fragmenty. Tato část však není pro celkové vyznění komponovaného díla nezbytně nutná a výpověď matky by lépe vyzněla vcelku, jak tomu bylo v původní verzi. Navíc „fragmenty“ následují další filmové dílo, které pracuje s paralelou mezi lidským životem, životem velryb a oceánem, divák už trochu ztrácí pozornost a oba snímky začínají splývat.
Tečka za večerem je už ale opět dramaturgicky precizní. Celé putování uzavírá operní interpretace skladeb z cyklu Písně o mrtvých dětech / Kindertotenlieder Gustava Mahlera. Texty pochází z pera německého básníka Friedricha Rückerta, který se prostřednictvím poezie vyrovnával s tím, že dvě jeho děti zemřely na spálu. Diváci tak dostali prostor uplynulé dvě hodiny za doprovodu hudby zpracovat.
Projekt Děti U je na české scéně mimořádným počinem, který ukazuje, jak zásadně a silně může umění přispět k diskusi o celospolečenských problémech a destigmatizaci složitých témat. Z díla je patrné, jak pečlivá práce za ním stojí. Komplexita, s níž zejména tři hlavní tvůrkyně k problematice přistoupily, se mnohonásobně vyplatila.
Psáno z představení 19. května 2025 v Paláci Akropolis.
Děti U: Fragmenty
Kurátorky projektu: Markéta Vacovská, Miřenka Čechová, Kristýna Boháčová
Tanec: Andrea Opavská, Roman Zotov-Mikshin
Performativní přednáška Zůstat nezůstat
Koncept, režie, scénář, interpretace: Alice Koubová a Kent Sjöström
Spolupráce: Miřenka Čechová
Zvuk: Martin Hůla
Hlasová interpretace: Ondřej Bauer
Participativní čtení Flip The Page
Tvůrkyně: Ran Jiao, Mara Ingea
Překlad knihy: Sylva Ficová
Textová konzultace: Kristýna Boháčová, Markéta Vacovská
Produkce: Tantehorse, z. s.
Tisk: Art D – Grafický ateliér Černý, s. r. o.
Film Kde velryby plavou s otevřenými ústy, zpívám o vodní hladině
Tvůrci: Jindřiška Křivánková a Aleš Čermák
Fragment Plavu podél vln
Koncept a režie: Linda Dušková
Zvuk a skladba: Matěj Šenkyřík
Dramaturgická spolupráce a performerky: Johana Schmidtmajerová, Kristýna Boháčová
Scénografická spolupráce: Mara Ingea
