Do Vídně jsem přijela po delší pauze a na ImPulsTanz jsem se těšila. Festival patří k renomovaným mezinárodním tanečním přehlídkám v Evropě a mnohá představení jsou paralelně vidět na festivalech v Avignonu či v Montpellier a také na prestižních scénách Paříže, Londýna, Berlína a tak podobně. Poprvé jsem na festivalu byla téměř u jeho zrodu v roce 1984. Dříve uváděli taneční sekci jen pod hlavičkou Wiener Festspiele, později tanečník a choreograf Ismael Ivo, spolu se současným ředitelem Karlem Regensburgerem, vybudovali toto pravidelné letní setkání umělců všech možných národností a kvalit. Přidali k tomu intenzivní taneční kurzy a workshopy uznávaných pedagogů po celou dobu měsíc trvajícího festivalu.
Ani jsem moc neváhala a rozhodla se pro několik úvodních představení, především kvůli slavnému souboru Tanztheater Wuppertal. Vynikající choreografka Pina Bausch již dlouho není mezi živými (zemřela v roce 2009), její dílo ale žije dál. V roce 1973 ve Wuppertalu začala budovat soubor, který spojuje prvky divadla a čistého tance, zpěvu, mluvy a herectví. V té době nikdo netušil, jak výrazně se podepíše na vývoji tanečního umění 20. století. Není snad kontinentu a země, kde by se souborem nevystupovala.
Velkou část její tvorby jsem měla příležitost kontinuálně sledovat, některé tituly jsem viděla živě i několikrát po sobě během své stáže v Německu, a tak snad dobře chápu strukturu inscenací i zcela specifickou estetiku jejích představení. Stejně jsem ale pokaždé překvapená, jak silně vyznívají zdánlivě jednoduché nápady, které se dotýkají bezprostředních lidských úkonů a opakujících se návyků všedních dní našeho života. Jak bizarně působí konvenční chování v kontextu dramatické nebo zcela absurdní situace. Pina Bausch vyjádřila ve svých dílech všechno, co bychom o sobě měli nebo mohli vědět. A to bylo klíčové pro její vytrvalý mezinárodní úspěch. Dodnes je inspirací a jakousi učebnicí režijních postupů a nápadů, o tanečním vyjádření „Tanztheateru“ a choreografickém umění nemluvě.
Po jejím odchodu se delší dobu nevědělo, co bude s osiřelým souborem dál, ale čas plyne a generaci původních kmenových členů souboru střídá nová krev. Již několik sezón se objevují i noví choreografové, kteří jako hosté pro Tanztheater Wuppertal vytvářejí vlastní díla. V posledních čtyřech letech to byli Alan Lucien Qyen, Dimitris Papaioannou, Richard Siegal či Rainer Behr. Umělecké vedení souboru je po Lutzi Försterovi a Dominquovi Mercym nyní v rukách zkušené umělecké ředitelky Bettiny Wagner-Bergelt. Je zvláštní i dojemné, jak jsou noví tanečníci-herci vybíráni, jak se podobají původním tanečníkům a jak jsou přesnými typy pro některé charakteristické postavy inscenací.
Za svitu luny…
Na zahájení festivalu připravil soubor v rakouské premiéře obnovenou inscenaci Vollmond. Ein Stück von Pina Bausch z roku 2006. Diváci mohli vidět ukázky z této excelentní podívané v dokumentárním filmu Wima Wenderse PINA! Tanzt, tanzt, sonst sind wir verloren. I tyto fragmenty z inscenace věnované úplňku a vodnímu živlu fascinují, avšak teprve v tahu celého dvou a půl hodiny trvajícího představení si uvědomujete, jak neskutečnou psychickou a fyzickou výdrž musí tanečníci mít.
