Drag jako (ne)bezpečné útočiště: Jak moc velká kontroverze je třeba ke svržení Olympu?
Co nás tak táhne ke všemu odlišnému? Je za tím „jen“ obyčejná lidská zvědavost, či tak trochu morbidní fascinace něčím, co nám ve srovnání s takzvanou normou připadá zvláštní, kontroverzní či tabu? Ať už je za tím cokoli, výsledek je stejný. Drag dnes stojí na prahu komercializace, zatímco v USA, rodišti nedávného seismického pohybu drag umělců směrem k mainstreamu, usiluje radikální pravice MAGA o opětovné a systematické utlačování. Protože vše odlišné, vše transgresivní je přece „nebezpečné“ a ohrožuje stabilitu modelu tradiční rodiny. Není to ale přesně naopak?
Fallen Olymp. Foto: Lucie Urban.
Chválit snahu a otevřeně podporovat neortodoxní proudy je nesmírně potřeba, a to především v době, kdy z děr opět vylézají ještě před nedávnem demokracií nahrazené ideologie. Revoluci je třeba živit. Ptám se tedy: je Fallen Olymp Martina Talagy, čerstvého držitele prestižní Ceny Thálie, a jeho uskupení PiNKBUS dostatečně „nebezpečný“ na to, aby zažehl revoluci? Pravděpodobně ne. Tvůrci by museli šlápnout na subversivní plyn daleko razantněji, aby v dnešní době zvedli ze židle kohokoli. Polonazí, a možná ani vyloženě nazí účinkující bez ohledu na genderovou identitu již v divadelním kontextu nevzbuzují zdaleka takový skandál. Nekorektní humor je nadměrným užíváním pro mnohé nenávratně zrelativizován. A nadávat ženě do „děvek“ je vedle každodenního slovníku dnešních žáků ZŠ spíš úsměvné.
Řecko důvěrně (ne)známé
Hana Polanská-Turečková ve své kritice představení Fallen Olymp (dostupná zde) označuje za „kontra-jazyk hegemonie“, v němž se „antické postavy vracejí jako symptomy současnosti, jako obrazy toho, co nás ničí, ale možná i toho, co nás může osvobodit“. Na tom bezpochyby něco je. Když už jsme ale u nabourávání systému, je příhodné se ptát, zda je paralela rozpadu řádu dnešního světa s řeckou polis (byť zdařile rozpracovaná) tak převratná, originální a současná? Když člověk pomyslí na zrod, vývoj a nevyhnutelný pád všech z dnešního pohledu dekadentních epoch v dějinách lidstva, po období volnosti vždy následuje období přitažení otěží. Jako by nám tedy dějiny neposkytly dostatek příležitostí k poučení se... Starořecký kontext si dnes díky množícím se popkulturním odkazům mnozí spojují s progresivní tolerancí ohledně genderové identifikace a sexuálních preferencí. Volba uskupení PiNKBUS zasadit dějství své epické estrády do údajně libertinské doby se tedy jeví spíš jako evidentní a do jisté míry logická, nikoli převratná, ani originální. A zároveň se mi nezdá, že by tím formou či sdělením kolektiv umělců úžasně různorodých identit překonal sám sebe či zabrouzdal do nějakých výrazných experimentů.
Koncepčních možností, které by zároveň šly „našroubovat“ na již řadu let fungující pražské sdružení queer umělců, se kromě božských řeckých zvrhlíků nabízí vícero. Proč tedy zrovna stereotypní Olymp? Možná kvůli povědomí tuzemských diváků o řeckých bájích a pověstech, možná kvůli geografickému rámci Evropy, a možná prostě jen tak. Ať už je za relativně bezpečnou režijní volbou cokoli, výsledný zážitek z camp estetiky jako „kritického nástroje queer a drag kultury“ (jak ji trefně charakterizuje Polanská-Turečková) je v kontextu relativně tradičního tanečně-divadelního obalu zážitek příliš bezpečný na to, aby způsobil pád současnému Olympu. A alespoň pro mě tím myšlenku ražení liberálních hodnot kvůli nešťastně nabaleným klišé spíš shazuje, než protežuje.