Na prázdné tmavé scéně stojí pahrbek, obrovský kámen, skála nasvícená bílým měsíčním světlem. Velkolepě opanuje prostor. Zjeví se snad úplněk? Nevidíme ho, jen tušíme. Luna se přibližuje a lidi blázní… Někteří jedinci při úplňku mívají skutečně psychické problémy, jejich emocionální reakce bývají neúměrně přehnané. A tak se začíná odvíjet celá řada minidramat, charakteristických příchodů a odchodů jednotlivců, dvojic a menších skupin. Na scénu přichází dva muži s PET lahvemi, švihají s nimi a ony vytvářejí svištivý zvuk evokující poryvy větru. Další tanečník začne podobně švihat s dřevěnou holí a hra zvuku graduje. Vítr možná přinese mraky a déšť. Následuje prudce dynamické mužské sólo, brilantní taneční monolog, který je předzvěstí přicházející bouře. Muž a žena se potkají, naznačují náklonost, nestane se ale nic. Jiný muž přemísťuje dívku v růžovém kostýmu a ona mu opakovaně uniká. Z křehce milostného náznaku se rozvine vášnivé líbání. Přichází dívka v bílém se sklenicí v ruce. Má žízeň. Je to žízeň, nebo chuť na alkohol? Směje se. Smějí se i noví příchozí a smích se mění v nesmyslnou křeč. Žena v rudě krvavém kostýmu s velkým dekoltem a širokými rameny začíná expresivní řeč v kostrbaté němčině: „Co tě nezabije, to tě posílí…“ Předvádí dlouhé, tanečně náročné a výrazně herecké sólo. Síla projevu graduje i při náhlém kontaktu s mužem. Svými dotazy se ubezpečuje, jestli má dostatečně velké a silné bicepsy. „Je lepší prožít velkou, bezmezně romantickou lásku jednou za život, nebo jen trošičku lásky každý den?“ Tento dotaz nevznáší jen zralá, vyhublá tanečnice nápadně připomínající slavnou choreografku, ale i samotná Pina Bausch. Touha po lásce je všudypřítomná. Dva chlapci si hrají s kameny a házejí je po sobě. Je to jen hra, nebo se chtějí doopravdy zabít? Rolují sudy, vyhýbají se ostře mířené ráně a padajícím kamenům unikají jen tak tak. Hra nezná vítěze ani východisko.
Na jevišti začíná pršet. Vzezřením chladná a necitelná žena si zapaluje cigaretu a posléze i vlasy. Přibíhá další aktér a hasí je. Žena má dlouhé vyhublé paže, hladí se jimi. Touží po někom? Nebo se jedná o sebelásku a sebeukájení? Dívka v růžovém víří prostorem. Tančí jako o život a stále vykřikuje: „Jsem tak mladá a všechno je plné nadějných příslibů, mé tělo je tak silné a moje myšlenky se vznáší jako vítr.“ Z jejího výkonu jako bychom mezi řádky četli známý citát: „Tanzt, tanzt, sonst sind wir verloren.“ („Tančeme, tančeme, jinak jsme ztraceni.“)
Mezi kapkami deště sedí na židli jiná žena a v ruce drží sklenici. Je polévána partnerem z lahve, až je úplně mokrá. Přibíhají další a další tanečníci. Najednou je jich všech dvanáct, hrají si navzájem i se židlemi, přeskakují je. Jsou symbolem domova či snad překážek na cestě? Co vlastně řeší? A živel se stupňuje, voda z provaziště vídeňského Burgtheateru již chlístá doslova v provazech. Příkopem plným proudící vody plavou tanečníci; proplouvají pod skálou či spadlým měsícem.
V druhé polovině inscenace překonávají muži vrcholek a přepadávají, nemohou se na něm udržet. Kámen evokuje nedostupnost vrcholu a kýženého cíle, který se má dosáhnout. Na vrcholek posléze vynesou tanečnici a na hlavu jí postaví kelímek. Opakovaně jí ho sestřelují z hlavy. Zřejmě je dosažení cíle jen jakousi chimérou či snem a ten se snadno zničí, protože je z plastu… Několik dalších výjevů má erotický náboj. Dvojice se přetahují o partnera jako o kusy hadru. Dobývají se a snad naplní svou touhu, strženi vášní a chtíčem. Vrhají se na svého partnera, náruživě ho svlékají a zase oblékají, doslovně se do sebe zakusují a gradace těchto symbolů nebere konce. Přechází až v šílený běh, tok děsivých a nebezpečných pohybů a pádů střemhlav do prázdného prostoru. Znovu se spustí průtrž. Tanečníci v úplně promočených šatech jsou zmrzlí, kloužou, prodírají se dnem, vrhají se do proudu i z vysoké skály. Scéna je neustále více a více ponořena do vody, protože prudkého deště stále neubývá. Pološílení tanečníci přináší kýble, naplňují je vodou a ty zase vylévají, v tempu téměř neskutečném. Finální obraz bezmoci, naprostého vysílení a vyčerpání je předtuchou zkázy a biblické apokalypsy.