Otázkou ale je, jaký pak má smysl či cíl: spojovat, vzdělávat, nebo vzdorovat? Fallen Olymp možná vzdoruje málo, nicméně spojuje i vzdělává úspěšně.
Rodina má držet pohromadě
Vytváření pocitu bezpečí je přitom jedním z pilířů, na nichž představení stojí, konkrétně prostřednictvím rodiny coby bezpečného prostoru. V potemnělém panteonu před diváky na elevaci posedává či polehává rodina skutečně netradiční: osm těl bez zjevné shody v DNA, a přitom – údajně – velmi těsně propojených. V čem přesně, zůstává skryto pod povrchem. Vizuálně ani vyprávěním samotným jejich příbuznosti nic konkrétního nenasvědčuje. Jedná se nicméně o obraz významně navozující myšlenku „drag family“, ve své podstatě adoptivní rodinu, kde se umění předává z generace na generaci – ze zkušenější „matky“ na umělecky teprve dospívající „dceru“. O tenhle konkrétní odkaz tvůrcům možná nejde, nicméně reference starořeckých bohů jako dysfunkční rodinné jednotky nabízí trefný protiklad ke všemu, co k funkční drag family neodmyslitelně patří: nevynucená loajalita, výměna zkušeností, vzájemná podpora a pocit bezpečí. O tom se může mnoha pokrevně příbuzným jen zdát. A právě to je dost možná na podvratném poselství Fallen Olymp to nejcennější: že láska sebe i bližního je základ všeho, ať už pojem rodina definujeme jakkoli.
Na druhou stranu, tou nejkrásnější i nejzrádnější povahou lásky je to, že nosí růžové brýle. V případě Talagova eposu jsou to brýle sice stylové, ale dysfunkční. Pojem „divadelní instalace“, jak se v synopsi inscenace píše, zavání čímsi statickým, nerelevantním. Problémem Fallen Olymp není přímo monotónnost, určité bezvětří je naopak zapracováno jako součást úmorné životní letargie protagonistů, a to jako odrazový můstek funguje báječně. Jde spíš o (ne)propojení jednotlivých bodů programu. Svody osmdesátkové trash estetiky mohou být okouzlující, zvlášť v rukou zkušeného Master of Ceremony, kterým šarmantně znuděný Karel Vladyka bezpochyby je. Jinak nesourodou party stálých hostů v „penzionu božstva“ pojí právě jeho uštěpačné komentáře a narážky na toxicitu božských rodinných vztahů. Je to ale dost na více než hodinovou stopáž?
Troufám si říct, že ne. Po „konzistentní dramaturgické lince a přesvědčivé režii“, jak ve své kritice píše Hana Polanská-Turečková, já osobně pátrám marně, a stejně tak nedovedu s jistotou určit, jak moc cílené (či úmyslné) je ono zviditelnění „nevědomých mechanismů“ heteronormativního patriarchátu. Pravda, snaha o zažehnutí „procesu reflexe sebe i celé společnosti“ je v Talagově vizi rozpadajícího se Olympu nepochybně přítomna. Myšlenkově, tedy v rovině filozofické, tu jisté propojení při troše dobré vůle (a analytického myšlení) nalézt lze. Nic z toho se ale do roviny praktické nepropisuje. Jestli něco drží jinak rozpadající se bezčasí Fallen Olymp pohromadě, pak je to ryzost výkonů samotných. Láska, z níž (a s níž) se představení zrodilo, je nezpochybnitelná. S růžovými brýlemi jistě odpustíme ledacos (a zvlášť jde-li o záslužný počin, kterým podpora reprezentace diverzity určitě je). Dobrý úmysl by ale nikdy neměl minimalizovat technické požadavky na kvalitu představení jako celku, nejen jeho částí. Organizovaný chaos je jedna věc, chaotická organizace věc druhá. Co tedy v Talagově podání zbylo po silně patriarchálním řádu, který kdysi určoval svět? Společnost barvitější, nehierarchická, ale zoufale roztříštěná. V tom je Fallen Olymp skutečně symptomem naší doby. Dramaturgická rozplizlost ale ještě neznamená pozvolnou stagnaci, a už vůbec to neznamená, že si místy velmi zábavnou, byť roztěkanou show neužijete. Skutečnou otázkou ale zůstává, jakou roli hraje morální podpora v reálném boji proti patriarchálnímu establishmentu. A kdo si při tom takzvaně „přijde na své“.