Nebylo to poprvé, kdy Pina Bausch použila na scéně živel vody. V jedné z dřívějších inscenací Auf dem Gebirge hat man ein Geschrei gehört byly scény docela podobné, ale v inscenaci Vollmond jde o absolutně vyzrálé dílo, o „úplněk“ či vrchol dokonalé tvorby, vynikajícího tempa, rytmu inscenací a skvělých tanečních a fyzických výkonů.
Scénu navrhl Peter Pabst a kostýmy Marion Cito, s nimiž choreografka pracovala dlouhodobě v úzké symbióze. Pabstova scénická řešení byla vždy ohromnou devizou, stejně tak i kostýmy, které nechávají vyniknout ženu se všemi půvaby, možná i neřestmi a muže v košilích a kalhotách. A hudba? Ta měla vždy velkou váhu a důležitost pro vznik inscenací tohoto typu. Jedná se o koláže pod hudebním vedením Matthiase Burkerta a ve výběru zněly úryvky rozdílné provenience a autorů, jako jsou Tom Waits, Amon Tobin, Jun Myiake, René Aubry, Alexander Balanescu kvartet, Maguar Posse, Leftfield, aj.
Vidět tuto inscenaci je nejen zážitkem, ale především potravou pro duši. Nemůžete zapomenout a musíte o ní stále přemýšlet. Není líbivou komerční podívanou, jakých vidíme tucty. Je nastaveným zrcadlem nás všech.
V zajetí růžence
Belgická choreografka Anne Teresa de Keersmaeker patří k vyhledávaným tvůrcům současnosti. Její díla byla velmi inspirována Trishou Brown, Lucindou Childs a hudebníky zastávajícími styl minimalismu, především skladatelem Stevem Reichem. V jejích raných opusech se stal právě minimalismus a princip opakování pohybových sekvencí bez narativního obsahu hlavním hybatelem jejího choreografického slovníku. Hudba je u Keersmaeker naprosto zásadní, stojí na začátku tvorby a příprav typicky geometrické konstrukce inscenace. Rovněž typické je pro ni zapojení tanečníků do procesu choreografické tvorby. Taneční soubor Rosas vytvořila s několika spolužáky krátce po absolvování Béjartovy školy Mudra v roce 1983.
Po minimalistickém období se soustředila na vážnou hudbu Bély Bartóka, Arnolda Schönberga, Clauda Debussyho a Johanna Sebastiana Bacha, kterou bezmezně miluje. Zejména barokní tvorbou se zaobírá dlouhodobě, Bachovy sonáty a koncerty má choreografka a vášnivá posluchačka v malíku. Nedávno zpracovala jeho Brandenburské koncerty pro velkou skupinu tanečníků, Golbergovy variace zase tančila sama s doprovodem klavíru.
Tentokrát listuje a probírá se dílem méně známého skladatele, ale slavného houslisty Heinricha Ignaze Franze Bibera. Jeho náročné sonáty nazvané Rosenkranzsonaten nebo také Mystery Sonatas / for Rosa zpracovávají biblická i mystická témata (zvěstování, hledání domova, narození, ukřižování a vzkříšení) a skladatel je rozdělil do tří celků po pěti sonátách – bolestných, radostných a nebeských. „Navléká“ noty a skladby jako korálky růžence. Rosenkranz (něm. růženec) je tedy středem a východiskem k modlitbě a rozjímání věřících. Růže má ale mnoho různých symbolů v mysticismu i mnohých náboženstvích. Co znamená lotos pro východní náboženství, to je růže pro západní.
Scénograf Minna Tikkainen tak vytvořil obrovský kruh, lesklou elipsu, kterou z různých stran barevně nasvěcuje a prosvěcuje. Může být růžencem, květem, ale i božským okem. Vybrané hudební dílo je interpretováno živě: komorní orchestr Gli Incogniti hraje na historické nástroje v čele s fenomenální houslistkou Amandine Beyer. I když je orchestr v pozadí, hraje v této předlouhé inscenaci prim. Výjimkou jsou krátké pauzy, kdy má taneční kompozice přesah do ticha, nebo se znenadání ozve popová skladba, jako by chtěla na cucky roztrhat předešlé barokní tóny a akordy; hudebníci ale ani jednou neodejdou ze scény.
Představení otevírá dlouhá prostorová choreografie. Šest tanečníků si hraje s prostorem, se zemskou přitažlivostí a dozvuky setrvačnosti v kruzích, spirálách a řadách nebo volně běhají vpřed a znovu couvají. Přemísťují se jako hvězdy na noční obloze. Vše je přesně vypočítáno.
Většina choreografie se odehrává v přítmí, jeviště je svíceno jen bočními „průvany“, „kontralichty“ nebo jedním reflektorem, světlem, které ani nás, diváky, nepřestává zkoumat a sledovat.
Tanečníci mají profesionální vzdělání, většinou vyšli ze školy P. A. R. T. S. / Performing Arts Research Training Studios, kterou Anne Teresa de Keersmaeker založila v roce 1995 v Bruselu. V průběhu představení na mě ale působí spíše jako amatéři. Nedotahují jednotlivé pohyby, nejsou sjednoceni ve skupinových krokových sekvencích a frázích, i když by měli být. Nevyrovnaně působí jejich výkon i nasazení. První skupinová část je až neúnosně dlouhá a divácky nezáživná. Zhruba v druhé části se odvíjejí po sobě jdoucí sóla všech šesti tanečníků. Tady se výkony rozvíjejí dynamičtěji a i lépe technicky. V poslední třetině vystupují v jiných kostýmech jasnějších barev a skupinu doplňují ještě dva nově příchozí tanečníci.
Význam díla mi ovšem naprosto uniká. Podle programu je tato inscenace věnována několika Rosám, které se v historii staly symboly odporu: francouzské malířce Rose Bonheur, německé levicové političce a bojovnici za práva žen Rose Luxemburg, černošské bojovnici za lidská práva Rose Parks a patnáctileté klimatické aktivistce Rose, která zemřela nedávno při povodních. Tato informace diváka ještě více zmate, jelikož nejde vůbec o narativní příběh. Člověk se tak marně snaží tyto souvislosti nalézt ve sledovaném představení. Navíc, stopětatřicet minut dlouhé představení bez pauzy a bez minimálního vývoje v choreografii i hudbě je divácky neúnosné. Udivuje mne, že tak zkušená choreografka nemá poslední dobou dostatek soudnosti a citu pro míru.
Sterilní budoucnost a podivné masáže
Claudia Bosse je zkušenou performerkou a režisérkou. Absolvovala studium režie na prestižní Hochschule für Schauspielkunst Ernst Busch v Berlíně. Svým projektem Oracle and Sacrifice s podtitulem Evakuace přítomnosti se také řadí k letošnímu společnému symposiu choreografů a teoretiků Choreographic Convention, uspořádaném v několika částech během festivalu. Diskutovalo se během něj o budoucnosti nejen tanečního umění.
Představení se odehrává ve zcela bílém prostoru scény divadla Odeon. Vše je bílé a jasné, sterilní, „zdobené“ jen zavěšenými lidskými orgány různých velikostí. Performerka klátivými pohyby a chvílemi kulhavými nejistými kroky přechází mezi jednotlivými objekty, povídá si s nimi, ale nic moc zásadního neřekne. Je oblečena jen částečně, ledabyle, v bílém triku a vyčnívajících kalhotkách, ani boty jí neumožňují pevnou chůzi. Z hlediště vyjde mladík, krátce s ní hraje, alespoň na chvíli se tento neznámý svět obohatí další lidskou přítomností. Ale jak přišel, zase odešel a dále jen seděl v hledišti až do konce podivně mrazivého sci-fi výjevu. Doslova největší akcí inscenace se stává zjevení obrovského nafukujícího lidského srdce, které ale není nijak dál rozehráno. Srdce, symbol našeho bytí, by přitom mohlo skýtat tolik možností, být pointou pro futuristickou podívanou, Claudia Bosse ale jen naznačuje. Shůry pleskne na zem obří kus krvavých jater, asi hovězích, umělkyně je ováže šňůrkou a odtáhne je pryč ze scény. Možná je to novodobý „mazlíček“, se kterým si v budoucnosti budeme hrát, pokud ovšem vůbec na světě ještě budeme…
Korejská tanečnice, výtvarnice a choreografka, Geumhyung Jeong, také patří k pravidelným hostům festivalu ImPulsTanz. Z několika různých stran jsem zhlédla instalaci a představení nazvané Spa and Beauty v muzeu mumok (Museum für moderner Kunst) vídeňské Museum Quartier. Uvnitř jednoho obrovského výstavního prostoru si návštěvníci nejdříve prohlížejí různé hygienické prostředky a pomůcky určené k péči o tělo, většina z nich již něco pamatuje: staré flakony, hřebeny, kartáče, masážní potřeby všeho druhu. Na několika místech instalace jsou postavené figuríny představující hlavy a busty mužů s vousy i bez vousů, paruky, kníry aj. Tanečnice začíná provozovat masáže a potírá zmíněné objekty krémy a oleji. Má to vyvolat pocit relaxace, intimní atmosféru, kterou by nikdo neměl narušit. Rozhodně to může vyvolávat také erotické až smyslné choutky. Žena vleze do vany k poloviční figuríně muže a hraje si s ním jako v lázni nebo visí a houpe se nad jiným mužem-figurínou. Je jen v malinkých bikinkách a jako většina Asiatek velmi štíhlá. Celá akce je vlastně velmi humorná, ale i morbidní zároveň.