Gender jako životní fluidum
Rebelství má mnoho podob, a jenom proto, že není v činech radikální, ještě nemusí být zavrženíhodné. Odhalování násilí řádu nemusí být samo o sobě násilné a umění ještě nemusí veřejně pohoršovat, aby splnilo svůj účel. Otázkou ale je, jaký pak má smysl či cíl: spojovat, vzdělávat, nebo vzdorovat? Jak už bylo řečeno, Fallen Olymp možná vzdoruje málo, nicméně spojuje i vzdělává úspěšně, stejně jako většina forem „pasivního“ aktivismu okolo dragu v podobě nově vznikajících televizních pořadů a kontentu na sociálních sítích. Od Stonewallských nepokojů v New Yorku koncem 60. let se barikády v ulicích proměnily v barikády algoritmické. Na Fallen Olymp je sympatické to, že s chronickou online všudypřítomností nepracuje náhodně. Ti, kdo drag konzumují ze svých přijímačů jen v hávu mainstreamové reality show RuPaul’s Drag Race (tedy s extravagantními róbami, dramatickými slzami a chytlavými popsongy), sice upřímnou punkovost projektu typu Fallen Olymp do značné míry nedocení. I přes načechrané kadeře „dragové influencerky“ a residenční bohyně krásy Afrodity tu ale o pozlátko vůbec nejde. Zpocená těla se lesknou v neonové záři několika přesně umístěných reflektorů, byť efektními třpytkami se rozhodně nešetří. Viditelně pošramocený, oprýskaný, ale nezaměnitelný amfiteátr Venuše ve Švehlovce je coby dějiště staletími vyčpělé rodinné tragédie perfektní.
Na argumentu, že se představení typu Fallen Olymp zavděčí jen určité subkultuře, není nic špatného. Určitý strach lidí chodit na alternativní formy umění je (a vždy bude) jedna ze známých hodnot v rovnici financování kultury všeobecně, i když takzvaně „bezpečné“, „klasické“ tituly a masami rádoby prověřená jména ani zdaleka nejsou zárukou kvality. Navíc právě z nedostatečného zviditelnění minorit plyne xenofobie, onen strach z odlišnosti, jakékoli alternativě k normě. Jediným způsobem, jak jej překonat, je jeho poznání, pochopení druhého. Když většina rezignuje na snahy o začlenění menšin, propast neporozumění se z obou stran prohlubuje, a to každopádně není dobře. Fallen Olymp na problematiku vnímání jinakosti jako čehosi nebezpečného nevyhnutelně naráží. Je si přitom vědomo svého místa, dosahu i publika. Ví přesně, co si dovolit, a do čeho se naopak nepouštět. Je tak oním bezpečným prostorem pro queer publikum. Počítá s tím, že v pražském kontextu nebude zvědavý outsider ani pohledem na potetované trans tělo, ani místy nekorektním humorem pohoršen natolik, aby z představení odešel.
Představení o svárech a smilstvech řeckých bohů je ale samozřejmě jen jednou z možností, jak drag uchopit, prezentovat a aktivně propagovat. Možností zábavnou, přístupnou, a zároveň nenásilně vzdělávací. Právě v tiché síle měnit skrz normalizování marginalizovaného by Fallen Olymp symptomatologií naší doby skutečně mohl a měl být. Volba tanečně-divadelního varieté ctí tradici celovečerních moderovaných drag shows a vyzdvihuje přednosti a individualitu jednotlivých čísel (i když, jak už bylo zmíněno, jejich provázanost by mohla být těsnější), jiná než heteronormativní těla jsou tu ve většině. Je to formát dostatečně „normální“ na uvedení v relativně malém prostoru pro relativně málo lidí. Tam ale dlouhodobá změna skutečně začíná. Co by se s tvarem stalo ve velkorysejším provedení (a s odpovídajícím rozpočtem), to je těžko odhadnout. Třeba z toho bude nová norma. Doufejme, že by tím Dionýsova „příšerná powerpointová prezentace“ nijak netrpěla. To by pak byla skutečná tragédie.