Celé město v pohybu
Nabitý program festivalu poskytl i další velkolepé události. Z očekávaných osobností to je Wim Vandekeybus se souborem Ultima Vez, který ve Vídni slaví 35. jubileum od založení souboru. Jako vzpomínku přiváží legendární inscenaci Hands do not touch your precious Me a dále novinku Scattered Memories – představení kombinované s filmem. Další velkou osobností je Akram Khan s nedávnou inscenací Jungle Book reimagined, uvedenou již na několika evropských scénách. Dále zde vystoupili Needcompany Jana Lauwerse, Trajal Harell, Benoit Lachambre, Michael Turinsky a Dada Masilo (představí nové The Sacrifice), Robin Orlin, Israel Galván a také sekce mladých choreografů pod titulem 8:tension.
V obrovských sálech a zkušebnách historických budov bývalého vojenského Arsenálu, ale i v Museum Quartier se pořádají po celé dny zmiňované workshopy a o účast je jako vždy velký zájem. Vídeň tančí spolu s festivalem, představení jsou velmi dobře navštěvována a i skrze obrovské plakáty, které potkáváte na každém kroku, je cítit velká podpora a zájem, které město festivalu dává.
Psáno z ImPulsTanz 2022 Vienna International Dance Festival, 7.7. – 7.8. 2022.
Vollmond. Ein Stuck von Pina Bausch
Dramaturgie & Choreografie: Pina Bausch
Scénografie: Peter Pabst
Kostýmy: Marion Cito
Hudební spolupráce: Matthias Burkert, Andreas Eisenschneider
Spolupráce: Marion Cito, Daphnis Kokkinos, Robert Sturm
Hudba: Amon Tobin, René Aubry, Nenad Jelic, Magyar Posse, Leftfield, Jun Miyake, Cat Power, The Alexander Balanescu Quartett, Tom Waits amongst others
Vedoucí zkoušek: Daphnis Kokkinos, Robert Sturm
Tančí: Dean Biosca, Naomi Brito, Silvia Farias Heredia, Ditta Miranda Jasjfi, Alexander López Guerra, Nicholas Losada, Héléna Pikon, Azusa Seyama, Ekaterina Shushakova, Julie Anne Stanzak, Reginald Lefevbre, Christopher Tandy
Mystery Sonatas/for Rose
Choreografie: Anne Teresa De Keersmaeker
Tančí: Rosas
Asistent choreografa: Diane Madden, Cynthia Loemij
Hudba: Heinrich Ignaz Franz Biber
Vedoucí orchestru: Amandine Beyer
Hraje: Gli Incogniti
Scénografie, light design: Minna Tiikkainen
Kostýmy: Fauve Ryckebusch
Oracle and Sacrifice oder Evakuierung der Gegenwart
Koncept a performance: Claudia Bosse
Spolupracovníci: Julia Zastava (umělecká spolupráce), Günther Auer (zvukový poradce), Jonas Tonnhofer (na jevišti)
Pohled zvenku: Fanti Baum, Philipp Gehmacher
Technický ředitel & speciální efekty: Marco Tölzer
Světla: Phoenix / Andreas Hofer
Spa and Beauty
Koncept, režie, performance: Geumhyung Jeong
Festival německy mluvených filmů Das Filmfest nabídl v Praze, Brně a Olomouci dokumentární film Dancing Pina, který je oslavou umění choreografky Piny Bausch (1940–2009) a lidí, kteří se dnes k jejímu odkazu hlásí. Pina Bausch svým přístupem k tanci způsobila doslova revoluci a vydobyla si mezinárodní uznání svým tanečním divadlem ve Wuppertalu.
Během letních měsíců roztančil Vídeň Impulstanz. Zdobila ho světová jména, mezi kterými zářila i kanadská choreografka, ikona současného tance Marie Chouinard.
Pokračovat ve čtení zdarma.
